Brno, 16. prosince 2014 - Vysoké učení technické v Brně letos na podzim oslavilo kulaté výročí, od doby jeho založení uplynulo rovných 115 let. Více o tom, kam nyní brněnská „technika“ směřuje, prozrazuje její rektor, prof. RNDr. Ing. Petr Štěpánek, CSc.

• Když univerzita v roce 1899 zahájila činnost, působili na ní čtyři profesoři a 55 posluchačů – a ještě k tomu samí stavaři. Co vše se od té doby změnilo a jak je na tom univerzita nyní, po 115 letech?

Dnes máme osm fakult, 24 000 studentů a 1280 pedagogů, máme řádově větší rozpočet než tenkrát a daleko více budov a areálů.

Pro zajímavost – když jsem děkanoval na Stavební fakultě na ulici Veveří, tak procházela zásadní rekonstrukcí. Tato historická budova z let 1907–1911, kterou nám vrátila Vojenská akademie, byla postavena za tehdejších 2,5 miliónu zlatých. A její rekonstrukce nás stála 500 miliónů korun. S nadsázkou řečeno, od roku 1899 se pro univerzitu změnilo naprosto vše, včetně platidel.

• V poslední dekádě prošla univerzita velkým rozvojem. Například pod Palackého vrchem byl postaven nový komplex Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologíí, laboratoře AdMaS na výzkum pokročilých materiálů, konstrukcí a technologií či Středoevropský technologický institut CEITEC VUT. Jak významný přínos mají podobné investice pro univerzitu?

Odpověď může být velmi jednoduchá, nebo složitější. Ta jednoduchá je – na VUT se bude dělat kvalitní výzkum na kvalitních přístrojích s kvalitním zázemím, budeme k tomu brát kvalitní studenty.

Pokud se na to podíváme ze širšího hlediska, jistě to bude mít i motivační účinek na studenty a pedagogy. Dokonce se dá říci, že pokud tu máme unikátní přístroje a technologie, tak jsou schopny na sebe přitáhnout schopné lidi ze zahraničí. Jistě se zvýší nejen výskyt nositelů Nobelovy ceny, kteří na univerzitě občas přednáší, ale i počet lidí, kteří se ve světě vědy pohybují na opravdu čelních příčkách.

• V únoru letošního roku jste se stal rektorem. Proč jste se o tuto funkci ucházel a kam by se měla univerzita pod vaším vedením rozvíjet?

Podobnou situaci jsem řešil už dávno, když jsem se rozhodoval, zda se budu ucházet o děkanství na stavební fakultě. Měl jsem a mám představy, kam by VUT mělo a mohlo směřovat. Za poslední roky jsme postavili řadu nových objektů a areálů, zařizujeme je přístroji, investovali jsme peníze „do betonu“ a tolik jsme neinvestovali do lidí. Moje vize je, že bych se rád pokusil se otevřít cestu lidem k penězům, ke světu, ke kooperaci, ke spolupráci.

A proč jsem se stal rektorem? Jsem soutěživý typ! (smích). Ale teď vážně. Je velká výzva řídit a mít možnost ovlivňovat takovou instituci. Rektor je sice navenek představitelem univerzity, ale bohudík není neomezeným pánem a monarchou. Je třeba komunikovat s lidmi, spojovat je a hledat to, co nám pomůže orientovat se na výkon.

• Jak funguje propojení a spolupráce mezi VUT a podnikatelským sektorem?

VUT je technická univerzita a její nezbytnou součástí činností je tedy jednoznačně spolupráce s technickou praxí. Samozřejmě takové spojení dělají lidé, obě strany musí vědět, jaký mají problém a co by chtěly řešit, musí mít důvěru, že jsou schopny alespoň z části splnit vzájemná očekávání. To spojení musí mít i nějakou historii a pokud toto vše funguje, dá se říci, že spolupráce je úspěšná.
Spolupracující firmy například ve výzkumu se díky tomu, že už nás znají, nebojí zadávat témata bakalářských či diplomových prací, poskytnout své laboratoře či odborné vedoucí. Na některých oborech naši studenti přímo chodí na odbornou praxi, což má význam v tom, že student a partnerská instituce se navzájem poznají, a student poté nemá problém získat kvalitní zaměstnání, pokud je dobrý. To je ta hlavní, koncepční cesta spolupráce a dlouhodobý trend. V oblastech strojírenství, stavebnictví, elektrotechniky či IT funguje velmi úspěšně.

Druhá cesta spolupráce se soukromým sektorem je, pokud se výzkumným týmům podaří vyvinout něco absolutně unikátního, což se naštěstí na VUT také stává. A když je to patentově ochráněno, přichází firmy a mají zájem si to koupit. Toto není dle mého soudu koncepční spolupráce s praxí, i když finanční přínos takové spolupráce může být velmi významný. To je pořád jenom prodej produktu. Říkám „jenom“, ale zaplaťpánbůh za každý takový úspěšný produkt, který prodáme!

