Prudký rozvoj Brna ve třetím desetiletí 20. století se projevil mimo jiné v rozmachu společenského života, který se zde podobně jako v jiných městech soustřeďoval i do kaváren, vznikajících obvykle na místech s dlouholetou kavárenskou nebo pohostinskou tradicí.

Jedním z brněnských kavárenských podniků, který byl svým architektonickým pojetím, komfortním vybavením a dokonalou péčí o hosty srovnatelný s nejexkluzivnějšími evropskými kavárnami, byla kavárna Savoy na nároží Jakubského náměstí a Běhounské ulice. Patří ke stěžejním dílům architekta Jindřicha Kumpošta (1891–1968) a výrazně převyšuje jak jeho dosavadní tvorbu, tak také většinu produkce tohoto stavebního typu v meziválečném Brně.

Kavárník Jan Nekvapil

Kavárnu Savoy, s oblibou vyhledávanou elitou brněnské společnosti, zřídil známý kavárník Jan Nekvapil (1877–?), který pocházel z rodiny pražského hostinského. Svému oboru se vyučil v hotelu U černého koně v Praze a už v šestnácti letech odjel na zkušenou do ciziny, a to nejprve do Anglie, kde v tamějších hotelech a restaurantech strávil plných jedenáct let. Po více než desetiletí, stráveném pilnou prací a sbíráním zkušeností, se J. Nekvapil přesunul přece jen blíže ke své vlasti a dalších šest let působil v Německu a rovněž ve Francii.

Když se v roce 1907 konečně vrátil jako odborník se zahraniční praxí do rodné Prahy, snadno získal místo v předním hotelu de Saxe a po nějaké době i v legendární Modré hvězdě. Ale ani tady se příliš dlouho nezdržel, neboť po pár letech převzal lázeňskou restauraci v Luhačovicích, kterou vedl celých patnáct sezón. To už byl uznávanou a respektovanou autoritou, podnikající v hostinství na více místech současně. Nekvapil totiž od roku 1919 provozoval populární zábavní podnik také v moravské metropoli – City bar na České ulici, v němž tehdy účinkoval například i Vlasta Burian nebo slavná Červená sedma.

Vznik kavárny

V roce 1926 se J. Nekvapil neúspěšně ucházel o pronájem společenských prostor v právě dokončeném Zemském domě III na rohu Žerotínova náměstí a Kounicovy ulice. Proto o rok později koupil Thonethof (Thonetův dvůr) na nároží Běhounské ulice a Jakubského náměstí a na místě jeho staré kavárny Louvre zřídil podle projektu J. Kumpošta moderní podnik, kam se vešlo neuvěřitelných tisíc lidí. Kavárna byla adaptována v přízemí a v prvním patře tohoto objektu, postaveného v roce 1891 podle návrhu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, proslulých zejména svými stavbami divadel, jako dvoupodlažní budova, která byla určena především pro kanceláře, sklady a prodejnu firmy Gebrüder Thonet.

Nekvapil původně zamýšlel Thonethof přestavět na reprezentativní hotel. Pro průtahy s postoupením koncese od tehdejšího nájemce Maxe Benedikta se však začalo nejdříve s modernizací vyšších pater a s nadstavbou třetího a čtvrtého poschodí. Do celé budovy bylo také zavedeno nové ústřední topení a namontovány elektrické výtahy. Teprve během provádění této adaptace, kdy návštěvnost staré kavárny klesla na minimum, se ji podařilo J. Nekvapilovi za značných finančních obětí vykoupit, stejně jako všechny byty v prvním podlaží. V těchto prostorách pak začal nový majitel se stavebními úpravami svého kavárenského podniku, ovšem za okolností mnohem svízelnějších a obtížnějších, než byly před zahájením nadstavby.

Architektonické řešení

Užití moderních technických novinek dovolilo řešit prostory kavárny především z hlediska konstrukčního velmi odvážně a nekonvenčně. Aby mohlo být nejcennější a nejvýhodnější místo v přízemí na nároží domu využito pro posezení a občerstvení hostů, byl původní vstup z rohu Běhounské ulice a Jakubského náměstí odsunut na Běhounskou, čímž zůstala ústřední prostora, uprostřed s dvojicí štíhlých ocelových nýtovaných pilířů, které nesly vyšší patra, zcela volná. S částečně sníženým prvním podlažím, ve středu do široka otevřeným, byla tato prostora u konkávní čelní stěny spojena dominantou dvojramenného křivkovitého schodiště, které se rozvětvovalo směrem do symetricky umístěných a dimenzovaných traktů při Běhounské ulici a Jakubském náměstí. Širokým otevřením části přízemí do patra, které má podobu galerie, vznikl prostorově mnohotvárný celek, na nějž navazovala křídla ve výši původního prvního podlaží, s galerií spojená vyrovnávacími schody. Už toto důvtipné architektonické řešení hlavních sálů kavárny v několika úrovních s množstvím malebných průhledů, světelných efektů, výrazných dekorativních útvarů a elegantních materiálů slibovalo návštěvníkům nevšední estetický zážitek.

Interiér kavárny

O spokojenost a pohodlí hostů bylo ovšem příkladně postaráno i jinak. Hned za kyvnými dveřmi u vchodu byla umístěna jedna ze tří šaten (další pro 400 osob byla připojena k dámským toaletám v patře a nejmenší potom k herně; ta byla diskrétně určena pouze pro její hosty), řešená v Brně ojedinělým způsobem. V ní se totiž oděvy pouze odebíraly a odtud spouštěly elektrickým výtahem do suterénu, kde byla zároveň i druhá zdviž pro vracení šatů. Vlastní šatna se nacházela tedy v suterénu, čímž bylo nejen výhodně a účelně využito méně důležitého prostoru, ale současně i ušetřeno drahé místo v přízemí a zamezeno rovněž případnému prosycování vzduchu pachem a prachem z oděvů za deště nebo za zimy.

