Brno, 12. srpna 2011 - Brno za posledních dvacet let hodně změnilo svou tvář. Z moravského Manchesteru, města textilních fabrik a strojírenských gigantů, se postupně stává městem vysokých škol, vědeckých pracovišť a státních institucí. Mezi nimi má své specifické místo jedna, o jejíž existenci jsme před lety neměli ani tušení – úřad ombudsmana, veřejného ochránce práv. Tuto funkci zastává od loňského září JUDr. Pavel Varvařovský. Zeptali jsme se jej na to, s čím se na něj lidé obracejí, co pro ně může udělat, i na to, jak se cítí v Brně. Tady jsou jeho odpovědi:

S čím se teď na vás lidé nejčastěji obracejí? Co jim nejvíc vadí?

Pokud bych měl pustit ke slovu statistiky, řekl bych, že je to pořád stejné. Trvale nejvíc lidí se na ochránce obrací se stížnostmi v oblasti sociálního zabezpečení. Je jich dvakrát tolik, co stížností v druhé nejpočetnější oblasti zahrnující problémy související se stavební činností. Musím ale říct, že zvlášť v poslední době přibývají stížnosti poukazující na celkově tíživou situaci lidí, jakousi kumulaci problémů. Třeba lidé nad 50 let, když přijdou o práci, jen těžko se na trhu práce uplatňují, zadlužují se a postupně se dostávají prakticky do neřešitelných problémů. Samozřejmě pak poukazují na to, že zatímco po celé roky pracovali, platili daně a pojištění, když teď potřebují pomoc, stát je nechává na holičkách. Často se přitom stává, že pro ně určitá pomoc existuje, ale nedozvěděli se o ní nebo se sice dozvěděli, ale způsobem, kterému neporozuměli, takže ve výsledku to vyšlo na stejno. Vadí jim složitost systému, mnohdy dojem, že ani sami úředníci problematice nerozumí, a někdy i pocit neochoty úřadů pomoci.

Před časem jste zmínil, že vás překvapila šíře témat, kterými se ombudsman zabývá, a také to, že i po deseti letech se na vás stále obracejí lidé s problémy, které nemůžete řešit. Není to ale zároveň i povzbuzující, že lidé ombudsmanovi tolik věří, že je pro ně skutečně poslední nadějí v jejich potížích?

Je v tom samozřejmě velký rozpor. Na jednu stranu si říkám, že kdybych dostával míň stížností na věci, které jsou mimo moji působnost, mohl bych o to více pomáhat lidem tam, kde mám pravomoci, kde mohu efektivně docílit nápravy. Na druhou stranu ale rozumím bezmoci, kdy se lidé dostanou do problémů, s nimiž si nedokážou poradit, často si uvědomují, že s tím jim ani já nepomohu, ale stejně to zkusí, protože co když.... Pravda je, že se zabýváme každou stížností, i tou, kde už od prvního řádku víme, že nám nepatří. Snažíme se alespoň co nejlépe poradit, jak by se dal problém řešit, na koho a s čím se obrátit. Někdy se také stane, že sice stížnost jako taková není v mé působnosti, ale z popisu problému zjistím něco dalšího, s čím pomoci mohu a tak alespoň trochu situaci toho člověka zlepšit.

Když se nepodaří chyby odstranit, obracíte se na ministry, vládu nebo i poslance. Berou politici vaše připomínky vážně?

Toto je opravdu složitá otázka. V řadě jednotlivých stížností, pokud věc musíme řešit až s ministerstvem, nakonec se řešení najde. U záležitostí systémových, kdy jde třeba o nutnost změny zákona, je to mnohem složitější. Každá změna zákona je předmětem mnoha politických vyjednávání. Jediné, co mohu udělat, je předstoupit před poslance a říct jim: „Tento zákon způsobuje lidem takovéhle potíže, je nutné ho změnit." Často nejde ani o změny, které by znamenaly zvýšení výdajů ze státního rozpočtu, přesto se o ně vedou politické boje.

Nedávno jste Poslanecké sněmovně předložil zprávu s osmi doporučeními. Proč jen s osmi?

