Brno, 3. října 2011 - Názory politiků na Ústavní soud České republiky jsou velmi rozdílné. Jedni v něm vidí posledního zastánce nespravedlivě utlačovaných, jiní jej pejorativně nazývají třetí komorou parlamentu. Obyčejní lidé o jeho působení většinou mnoho nevědí. Všichni ale znají jeho předsedu. JUDr. Pavel Rychetský je nepřehlédnutelnou postavou novodobé české politiky. Byl advokátem, učil na vysoké škole, byl místopředsedou vlády, senátorem a nyní je předsedou Ústavního soudu v Brně. V rozhovoru s ním jsme si povídali o Moravě, o Brně i o některých aktuálních politických událostech.

V Praze jste se narodil a v Praze jste prožil většinu života. Jak jste se vyrovnával před osmi lety s pracovním přechodem do Brna?

Nabídku pana prezidenta na nominaci k Ústavnímu soudu v Brně jsem před téměř osmi lety skutečně přivítal. Jednak jsem po působení v celkem třech polistopadových vládách cítil naléhavou potřebu změny profesního zařazení a navíc jsem se na Brno opravdu těšil. Mé očekávání se ostatně vyplnilo – proti hektickému životu v přeplněné Praze se Brno pro mne stalo oázou života mezi příjemnými lidmi a svrchovaně zajímavou prací.

Měl jste před svým působením v Ústavním soudu nějaké bližší kontakty s Moravou a Brnem?

Zde je případné připomenout, že moje maminka se v roce 1912 narodila v Brně, kde její otec krátce působil jako gymnaziální profesor. Moje stařenka byla dcerou knihkupce ve Strážnici a moji kmocháčci jsou z Velké nad Veličkou. Takže moje vazby na Moravu jsou těsné. Před zřízením brněnské fakulty jsem navíc jezdil do Brna přednášet a zkoušet „dálkově studujícím pražské fakulty" do Brna. Na Brno jsem měl tedy vždy hezké vzpomínky.

Je něco, co byste si rád přenesl z Prahy do Brna a naopak?

Myslím si, že Praha má proti Brnu – kromě řady negativních prvků – pouze jeden pozitivní. Ale ten je nepřenosný – Brnu schází velká řeka, jakou je pro Prahu Vltava.

Co se vám na životě v Brně líbí?

Často opakuji, že díky Klausově šokové terapii ekonomické transformace, která způsobila krach řady velkých průmyslových podniků, se Brno z dosti zanedbaného průmyslového města stalo městem divadel, koncertů a vysokých škol. Přitom si zachovalo poklidný ráz provinčního města nepostiženého ruchem a chaosem velkých turistických megapolí.

Co byste nejraději v Brně změnil?

Je mi líto, jak je Brno neustále postihováno neúměrným stavebním ruchem – každý den je rozkopána další komunikace. Jsem rád, že alespoň po letech jsme se dočkali definitivní podoby okolí Ústavního soudu, která je velmi zdařilá.

Kdybyste mohl, odstěhoval byste se do jiné země nebo nějakého cizího města?

Ta otázka je poněkud nepřesná, protože nejen já, ale dnes již každý občan naší země se může přestěhovat do jiné země či města. Považuji za štěstí, že tak činit nemusíme, ale pouze můžeme, a doufám, že nám to tak vydrží.

V roce 2005 jste obdržel francouzský Řád čestné legie v hodnosti důstojníka. Jaký je váš vztah k této krásné zemi?

Francie je opravdu jednou z nejkrásnějších zemí Evropy, a to nejen s ohledem na její historii a kulturu, ale především si vážím atmosféry, kterou se například Paříž se svými kavárničkami a mosty přes Seinu vyznačuje. A nesmím zapomenout, že již po řadu let jezdíme s manželkou koncem května každoročně do Paříže na tenisový turnaj Roland Garros, jehož atmosféra podle našeho názoru předčí i atmosféru proslulého Wimbledonu.

Zajímáte se o brněnskou kulturu nebo brněnský sport?

Fandím brněnské filharmonii a její koncerty včetně hudebních festivalů jsou pro mne pokaždé neopakovatelným zážitkem. Totéž platí i pro brněnská divadla, která zde nechci vyjmenovávat, abych na žádné nezapomněl. Nepatřím mezi zaryté sportovní fandy, preferuji naopak možnost si zasportovat sám. A v Brně mám skvělou tenisovou partu, se kterou trávíme každý týden několik hodin na kurtech v Lužánkách.

Poznávají vás lidé na ulicích? Oslovují vás? Co vám říkají?

I v tom je Brno mnohem vlídnější město než třeba Praha. Prakticky jsem se zde nesetkal s nevraživými nebo nepřátelskými reakcemi kolemjdoucích – lidé zde jsou příjemní a přitom nejsou vlezlí. Když ještě žil Otakar Motejl, chodili jsme spolu pravidelně jednou týdně na teplou večeři do místních restaurací a všude jsme byli vítáni velmi přátelsky.

Předpokládám, že k nedávné aféře s odposloucháváním vašeho mobilu se nebudete chtít vyjadřovat. Nezdá se vám ale příznačná pro současné politické a společenské klima v České republice?

Říkám to velmi nerad, ale neustále ve mně narůstá pocit, že poměry v naší zemi se za uplynulých 20 let nemění k lepšímu, ale proti nadějím a euforii z prvního polistopadového období dochází k celkovému, zejména mravnímu, úpadku.

Málokdo dnes pochybuje o tom, že stav české politiky je tristní. Vy sám jste řekl, že českou politiku musí změnit sami lidé. Jaký byste jim dal návod?

Nenechat se otrávit, trvat i v každé maličkosti na svých právech a svobodách. A totéž požadovat od těch, kteří od nás dostali mandát ke správě věcí veřejných, ale nikoli k samolibému vládnutí a ignorování života těch, kteří je zvolili. Neustále připomínat, že nejcennější hodnotou v moderní společnosti je sociální soudržnost, jinými slovy skutečná solidarita. Zdravých s nemocnými, bohatých s chudými, mladých se staršími. Když jí ztratíme, ztratíme sami sebe.

Zároveň jste se vyjádřil proti přímé volbě prezidenta. Jaké jsou vaše důvody?

To by bylo na dlouhé povídání. Nejsem odpůrce přímé demokracie, ale způsob volby prezidenta je vlastně marginální. Mnohem důležitější by bylo začít s možností referenda ke všem zásadním otázkám.

Uměl byste si představit i jiný způsob jmenování ústavních soudců a omezení možnosti prodloužit jejich mandáty?

Česká ústava vznikala nakvap a zrovna kreace soudců Ústavního soudu se příliš nepovedla. Zákaz opakovaného mandátu je samozřejmou součástí všech vyspělých evropských zemí. Vhodnější by bylo jedno delší funkční období, ale bez možnosti renominace. Ani hromadné jmenování všech soudců není optimální, mělo by docházet k částečným obměnám, jako je tomu u Senátu parlamentu. A patrně by neměli být všichni ústavní soudci nominováni z jediného místa, ale za participace z více míst (například z reprezentace soudní moci, akademických pracovišť, odborných právnických společenství a podobně).

Alena Štěpánková
foto: Tomáš Trojan