Vedle běžného kavárenského provozu, který byl ostatně také řešen netradičně – tzv. vídeňský typ kavárny s otevřenou kuchyní v tomto případě vystřídal nový typ s kuchyní zcela separovanou (tady umístěnou v mezipatře) – měli návštěvníci k dispozici rovněž už zmíněnou hernu, kde bylo ke každému stolu instalováno telefonické spojení a vůbec zde bylo všestranně postaráno o dokonalé pohodlí hráčů. Dámy se pak mohly setkávat ve zvláštním salónu v prvním patře. Příjemnou atmosféru dokresloval malý orchestr na balkónu nad schodištěm, jehož oválný tvar byl jednou z mála odchylek v jinak důsledně užívané soustavě pravých úhlů a přímek.

Estetické působení architektury bylo podtrženo výtvarně a funkčně vytříbeným vybavením i některými dalšími detaily zařízení a výzdoby. Tak například tradiční dřevěné obložení bylo nahrazeno travertinem v přízemí, mramorem – řeckým Cipollinem – ve špaletách oken v prvním patře a alabastrovými deskami, večer zezadu prosvětlovanými, na pilířích a některých stěnách. Pro větší rovné plochy bylo použito stříbřitého plyše, napnutého v rámech, který bylo možno při čištění lehce sejmout. Plyšové byly i červené koberce v patře, zatímco podlaha v přízemí, vystavená přece jen většímu opotřebování a znečištění, byla pokryta linoleem a gumou. K obkladu čelní vnitřní stěny a částečně i některých dalších ploch zde bylo poprvé užito lístků z hliníku, kterým byla dána přednost nejen pro jejich snadnou údržbu, ale i pro jejich působivý vzhled, uplatňující se zejména při umělém osvětlení. Elegantně jednoduchá a účelná byla stropní a nástěnná osvětlovací tělesa, stejně jako originální hlavní lustr z kouřového skla nad ústředním sálem, vyrobený ve známé brněnské firmě Josefa Klaubera, efektně se odrážející na stropě ze čtvercových zrcadel, i rozptýlené osvětlení z neónových héliových trubic, které lemovaly galerii.

Asi nejen kvůli tradici místa, nýbrž především z praktických důvodů byla kavárna vybavena nábytkem Thonet-Mundus. Jako doklad promýšlení úkolu do posledního detailu mohly sloužit stolky v kavárně, opatřené háčky, na které se mohly zavěsit dámské kabelky nebo v létě klobouky.

Zvláštní zmínky zasluhuje ojedinělý dokonalý způsob vytápění teplým vzduchem, pracující samočinně na základě impulsů o změnách teploty v interiéru, i automatická ventilace, kterou se dovnitř vháněl čerstvý vzduch s vůní pryskyřice… Celý elektrotechnický provoz – reklamy a osvětlení, motory, ventilace, výroba ledu, chlazení i telefony – byl řízen z jednoho místa. Pro rychlé oznamování důležitých zpráv a pro vysílání rozhlasu byly ve všech prostorách rozmístěny Lumièrovy amplióny se zvláštním rozhlasovým zařízením, umožňujícím přenášet i hudební a pěvecká vystoupení, která se v kavárně konala. Pravidelně zde hrával například známý a oblíbený jazzband Bobka Bryana, doprovázející sólisty Jaru Lánského a Zdenu Vincíkovou.

Fasáda kavárny

Oč luxusnější byl interiér kavárny, o to střízlivěji, až záměrně stroze bylo řešeno uliční průčelí s hladkou fasádou, prolomenou rozměrnými okny, v zóně přízemí dosahujícími až k zemi. Ta mohla být za příznivého počasí otevřena do Jakubského náměstí dokořán a kavárna rozšířena až na chodník, takže vnitřní prostory byly plynule propojeny s ulicí.

Příjemnou vyhlídku na městský ruch poskytoval nárožní balkón v prvním poschodí, který byl ale natolik úzký, že nemohl být využíván k posezení. Podle názoru některých tehdejších, ale i dnešních odborníků však strohá funkcionalistická fasáda zničila část původního historizujícího průčelí a působila značně disharmonicky v převládající pseudoslohové zástavbě okolí.

Současná kavárna Savoy

Z architektonicky cenného a kdysi reprezentativního podniku se bohužel zachovala právě jen nepříliš přitažlivá fasáda. Interiéry kavárny včetně jejího vybavení byly téměř zcela znehodnoceny počátkem 50. let při její nešetrné přestavbě na prodejnu s textilem Výběr, která tam fungovala bezmála čtyři desetiletí. Na začátku devadesátých let začalo nad někdejší kavárnou Savoy svítat, když se majitel objektu Fruta Brno rozhodl v prostorách Výběru zřídit znovu kavárnu. Z nadějného záměru však nakonec sešlo a kavárna ještě dlouho potom sloužila jako obchod s nejrůznějším zbožím. Teprve v roce 2008 byly její prostory očištěny od pozdějších necitlivých zásahů a podnik se vrátil ke svému původnímu účelu. Interiéry ani fasáda sice nebyly obnoveny tak, jak by si tato výjimečná ukázka meziválečné stavební kultury zasloužila, základní dispozice velkoryse řešeného prostoru a některé dochované autentické prvky vybavení však alespoň do jisté míry evokují atmosféru „zlaté“ doby brněnských kaváren, mezi nimiž Savoy zaujímala jedno z předních míst.

Lenka Kudělková

Muzeum města Brna

Příště: kavárna hotelu Savoy od B. Fuchse