Brno, 10. ledna 2011 - Dnešní pokračování seriálu článků o brněnských kavárnách meziválečného období nás zavede na místa, kde se nacházely další, neméně slavné a architektonicky cenné kavárny. Oč slavnější však byla jejich „zlatá" éra ve dvacátých a třicátých letech, o to smutnější byl jejich úpadek po druhé světové válce, kdy většina z nich byla zrušena nebo adaptována pro jiné využití.

Poslední předválečné kavárny pak zanikly v devadesátých letech minulého století. Jejich původní prostory sice mnohdy přešly do soukromých rukou, někdy dokonce potomků bývalých majitelů, ti ale nezřídka jejich někdejší funkci raději nahradili lukrativnějším využitím. Město tím nenávratně ztratilo nejen tradiční místa společenských setkání, ale v mnoha případech pozoruhodné architektonické památky, které zanikly bez náhrady a s nimi i atmosféra meziválečného Brna.

Esplanade

V letech 1925–1927 vznikla v blízkém sousedství Zemanovy kavárny kavárna Esplanade. Podle projektu Ernsta Wiesnera byla postavena na exponovaném nároží dnešní Rooseveltovy a Jezuitské ulice, které s tehdejší Deblínskou (dnes část Koliště) a Schrammovou (později Pařížskou) vymezovaly blok architektonicky nevýrazných historizujících domů. Tento blok byl zčásti zbořen při leteckém útoku spojenců na Brno v listopadu 1944 a zčásti při přípravě staveniště pro Janáčkovo divadlo ve druhé polovině padesátých let.

A s ním vzala za své jedna z nejkrásnějších brněnských kaváren meziválečného období, jejímž majitelem byl kavárník a restauratér Alois Strompf. Z dochovaných plánů je zřejmé, že kavárna byla na tomto výhodně situovaném místě už dříve. Wiesnerův zásah se tedy týkal – vedle pravděpodobně rovněž realizovaného návrhu na úpravu bytu majitele ve druhém patře – především kavárny. Ta byla rozložena do dvou křídel, přiléhajících k sobě v tupém úhlu, na uliční fasádě provázených okosením nároží. Zaujímala část suterénu s provozním zázemím, přízemí, kde byl také nenápadný vchod z Rooseveltovy ulice, a konečně první patro.

Esplanade

Prostranství uvnitř bývalého dvora bylo vyplněno rozlehlým a vzdušným patrovým sálem nad půdorysem oválu se třemi přibližně půlkruhovými nikami boxů, který byl překryt skleněným stropem s kopulí. S tímto oválným sálem byly horizontálně a částečně i vertikálně propojeny další místnosti při Jezuitské ulici, které s ním vytvářely malebně mnohotvárný kontinuální prostorový útvar, prostupující obě hlavní kavárenská podlaží a spojující rozmanitě utvářená místa o různých výškových úrovních a s četnými průhledy.

Iluzivní vyznění patrového sálu mimoto stupňovaly tři velké zrcadlové stěny, obložení bílých zdí a meziokenních pilířů leskle lakovaným tmavým dřevem, a také rozptýlené, plynule se rozlévající světlo. Stěny sálu i dalších hlavních společenských prostor byly přibližně do dvou třetin pokryty brokátovou (?) látkou s orientálními motivy v barevně kontrastních rámech, odsazených širokou bílou „paspartou". Ke kultivovanosti prostředí přispívaly i boxy v přízemí, obložené tmavým dřevem, vybavené lavicemi čalouněnými kůží a doplněné stejně jako ostatní prostory kavárny stolky s kruhovou nebo obdélnou deskou a dřevěnými židlemi.

Kavárna Esplanade byla ve své době nejen v brněnském prostředí mimořádným architektonickým činem, a to jak díky velkému patrovému oválnému sálu, jehož půdorys i podíl světla a barvy na jeho utváření je ve stavební kultuře dvacátých let zcela ojedinělý, tak také pro velmi rané a časté užití křivky jako dominantní formy, která se objevila například ještě i u tvaru tzv. galerie, u odkládacího pultu v šatně nebo u výdejního pultu v kuchyni. Výjimečná je rovněž „projekce" vnitřku navenek, patrná na straně do Jezuitské ulice, kde jsou okna sálů kavárny sloučena v jednu velkou plochu, upomínající na „patrovost" oválného prostoru uvnitř. Nosná funkce plné zdi je v těchto místech přenesena na železné pilíře, obložené travertinem a mírně vtažené dovnitř, což umožnilo vytvořit zavěšenou skleněnou stěnu, ve městě patrně první a v menším měřítku předjímající proslulou „curtain wall" Wiesnerovy a Fuchsovy Moravské banky v Brně.

