Brno, 27. října 2011 - Dnešní pokračování seriálu článků o brněnských kavárnách nás zavede do dvou populárních kaváren, které fungovaly – byť na značně pokleslé úrovni a pod správou státních a městských institucí – až do devadesátých let minulého století. V prvním případě vyhlášený podnik padl za oběť vlně restitucí, ve druhém se ho i přes několikanásobné snahy o obnovu nepodařilo udržet v provozu, čímž Brno ztratilo jedno ze svých nejznámějších a velmi osobitých společenských středisek.

Tomanova cukrárna

Původní podnik pozdějšího známého brněnského kavárníka a především cukráře Emanuela Tomana – cukrárna a pekárna – se až do první světové války nacházel na Starém Brně, kde si získal stálou klientelu díky výtečným sladkostem a chutnému a levnému pečivu, oblíbenému zejména mezi studenty. V této tradici Toman pokračoval také na svém dalším působišti, na České ulici č. 19, kam přesídlil na začátku dvacátých let. A právě pro prostory na této ulici mu byla v roce 1921 udělena koncese „ku podávání kávy a čaje s rumem, čokolády, cukrářských likérů a desertních vín“, tedy koncese kavárenská. Tu se Tomanovi podařilo získat až po jistých komplikacích – ostatní živnostníci v Brně se zřejmě obávali konkurence, a proto na jejich žádost zemská správa nejprve rozhodla, že už je na České i v přilehlých ulicích dostatek hostinských živností. Emanuel Toman však neváhal odvolat se až k ministerstvu obchodu, které mu nakonec provozování podniku povolilo.

Už v roce 1924 Toman koupil řadový dům na náměstí Svobody č. 22, kam přemístil svou kavárnu z České ulice. Nové sídlo na hlavním brněnském náměstí pak představovalo v historii Tomanova podniku éru největšího rozmachu. Jeho majitel si však byl vědom skutečnosti, že zřídit závod je těžké, ale ještě těžší je udržet ho na patřičné úrovni, a tak se na začátku třicátých let rozhodl prostory kavárny i s provozním zázemím zmodernizovat. Přestavba proběhla v roce 1933 podle projektu Miloslava Kopřivy, který hlavní i vedlejší prostory kavárny s přípravnou situoval do mezipatra adaptovaného domu.

V přízemí byla kavárenská kuchyně a cukrárensko-kavárenský sál, na podestě schodiště se nacházela ústřední šatna a nad ní v mezipatře hlavní prostory kavárny s cukrárnou, osvětlené velkými okny do náměstí Svobody. Kopřiva navrhl i zařízení interiérů, které tvořily kruhové a obdélné stoly a vyplétané thonetovské židle. Střídmý a účelný, ale svěží funkcionalistický styl a moderní zařízení jistě přispěly velkou měrou k tomu, že Tomanův podnik získal ještě větší prestiž a mohl se srovnávat s prvotřídními kavárnami evropských velkoměst.

Význam tohoto zdatného podnikatele však nedokládala jen úroveň vybavení a sortimentu služeb jeho kavárny. Emanuel Toman se totiž také zásadně zasloužil o rozvoj kavárnictví na Moravě tím, že umožnil, aby v jeho podniku praktikoval početný dorost, z jehož řad si mnozí získali pověst špičkových odborníků, mimo jiné i jeho následovník syn Otakar. Emanuel Toman věnoval rovněž velký zájem stavovským otázkám. Jako dlouholetý předseda Společenstva cukrářů například inicioval vznik odborné cukrářské školy v Brně.

Otakar Toman převzal podnik v roce 1947 a podařilo se mu ještě rozšířit sortiment hostinských služeb původní kavárny s cukrárnou. Kromě typických kavárenských nápojů a pokrmů se zde začalo čepovat víno i pivo a hosté měli k dispozici „hry dovolené s výjimkou výher hracích automatů“.

Živnost Otakara Tomana zanikla v důsledku poválečných politických a hospodářských změn roku 1950, kdy se stala součástí národního podniku Československé hotely. Kavárna s cukrárnou však fungovala pod názvem Nitra ještě víc než čtyřicet let, poté byla zrušena a nahradila ji prodejna CD, DVD, doplňků pro počítače a podobného sortimentu Bontonland.