• Neustále se hovoří o tom, jak firmám chybějí technicky vzdělaní pracovníci. Jak úspěšní jsou na trhu práce z tohoto pohledu absolventi VUT?

Těší mne, že máme dlouhodobě velmi malé procento neuplatnitelných absolventů, jak zjišťujeme z průzkumů. Průzkumy sice trochu zkreslují, u některých univerzit nevíme přesně, zda pozice, na které absolventi nastupují, odpovídá přesně stupni vzdělání. Ale to není případ absolventů z VUT. Ti se v naprosté většině uplatňují v oboru, často na manažerských pozicích.

Dokonce řada studentů na některých našich fakultách má práci již od druhého ročníku. Já nevím, zda je to výhoda, nebo není – mají tito studenti studovat nebo si vydělávat? Na druhou stranu to svědčí o jejich podnikavosti, což je dobrá škola života.

Taktéž díky projektům, které přechází do oblasti udržitelnosti, nám stoupá procento lidí, kteří dělají přímo vědecký výzkum. Což jsou líhně, kde se týmy lidí začínají kultivovat a pokračují rychle na profesním žebříčku.

• Proč se podle vás lidé tolik bojí matematiky, která je pro studium zejména technických či přírodovědných oborů nezbytná?

Matematika je logické myšlení, základ všeho. A logiku potřebujete kdekoliv, ať děláte řemeslnou nebo humanitní profesi. Právník bez logického myšlení nebude pravděpodobně dobrý právník. Matematika se projevuje ve všech oborech života.

Mám osobní zkušenost, že dobrý učitel naučí i špatného žáka dobře matematiku. Špatný učitel i dobrého žáka matematiku nenaučí. Z mého hlediska na školách občas chybí ti, kteří by onu pomyslnou jiskřičku zažehli.

• Myslíte, že je česká společnost připravena na debatu či dokonce konsenzus ohledně zavedení školného?

Nedávno jsem byl na návštěvě tří univerzit v Kazani v Rusku. A místní nám říkali, že mají obory, na kterých studenti platí plné školné. Z jednoduchého důvodu, neboť budoucí lékaři či IT specialisté vědí, že když vystudují kvalitní univerzitu, získají kvalitní zaměstnání s odpovídajícím platem. V některých oborech platí studenti jen částečně, v některých nic. Mají také propracovaný systém podpory talentovaných studentů, kteří na studium nemají prostředky. Byl jsem překvapen, že země, ve které se říkalo, že všechno je všech, si začala uvědomovat cenu vzdělání.

Teď exkurze do Česka. Občas mám pocit, že vše, co je zadarmo, může působit dojmem, že od toho nemám nic čekat nebo že tomu nemusím věnovat pozornost. Když si zaplatím kurz angličtiny, velmi dobře si rozmyslím, zda tam přijít. Pokud kurz budu mít gratis, tak tam občas nepřijdu a nemám s tím žádný problém.

Druhá věc je – a je to opravdu politická záležitost – zda by se povedl vytvořit sociální systém, která by umožnil podporu a stipendia talentovaným studentům, kteří by si jinak studium nemohli dovolit.

Každopádně pokud by student-zákazník věděl, že si za něco platí, jistě by to mělo i výchovný efekt na pedagogy, kteří by se snažili poskytovat kvalitnější služby. Řada z nich je samozřejmě poskytuje již nyní.

• Řešil jste někdy z pozice rektora případ plagiátorství?

Jednou. Víte, to je systémově nešťastná záležitost a pro univerzitu to není nejlepší vizitka. Postavili jsme se k tomu jednoduše. Student to přiznal a zahájilo se řízení o odebrání diplomu. Naštěstí to byl jediný případ za mé éry, a doufám, že hodně dlouho bude poslední.

• Máte v tak náročné funkci dostatek času na rodinu?

No, to je trošičku horší (smích). Volného času nemám tolik, kolik bych si přál. Ale děti jsou už velké a rodina předem věděla, do čeho jdu. Nepočítala s tím, že bych měl tolik času jako dříve a nestěžujeme si.

• A na jaké koníčky si uděláte chvilku?

Pokud je to možné, zajdu do divadla či na koncert. Trochu se také věnuji sportu, jdu si zahrát tenis nebo zaplavat.

• Vzpomenete si na závěr na nějakou veselou příhodu z doby, kdy jste sám studoval?

Takových byla celá řada, některé jsou publikovatelné, jiné ne. Ale spíš bych zmínil jednu hříčku osudu. Když jsem byl mladý, chtěl jsem hodně dělat vrcholový sport. V životě jsem si nemyslel, že skončím na vysoké škole. Po studiu jsem chtěl jít do praxe a nikdy bych si nemyslel, že budu učit. Když jsem začal učit, tak jsem rozhodně neplánoval, že budu děkanem. A nyní jsem rektorem. Nikdy jsem neměl představu, že budu dělat to, co dělám. Tak to zkrátka někdy v životě chodí...

Kryštof Turek, foto: archív VUT