Brno, 6. října 2011 - Masarykova univerzita má po osmi letech nového rektora. Je jím dosavadní prorektor,  muzikolog Mikuláš Bek, který ve třetím kole volby porazil těsným poměrem hlasů kvestora Ladislava Janíčka.  Nahradil tak dosavadního rektora Petra Fialu, který v srpnu zakončil své druhé funkční období. O své nové pozici říká ve svém programovém prohlášení: „Vedoucí pozice na úrovni univerzity musí být zastávány vysoce kompetentně, tedy na základě učení se ,řemeslu‘ a sbírání zkušeností v oblastech, jež jsou často poměrně vzdálené akademické kvalifikaci muzikologa, sociologa, ekonoma či biologa. A jsem přesvědčen, že univerzita musí pokračovat v profesionalizaci vedení směrem, který byl výrazně nastolen rektorem Fialou.“

Proč myslíte, že akademický senát zvolil právě vás?  Oslovil jste je spíš svým programem, nebo zkušenostmi? S vašimi konkurenčními kandidáty jste měli poměrně podobné programy.

Myslím, že většina senátorů se rozhodovala na základě více kritérií, a těžko říci, zda větší váhu měl program, zkušenosti, osobnostní rysy kandidátů či zájmy jednotlivých fakult, které také ve volbě vždy hrají určitou roli. To, že si byly programy relativně blízké, je pravda. Svědčí to o tom, že naše univerzita má poměrně široce sdílenou představu o svém dlouhodobém směřování a cílech. Přesto bych nepodceňoval ani rozdíly mezi programy jednotlivých kandidátů, byť tomu, kdo se dívá zvenku, mohou připadat malé. Ve finále šlo nakonec o to, zda má ve vedení univerzity vládnout akademický, či manažerský tón.

K jakému názoru se tedy spíše přikláníte – měl by ve vedení univerzity stát člověk s manažerským vzděláním, nebo spíše někdo s akademickým zázemím ve svém oboru?

To bylo vlastně hlavní téma volby rektora na naší univerzitě. Já si obecně nemyslím, že by měly být univerzity, národní galerie či firmy vedeny nějakými obecnými manažery, kteří nerozumí „primárním procesům“, tedy v případě univerzity vzdělávání a výzkumu, v případě galerie výtvarnému umění nebo u automobilky výrobě automobilů. Baťa také rozuměl tomu, jak se dělají boty. Vlastní znalost řemesla a předchozí zkušenost na různých nižších pozicích jsou podle mého názoru nezbytné, aby ten, kdo stojí v čele instituce, mohl věrohodně stanovovat cíle pro ostatní. A kromě toho musí být „lídr“ navíc také manažerem, musí se naučit řídit „lidské zdroje“ a vést porady, analyzovat data o rozpočtu a ekonomická rizika, nalézat řešení problémů a prosazovat jejich realizaci.

Jakou programovou vizi považujete za svou hlavní?

Pokud to mohu říci metaforou, tak bych řekl, že univerzita má zůstat i v dnešní době svébytnou institucí, jejíž vnitřní kultura má blíže ke středověké samosprávné obci duchovního zaměření, jíž už není, než k továrně na kvalifikovanou pracovní sílu, jíž v realitě je. Tedy jsem zastáncem univerzity, která si zachovává v paměti své – promiňte mi to nadnesené slovo – nadčasové poslání a nepodléhá každému utilitárnímu požadavku doby. Tím nechci říci, že by dnešní univerzita měla ignorovat realitu, ale měla by si zachovat vlastní rozum při jejím posuzování a neměla by bez kritického posouzení přistupovat na každý záchvěv státní vzdělávací politiky či ideologie, který zpravidla nevydrží déle než od jedné gremiální porady ministerstva k druhé.

Jaký byl váš kariérní postup až na rektorský post? Vystudoval jste hudební vědu…

Mám za sebou celkem standardní univerzitní dráhu, po studiu v Brně a Praze jsem působil postupně na třech českých univerzitách v Praze, Olomouci a Brně, také jsem měl možnost přednášet ve Velké Británii. Koncem devadesátých let jsem se vrátil do Brna jako vedoucí katedry, v roce 2004 mi současný rektor Fiala nabídl působení v roli prorektora. A od rektora vás pak dělí jen předpona…

Bude se v budoucnu konat plánované snižování počtu studentů, o kterém se v poslední době hodně mluví?

Demografický vývoj v České republice povede v příštích letech k určitému snížení absolutního počtu studentů na vysokých školách. Ale pochybuji, že by se snížilo procento těch, kteří v kohortě devatenáctiletých vstupují na vysoké školy. Náš vysokoškolský systém přešel do fáze „univerzálního“ vysokého školství, v němž na vysoké školy nastupují dvě třetiny devatenáctiletých, a tento vývoj se nevrátí zpět k systému elitnímu, v němž by bylo vysokoškoláků opět jen nějakých deset procent z maturantů. Za jeden z nejdůležitějších úkolů pro univerzitu považuji to, že musíme dokázat včas rozpoznat talentované studenty a věnovat se jim tak, jako to bylo běžné v dobách, kdy univerzity byly ještě malé přehledné komunity učitelů a žáků.