Už krátce po svém vzniku byla kavárna velmi populární, a to především mezi židovskou klientelou, jíž byla v prvé řadě určena. Kulturněhistorický význam tohoto centra společenského života příslušníků brněnského židovské obce však není zatím dostatečně zhodnocen – to se ostatně týká i jiných brněnských kaváren, třebaže jeho dějiny byly zvláště koncem třicátých a ve čtyřicátých letech velmi pohnuté, stejně jako ukončení provozu kavárny po náletu v roce 1944 a její definitivní asanace zhruba deset let poté. Brněnská architektura tak bez náhrady ztratila jednu ze svých nejvýznamnějších památek, cennější o to, že šlo patrně o velmi raný, možná první příklad tzv. emocionálního funkcionalismu v Československu vůbec.

Kavárna v paláci Morava

Další kavárna, kterou rovněž projektoval E. Wiesner, byla situována nedaleko – v obchodním, obytném a administrativním paláci Moravské zemské životní pojišťovny (v tzv. paláci Morava), postaveném v letech 1926–1929 na Divadelní ulici. Už o čtyři roky později – v roce 1933 – došlo na základě Wiesnerových plánů k podstatným stavebním úpravám především v mezipatře, kde byly vybourány příčky mezi obchodními místnostmi a na jejich místě nad elegantním suterénním kinem a noblesně řešeným barem Bristol vznikla vzdušná a prostorná kavárna, vybavená lehkým a praktickým nábytkem z ohýbaných trubek.

Kavárna v paláci Morava

Tu si pronajal známý brněnský kavárník Leopold Hannak, jehož vyhledávanou restauraci a kavárnu na Masarykově ulici č. 16 pro něho Wiesner adaptoval v letech 1927–1929. Když byl na počátku třicátých let dům i s kavárnou a restaurací zbořen, L. Hannak přenesl svou živnost do paláce Morava. V roce 1936 byla nová Hannakova kavárna ještě rozšířena o dnes už neexistují kavárenskou terasu zakřiveného tvaru, která příznivě ovlivnila vzhled celé budovy.

Zemský dům

Pravděpodobně největším kavárenským a restauračním zařízením meziválečného Brna byly „Hostinské a zábavní podniky, Zemský dům". Už sám název prozrazuje, že byly umístěny v části novostavby sídla zemských úřadů – v tzv. Zemském domě III na rohu Kounicovy ulice a Žerotínova náměstí. Ten byl postaven v roce 1924 podle projektu Karla Náhunka, zaměstnance Moravského zemského stavebního úřadu.

Vedle kanceláří a bytů ve vyšších podlažích objekt obsahoval také rozlehlé kavárenské a restaurační prostory, jimž byla vyhrazena část suterénu a celé přízemí a první patro, pronajaté kvůli administrativním průtahům až v roce 1926 nejprve Miloslavu Rosenbreierovi, do té doby řediteli Reprezentačního domu hlavního města Prahy, dnes nazývaného častěji Obecní dům. Rosenbreiera vystřídal v roce 1930 Jan Brichta, který restaurační a zábavní podnik v novém Zemském domě rozšířil a vedl až do konce druhé světové války. Poté byla na podnik na základě tzv. Benešových dekretů zavedena národní správa a část jeho prostor byla využívána jako závodní kuchyně a jídelna Krajského národního výboru v Brně. Později zde byla obnovena restaurace, vinárna U dvou rytířů, večerní podnik s tancem Bílý krokodýl a známé varieté Rozmarýn.