Jak jsem už řekl, prosadit změnu zákona není snadné. Můj předchůdce, Otakar Motejl každý rok předložil Poslanecké sněmovně seznam doporučení ke změně právních předpisů. Často se stalo, že jeho zpráva byla projednána až v době, kdy předkládal novou s dalšími doporučeními. Sněmovna třeba i nakrásně uložila vládě, aby příslušné návrhy předložila, jenže pak se v mezičase změnila vláda, pak sněmovna a problémy přetrvávají. Rozhodl jsem se proto jít jinou cestou. I když je záležitostí, které by bylo třeba legislativně vyřešit, více, předložil jsem poslancům jen ty, které považuji skutečně za zásadní. Jedná se o osm oblastí, které se již řadu let potýkají se značnými problémy plynoucími právě z nedokonalých nebo chybějících právních předpisů. Upozorňoval na ně už můj předchůdce a považuji skutečně za důležité, aby konečně byly vyřešeny.

Zastáváte se například sirotků a žádáte, aby jim stát poskytoval alespoň minimální důchod. Věříte, že váš apel na politiky pomůže?

Doufám v to. Víte, zrovna toto není problém, jehož řešení by stát zruinovalo, proto nerozumím tomu, proč se o něm už tolik let diskutuje a neustále se odkládá. Jde o to, že když osiří dítě, jehož rodič v době smrti nesplnil podmínku pro nárok na starobní nebo invalidní důchod, tj. neplatil po potřebnou dobu důchodové pojištění, toto dítě pak nemá nárok na sirotčí důchod. Je to věc, kterou dítě nemohlo nijak ovlivnit. Nyní ho tedy nejprve stihne osud, když ho připraví o rodiče, a pak ho za to ještě fakticky trestá stát, místo aby mu, ve smyslu účelu sirotčího důchodu, alespoň trochu kompenzoval ztrátu živitele. Sirotků, kterých se tento problém týká, nejsou zástupy, ve srovnání s jinými výdaji je toto téměř zanedbatelná položka.

Nevadí vám, že máte minimální pravomoci, že nemáte výkonnou moc, abyste mohl rozhodnout nebo nařídit chybujícímu úřadu odstranit nedostatky?

Nevadí. Myslím, že celý systém státní moci, i přes občasné menší či větší nedostatky, funguje. Rozhodovat mají a musí úřady. Ochránce naopak musí stát mimo tento systém, aby se na něj díval objektivně a nestranně. Jen tak může úřady upozorňovat na chyby. Mělo by být koneckonců snahou úřadů, aby rozhodovaly dobře a vyhýbaly se tak stížnostem. Potíž někdy může být v prosazení nápravy, pokud to úřad odmítá. V takových případech mám ale možnost obrátit se na jeho nadřízený orgán, na ministerstvo, vládu či Poslaneckou sněmovnu. Mohu také záležitost zveřejnit i se jmény odpovědných úředníků. To všechno rozhodně nejsou malé pravomoci. O jejich účinnosti svědčí i fakt, že třeba v loňském roce jsem obdržel 6 339 stížností, ale pouze v 17 případech úřady zjištěná pochybení nenapravily.

Jak se cítíte v Brně? Nebyl byste radši, kdyby bylo vaše sídlo v Praze?

Jsem v Brně rád. Být v Praze, ušetřilo by mi to čas strávený přejížděním, ale možná bych ten samý čas strávil zbytečnými a nikam nevedoucími jednáními či společenskými akcemi, protože by bylo snadné se jich účastnit. Takhle jsou jednání mnohem efektivnější a připravenější, protože obě strany si času víc váží. Brno má výhodu i jako sídlo nejvyšších soudů, takže právní zázemí je tady skutečně silné. Nemluvě o tom, že odstup od politické moci také není od věci.

V Brně jste působil jako soudce Ústavního soudu a nyní jste se sem vrátil jako ombudsman. Změnilo se Brno za tu dobu?

Ve skutečnosti jsem byl v Brně celou dobu a o návratech se dá mluvit, jen když se vracím z chalupy na Drahanské vrchovině. Nemám tedy takový ten odstup někoho, kdo se po letech vrátí a může říkat: „Tady tehdy stálo tohle, cesta vedla tudy..." Samozřejmě, že se Brno mění, jako každé město. Všímám si nových fasád, dlažby, zajímavých soch, těším se na otevření kostnice, která bude určitě poutat pozornost. Myslím ale, že Brnu chybí voda. Ne každé město má to štěstí, že může mít nábřeží, ale co mi vadí, jsou prázdné, vyschlé kašny. To by za změnu určitě stálo.

Mgr. Iva Hrazdílková
Foto: Anna Pecková