Kavárna Bellevue

Jiným vyhlášeným podnikem s dlouholetou tradicí, v němž se soustřeďoval mimořádně čilý společenský ruch, a to zejména ve dvacátých a třicátých letech minulého století, byla kavárna Bellevue. Nacházela se v domě na nároží dnešního Moravského náměstí a Joštovy ulice, který postavil v letech 1883–1884 jako sídlo pojišťovací banky Slávie brněnský stavitel František Alois Dvořák. Majitel Bellevue, známý brněnský kavárník Antonín Uřídil ji získal už v prvních letech druhého desetiletí dvacátého století, nechal ji podle návrhu architekta a stavitele V. K. Muchy upravit v čistém, elegantním stylu vídeňské moderny a v roce 1913 ji slavnostně otevřel. Už od počátku se zde scházel umělecký výkvět českého Brna, sedával tady například Leoš Janáček, Jiří Mahen nebo Rudolf Těsnohlídek.

V roce 1925 odešel A. Uřídil na odpočinek a kavárnu předal Janu Řezníčkovi, jehož na začátku třicátých let vystřídal Alois Pazderka. V té době byl celý dům banky Slávie upraven a přefasádován podle projektu Františka Krásného z Prahy a krátce nato byla zmodernizována i Bellevue. Projekt na její adaptaci byl dílem začínajícího architekta Karla Růžičky z Brna, který koncem třicátých let navrhl také interiéry známé Dorotíkovy kavárny a cukrárny v paláci Convalaria na souběhu České a Veselé ulice. Stavbu provedla brněnská stavitelská firma Vincence Kolbingera, nábytek dodal František Plhoň z Černé Hory.

Kavárna byla slavnostně otevřena 30. září 1934. Brno tak získalo další příjemný kavárenský podnik na velmi exponovaném místě, který nezůstal nic dlužen svému názvu, protože se z jeho velkých oken otevíral krásný pohled do parku na dnešním Moravském náměstí a rovněž na kostel sv. Tomáše. Vedle hlavních prostor kavárny, situovaných v nárožní části přízemí budovy a orientovaných jak do náměstí, tak také do Joštovy ulice, tady opět nechyběla čítárna při Joštově, dámský salónek a kulečníková a šachová herna, které směřovaly do Moravského náměstí. Pravidelně se tu také pořádaly klavírní koncerty.

Půdorys kavárny měl tvar písmene L s delším křídlem o osmi okenních osách do náměstí a s kratším o čtyřech okenních osách do Joštovy ulice, kam bývala Bellevue v letních měsících rozšířena o nezbytnou zahrádku. Obě křídla se protínala na nároží, v části, které se podle půdorysu třičtvrtěkruhu říkalo rotunda. Vstup, krytý obdélnou stříškou a obložený světlým opaxitem, byl situován do náměstí a dělil prostory na kavárnu v rotundě a čítárnu po její levé straně a na hernu napravo. Celý podnik osvětlovala vysoká obdélná okna. Kavárna byla jednoduše, ale prakticky zařízena: rotundu lemoval při zdech tmavě čalouněný sedací nábytek, k němuž byly připojeny chromované stolky s obdélnými deskami z tmavého, světle žíhaného mramoru. Stěny byly světlé, patrně bílé, v pravidelných intervalech na nich byla připevněna subtilní válcová světla z mléčného skla, kombinovaného s chromovou ocelí. Zbývající zařízení tvořily mramorové stolky na kovové podnoži a prosté židle z tmavého dřeva. Podlahu krylo patrně linoleum opět tmavší barvy.

I po modernizaci ve třicátých letech se společnost v Bellevue nijak podstatně nezměnila, nadále ji s oblibou navštěvovaly mnohé osobnosti brněnského uměleckého a kulturního světa, jako například Jiří Mahen, Oldřich Nový nebo majitel nedalekého známého knihkupectví Josef Barvič. Tradice kavárny Bellevue jako významného kulturního a společenského centra moravské metropole přetrvávala i po druhé světové válce. Tehdy už ovšem tento podnik, který přešel do majetku Restaurací a jídelen Brno, pomalu chátral a upadal, až nakonec svou původní funkci ztratil a v osmdesátých letech sloužil dokonce jenom jako dietní jídelna. Po listopadu 1989 ji i s celým domem získala Česká pojišťovna, a. s., která se ji v roce 1994 pokusila obnovit do podoby ze třicátých let a vrátit jí – i s pomocí zamýšlených klavírních koncertů a módních přehlídek – její zašlou slávu. To se ovšem nepodařilo a kavárna za krátký čas ukončila svou činnost, stejně jako v nedávné době restaurace Potrefená husa, která ji vystřídala.

Lenka Kudělková
Muzeum města Brna

(Všechny fotografie pochází ze soukromé sbírky.)