Kavárna, která kupodivu neměla žádný vlastní název a říkalo se jí podle stylu, jakým byla zařízena, Francouzská kavárna, zimní zahrada nebo prostě jen Zemský dům, byla slavnostně otevřena 22. října 1926. Spolu s restaurací a dalšími hostinskými a společenskými prostorami, na nichž se tehdy ještě pracovalo, měla být – vedle Besedního domu a Německého domu – největším a nejreprezentativnějším podnikem svého druhu ve městě. Jen kavárna v prvním patře, do níž se vcházelo z hlavního schodiště, totiž zaujímala 650 m2 a byla určena pro 600 hostů.

Zemský dům

Její střed tvořil velký sál s bohatou přírodní zelení – tzv. zimní zahrada, vybavená podle francouzského vzoru bílým rákosovým vyplétaným nábytkem. Dominovala jí mramorová fontána o průměru 3 m s plastikou dívky od tehdy velmi oblíbeného brněnského sochaře Václava Hynka Macha, která byla umístěna před hudebním pódiem v čele sálu (Machova plastika se dnes nachází ve vstupní hale nové budovy Moravské zemské knihovny v Kounicově ulici).

Po levé straně sousedila s kavárnou čítárna, osvětlená velkými okny do Žerotínova náměstí, zařízená boxy, čalouněnými hovězí kůží. Na pravé straně směrem do dvora přiléhal ke kavárně kulečníkový sál se sedmi stoly, kde byla hráčům k dispozici tehdy převratná technická novinka – samočinné počítací hodiny. Sál i čítárnu bylo možno propojit se zimní zahradou otevřením širokých dveří. Kromě kavárny se v tomto podlaží nacházely ještě i čtyři klubovny, šatna, kuchyně a toalety. Všechny prostory určené pro veřejnost měly tlumené rozptýlené osvětlení a byly vybaveny sice účelně a pohodlně, v případě čítárny ale možná zbytečně honosně, zařízením, které navrhl K. Náhunek, nástěnné malby byly dílem brněnského malíře Oldřicha Šebora. Francouzská kavárna se do povědomí Brňanů zapsala jako vyhlášené místo konání tanečních odpolední a večerů, přitahovala hosty také koncerty salónního orchestru, k tanci i poslechu zde pravidelně hrával jazzband, každou sobotu tady vystupovala vojenská hudba.

Jádro přízemí tvořil velký ústřední sál (pod kavárnou), v němž se nacházela oblíbená vinárna, zasahující svým bočním křídlem do traktu, směřujícího do Žerotínova náměstí. K vinárně přiléhala ve dvorním traktu další herna, klubovna, šatna kuchyně a další provozní prostory. Bez využití nezůstal ani suterén, v němž se nacházela ve své době velmi populární Francouzská restaurace, sestávající ze dvou postranních sálů do ulice a do dvora, z velkého sálu mezi nimi (pod vinárnou), dále z jednoho menšího sálu, dvou kluboven, dvou šaten a kuchyně se zázemím. Pravděpodobně pro mramorové obložení pilířů Brňané znali suterénní místnosti jako Mramorové sály. Velkou oblibu si získal i vinný sklep U dvou rytířů, v roce 1933 adaptovaný v části suterénu, varieté s pravidelnými vystoupeními světoznámých artistů, lidový bufet v přízemí do Kounicovy ulice a stinná zahradní restaurace v parku na rohu dnešního Moravského náměstí, všechny vybudované právě z iniciativy J. Brichty.

O vysoké úrovni zdejšího kavárenského a pohostinského podniku svědčí i to, že si ho v letech 1927 a 1928 zvolila pro své reprezentační plesy Zemská jednota hostinských a kavárníků v Brně. Tato skutečnost nepochybně velmi přispěla k prestiži a věhlasu Francouzské kavárny a restaurace, protože pořadatelé stavovsky i společensky tak významné události by si jistě pro svá setkání nevybrali druhořadý podnik.

Francouzská kavárna zanikla téměř beze stopy patrně hned krátce po druhé světové válce. Většina pozdějších studentů a mladších návštěvníků Univerzitní knihovny, která brzy nato zaujala její místo, jistě ani netušila, že sály až po strop naplněné knihami a časopisy a zastavěné nejrůznějšími přepážkami byly ještě před krátkou dobou luxusním kavárenským podnikem, po němž se uprostřed tzv. velké studovny zachovala jako smutný pozůstatek jeho někdejšího lesku pouze spodní část fontány.

Lenka Kudělková
Muzeum města Brna