Brno, 1. září 2011 - Od nejstarších dob lidstva byla smrt pokládána za tajemný a bolestný jev, uzavírající všechny reálné projevy pozemského života. Bylo třeba se s ní smířit, obstarat pozůstalost zemřelého a zajistit řádné rozloučení pohřbením jeho ostatků. Podoba tohoto pietního aktu se v průběhu lidské existence vyvíjela a měnila. K radikální změně pohřebního rituálu u nás došlo mezi 5. až 9. stoletím, kdy spalování ostatků bylo nahrazeno pohřbíváním do země. Dalším zásahem do starých zvyklostí bylo přesunutí pohřebišť z volné přírody do sídlišť a zřizování stálých hřbitovů u farních kostelů. Uprostřed hřbitova byl obvykle umístěn kříž s vyobrazením spasitele a obvod pohřebiště vymezovala zeď symbolicky oddělující svět zemřelých od světa živých. Hřbitovní brána pak představovala vstupní prostor, kde se oba světy setkávaly.

Svatojakubský hřbitov v místech dnešního Jakubského náměstí existoval již ve 13. století. Jak tehdy nejbližší okolí kostela vypadalo, však s určitostí nevíme. Je pouze doloženo, že od poloviny 14. století byl hřbitov rozšiřován i na úkor domů, které ho obklopovaly. Jediný známý dochovaný plán hřbitova u sv. Jakuba pochází z konce 18. století. Hřbitov byl tehdy rozdělen na dvě části, menší jihozápadní a větší jihovýchodní, s úzkými přístupovými uličkami, a měl velmi intimní charakter. V místě dnešní Rašínovy ulice ústila do náměstí Svobody (tehdejšího Dolního trhu) ulička o šířce pouhých 3,5 metru. Říkalo se jí „ulička mrtvých" nebo „umrlčí", ale jmenovala se Hřbitovní a později Kostelní. Určovala také hranici mezi městskými čtvrtěmi Veselou a Běhounskou. Hřbitov, kterým procházela, byl obehnán vysokou zdí se dvěma branami. Jedna směřovala do Běhounské ulice a nacházela se vedle hospody U Černého medvěda, druhá stála v ústí Hřbitovní uličky. Obě brány lemovala z vnější strany dvojice soch a vyrovnávací schodiště. Výšková úroveň hřbitova v porovnání s okolním terénem byla z důvodů stálého pohřbívání výrazně vyšší a směrem do Běhounské ulice bylo nutné sestupovat po několika schodech.

Na severní straně za hřbitovní zdí (v místě dnešního divadla) bývala rozlehlá farská zahrada. Mezi zahradou a hřbitovem probíhala již ve středověku úzká stezka směřující k Běhounské bráně. Jižní stranu stezky tvořila svatojakubská kamenická huť se stavebními dílnami, sklady, depozitářem, studnou a sklepními prostorami. Její původní tři objekty stály v tomto místě ještě koncem 19. století a v prostředním z nich býval dříve hostinec U Dobrého mázu. Podél huti i podél východní zdi hřbitova se nacházelo množství drobných krámků řemeslníků a obchodníků. V roce 1851 zde byla zřízena i kamenná kašna napájená vodou z řeky Svratky. Na západní straně, přímo proti kostelní věži stála kaple sv. Mořice a dům královopolských kartuziánů. Průchod na dnešní Moravské náměstí v tomto místě tehdy ještě neexistoval, nová široká ulice Kostelní (později Rašínova) byla v souvislosti s novou urbanistickou koncepcí vybudována až v roce 1899.

Hřbitov a kostel sv.Jakuba v roce 1784, MmB

Pohřbívání tělesných ostatků v rakvích bylo zavedeno na českém území přibližně od 11. století. Předcházelo mu pokládání těl nebožtíků na dřevěné desky a teprve křesťanské pohřbívání do země s představou, že tělo je třeba zachovat pro posmrtný život, vedlo k užívání uzavřených rakví neboli truhel. Panovníci, privilegované osoby a církevní hodnostáři byli ukládáni do kamenných sarkofágů, cínových či olověných rakví. V dřevěných rakvích byly zpočátku pohřbívány pouze ostatky zámožnějších osob. Od 15. století byl tento způsob praktikován ve městech i na venkově u všech sociálních vrstev a odlišnosti byly patrné pouze v úpravě rakví. Obvykle měly tvar čtyřbokého, později šestibokého hranolu, pro nejchudší byly z nehoblovaných nebo hrubě hoblovaných prken. Ostatní byly lakovány do červenohnědého nebo tmavomodrého odstínu, v 18. století zdobeny malovanými květy a věnci. Mladí svobodní lidé mívali rakev bílou, stříbrnou, modrou nebo zelenou. V době morových a cholerových epidemií Josef II. pohřbívání v rakvích zakázal a bylo nařízeno používat „vysejpací" (vyklápěcí) truhly. V ní byla mrtvola přinesena na hřbitov a uvolněním dna se tělo zabalené do režného plátna sesunulo do hrobu. Tato „úsporná" opatření se však setkávala s velkým odporem a neměla dlouhého trvání.