K otázce prestiže univerzit se váží i mnohé skandály s neoprávněným udělováním titulů na některých univerzitách, vy sám jste prohlásil, že díky této nežádoucí pozornosti se podařilo dostat alespoň do periférie zorného pole veřejnosti samo vysoké školství…

To byl takový mírně ironický povzdech, byl bych samozřejmě raději, kdyby takové kauzy vůbec nebyly. Ale já bych na druhé straně byl vůči univerzitám docela shovívavý, porovnejte si tento typ skandálů s tituly a to, co se děje v armádě, politice, veřejné správě a samosprávě nebo dopravním stavitelství. Prostě jsou mezi akademiky hanební kapsáři a plagiátoři, kteří porušují stavovskou čest i zákony, a univerzity musí mít mechanismy, jak se jim bránit. Ale ve srovnání s jinými sférami české společnosti jsme úplná neviňátka.

Od září budete rektorem jedné z nejprestižnější  univerzit v České republice. Mohl byste našim čtenářům říci něco o tom, jaké je její jméno v zahraničí?

Masarykova univerzita se za posledních dvacet let výrazně posunula na evropské univerzitní mapě, jsme na polovině cesty mezi provincií a „světem“. To, že se v různých žebříčcích objevujeme někde kolem pětistého místa na světě, není vůbec špatné, i když by to mohlo být lepší…

Vy sám máte zkušenost ze studijní stáže v Berlíně, dá se hovořit o nějakých rozdílech mezi tím, jak funguje vzdělávací systém v ČR a jak jinde v Evropě, např. tedy v Německu?

Mám osobní zkušenost z Německa a Británie, což jsou univerzitní kulturou dost rozdílné země. Oběma je však společné to, že tam mají v mnoha věcech větší pořádek, menší shon a spěch na poslední chvíli, zato pracují efektivněji a jsou na práci více soustředění… To je prostě podobný rozdíl, jako je mezi českou a německou hospodou nebo českou a britskou dálnicí. No a pak jsou samozřejmě země, kde je to pro změnu ještě o něco horší než u nás… My jsme společnost, která ztratila stabilitu a kontinuitu ještě více než Němci nebo Rakušané, o Britech ani nemluvě. Často nevíme kudy kam, zato jezdíme hodně rychle a nedodržujeme pravidla, psaná, natož nepsaná. A na dodržování nepsaných pravidel se pozná civilizace.

Narodil jste se ve Šternberku, kdy jste přišel do Brna? Jak na vás z počátku Brno zapůsobilo, popř. jak později? Studoval jste také v Praze…

Já jsem se ve Šternberku jen narodil, je tam porodnice, do jejíž spádové oblasti patří Litovel, odkud pochází otcova rodina. Ale vyrostl jsem v Praze. Do Brna jsem přišel v osmnácti letech studovat v roce 1982, protože můj obor se tehdy otevíral v Praze jen ob rok a v Brně jednou za pět let, ovšem právě tak, že to vyšlo. Tehdy nebylo Brno nijak výstavné město, ale ze studentského pohledu to bylo město radostí a slastí, zejména poté, kdy jsem se zbavil stop rizikového pražského přízvuku, díky moravským rodičům naštěstí jen slabého. Po promoci jsem se do Prahy zase vrátil a pokračoval v doktorském studiu a posléze vyučování na Karlově univerzitě. Do Brna jsem se vrátil po více než deseti letech koncem devadesátých let, ovšem jen za prací, bydlím na jihomoravské vesnici. Takže já nejsem nějaký typický brněnský patriot, ale nelze nemít radost z estetické proměny města, které si pamatuji z doby studií jako dost šedivé a oprýskané. A po Praze se mi vlastně nijak nestýská, ostatně tam pracovně musím jezdit po D1 častěji, než je mi milé. To vás vyléčí rychle z jakéhokoliv pragocentrismu nebo nostalgie.

Jak trávíte poslední prázdninový čas před nástupem do funkce rektora? Dopřál jste si nějakou dovolenou?

Díky tomu, že nežiji ve městě a cestování si užiji pracovně více než dost, dělám si letos zápecnickou dovolenou doma – les, kopce a vinohrady mám za humny. Rád jezdím na kole. A navíc mám čas na vlastní odbornou práci, čtení a psaní. Tuším, co mě čeká, je třeba se připravit, zklidnit a koncentrovat, než vypukne rektorské inferno. Ale aspoň na krátko vyrážím také na hory.

A co po nástupu, budete mít alespoň jeden den v týdnu volný? A jak vlastně rektor tráví svůj volný čas?

To nedoufám, já očekávám, že zejména první rok bude poměrně náročný. Ostatně jsem kdesi v povolebním rozhovoru prohlásil, že dospělý muž nemá mít volný čas, na to jsou vyhrazeny jiné fáze života. Tak se tím teď musím řídit. Naštěstí je agenda univerzitního rektora dostatečně různorodá, takže nehrozí únava z jednotvárnosti.

Rozhovor připravila Barbora Kabelková
foto: Roman Fiša