Vzhled hřbitova a úroveň pohřbívání vždy odrážely poměry ve společnosti a postoje ke kulturním tradicím. Nejvíce patrné to bylo v období válek, mocenských i náboženských krizí a šířících se epidemií. Středověké hřbitovy byly často místem velmi neutěšeným a jejich vzhled byl nevábný. Množství neuspořádaných a neoznačených hrobů s kosterními pozůstatky prostupujícími rozbředlé a mělké vršiny hliněných jam a kališť, všudypřítomný nechutný zápach. Hygienická úroveň těchto míst byla velmi tristní. Naši předkové však nebyli tolik choulostiví a útlocitní a nedbali příliš ani na pietu těchto míst. Byl zaznamenán i případ, kdy „...nebojácní rozpustilci přenesli v noci z nedalekého hřbitova kostlivce do blízké hospody k pobavení společnosti". Opakované zákazy tance, kejklířských her a jiných nepřístojností prováděných na hřbitově svědčí o tom, že v těchto dobách opravdu nebyla tato místa příliš klidným prostředím. U hřbitovních zdí a bran sedávaly trhovkyně s rozličným zbožím, čepovalo se tu pivo i víno, kupci uzavírali obchody. Hřbitovy sloužily i jako společenská centra a veřejná shromaždiště, útulek žebráků, prostitutek a „všelijaké chasy neužitečné".

Severní strana Jakubského náměstí se svatojakubskou hutí 1899, foto: Kunzfeld, AMB

Prostor vymezený farním hřbitovům, zvláště ve městech obklopených hradbami, se stálým pohřbíváním postupem času zaplnil a bylo nutné hledat pomocné řešení. Především v době morových a cholerových epidemií byla situace velmi složitá. Černá smrt – jak byl mor nazýván – přicházela od poloviny 14. století v několika zhoubných vlnách a decimovala obyvatelstvo po tisících. Tato vysoce infekční choroba přenášená blechou morovou z hlodavce (krysy) na člověka se velmi rychle šířila dál kapénkovým způsobem. Zejména plicní forma, tzv. dýmějový mor postupoval velmi rychle a v tehdejších hygienických podmínkách nebylo před ním téměř úniku. Nakažení umírali v takovém množství, že příbuzní nestačili jejich těla pohřbívat. Tehdy byli zemřelí ukládáni do hromadných šachet a společných hrobů bez rozdílu společenského postavení. Brnu se tato obávaná nemoc také nevyhnula. První zmínka o morové epidemii je z podzimu 1349, kdy vymřela celá čtvrtina obyvatelstva. Další vlny přicházely v letech 1355, 1439, 1495, 1558, 1571, 1577, 1583 a 1648, kdy denně umíralo v průměru šestnáct lidí. Poslední „morové rány" byly v Brně zaznamenány v letech 1709 a 1713.

Areál svatojakubského hřbitova byl užíván k pohřbívání od počátku 13. století. Do poloviny 16. století veřejná pohřebiště, soustředěná kolem farních kostelů, dostačovala. Ale již v roce 1580 bylo město nuceno založit hřbitov nový mimo hradby města, v prostoru před Veselou branou (v místě dnešního Žerotínova náměstí). Na tomto hřbitově byli pochováváni obchodníci, zemědělci, drobní řemeslníci a příslušníci střední sociální vrstvy. Pohřební obřady zámožnějších měšťanů i nadále probíhaly na hřbitově kolem jakubského kostela. K jeho definitivnímu zrušení došlo až roku 1784 v období josefínských reforem, kdy vídeňská vláda zakázala z hygienických důvodů pohřbívat uvnitř osad a městské zástavby. Ohradní zdi hřbitova byly strženy, hroby zrušeny, tělesné ostatky pohřbených přeneseny do kostnic a terén v okolí kostela byl následně srovnán s okolními plochami. Hřbitovní půda byla na příkaz městské rady rozparcelována a prodána v dražbě. Náhrobky a pomníky ze zrušených hrobů byly zčásti prodány a zčásti použity k vydláždění okolí kostela. Hřbitov, který sloužil svému účelu více než pět set let, postupně zanikl v nové zástavbě.

V souvislosti s připravovanou architektonickou a stavební úpravou prostranství Jakubského náměstí byl v okolí kostela v r. 2001 zahájen stavebně historický průzkum podzemí hrazený z finančních prostředků města. Přestože se dalo očekávat mnoho zajímavých nálezů a no-vých zjištění, výsledek byl nakonec neobyčejně překvapivý. Jednou z průzkumných sond byl zaznamenán nález kostnice, jejíž rozsah a velikost je i v evropském měřítku unikátní. Historická hodnota nálezu je zcela mimořádná, a proto bylo odbornou veřejností doporučeno její zachování. V současné době probíhají realizační práce na jejím zpřístupnění. O nálezech a dalších zajímavostech spojených s odkrýváním doposud neznámé historie svato-jakubského hřbitova budeme naše čtenáře opět informovat.

Aleš Svoboda