Brno, 28. května 2012 - V říjnu letošního roku dokončilo statutární město Brno ve spolupráci s Domem umění města Brna rozsáhlý projekt Brněnských architektonických stezek. Jeho výsledkem je Brněnský architektonický manuál 1918–1945. Na internetových stránkách bam.brno.cz je pro zájemce dostupná databáze brněnských meziválečných staveb s interaktivní mapou a informacemi o více než 400 objektech. Osudy vzniku jednotlivých domů, příběhy jejich majitelů a životopisy architektů zde doplňuje bohatá fotografická a plánová dokumentace.

Jako ochutnávku architektonických zajímavostí meziválečného Brna vám přinášíme tento seriál. Seznámí vás s historií několika městských částí a se zajímavými objekty, které lze při procházkám Brna navštívit.

Východní předměstí Brna

Převážně průmyslová oblast východně od městského centra se postupně vyvíjela z původních středověkých předměstských osad. Dnešní ulice Cejl a Radlas, stejně jako nynější katastrální území Zábrdovic a Husovic, byly dříve samostatné vesnice, které se rozkládaly v okolí historických cest a vodních toků. Řeky Ponávka a Svitava, stejně jako ve středověku vybudovaný Svitavský náhon, protékaly kolem opevněného města Brna v severojižním směru a blízkým obcím poskytovaly vhodné podmínky pro rozvoj zemědělství a od druhé poloviny 18. století také pro průmyslovou výrobu. První brněnské manufaktury a továrny navázaly na místní tradici soukenického řemesla a rozvinuly zde převážně textilní výrobu a s ní související provozy. V Zábrdovicích a Cejlu byly založeny továrny na výrobu sukna, na Radlase a v Husovicích vznikly tzv. valchy, které látky zpracovávaly a čistily. Podniky se rychle rozšiřovaly a zanedlouho spustily provoz další společnosti. V Zábrdovicích se vyráběly jemné látky a zpracovávala příze, v Husovicích pracovaly menší podniky lihovaru a barvírny, na Cejlu měla sídlo tabáková společnost a na Radlase byla v průběhu 19. století postavena městská plynárna a posléze také elektrárna. Rozvoj průmyslu neustal ani v meziválečném období. Stávající tovární objekty se nadále rozšiřovaly a modernizovaly, vznikaly však i nové. Na levém břehu řeky Svitavy, v blízkosti bývalého zábrdovického kláštera, byl ve 20. letech vybudován areál brněnské Zbrojovky, která svou výrobu zaměřila kromě zbraní i na automobily, telefonní přístroje, psací stroje a další produkty.

F. Václavek – E. Gottlicher, Pekárna Dělpe, 1924–26

Dělnická pekárna a cukrárna Dělpe

V polovině 20. let si na ulici Cejl zakoupila pozemky firma Dělpe provozující Dělnickou pekárnu, cukrárnu a perníkárnu. Založila ji skupina pekařů roku 1907 a přes skromné počátky se postupně rozšířila natolik, že si zde nechala vybudovat družstevní nájemní dům s pekárnou. V této době patřil podnik Dělpe již k největším a nejlépe vybaveným pekárnám na Moravě. Vypracování návrhu multifunkčního objektu se ujali architekti František Václavek a Eduard Göttlicher. Průčelí sedmipodlažní stavby je tvořeno soklem obchodního parteru s velkými výkladci a rastrovými okny prvního patra, kde se zřejmě nacházely prostory pekárny. Fasáda vyšších bytových pater je členěna čtyřmi mělkými rizality a brázděna expresívními liniemi jemných lizén a úzkými sdruženými okny, která byla ovšem v nedávné době vyměněna za plastová.

Sociální bydlení

S rostoucími pracovními příležitostmi se v průmyslových lokalitách Brna výrazně zvyšoval počet obyvatel. V prvních poválečných letech však město nedisponovalo dostatkem vhodných bytů. Zmírnit důsledky rostoucí bytové krize pomáhaly úpravy stavebního zákona provedené v průběhu 20. a 30. let. Díky nim mohli soukromí stavitelé a stavební družstva získat státní dotace nebo daňové úlevy na výstavbu bytových domů, což výrazně přispělo k rozvoji stavební činnosti. Dosud nezastavěná území ve východní části města poskytla prostor pro celé soubory bytových domů, které se stavěly v nově vytyčených parcelách podél Svitavského nábřeží. Ve 30. letech, zejména v důsledku světové hospodářské krize, tyto lokality navíc doplnila sociální výstavba malobytových kolonií. Mezi ulicemi Vranovskou, Jana Svobody, Trávníčkovou a Zubatého tak na počátku 30. let vznikl z iniciativy města soubor nájemních domů s malými byty architekta Josefa Poláška. Celý urbanistický komplex tvoří čtyři pětipatrové deskové domy postavené kolem společného hřiště. Průčelí jednotlivých bytových sekcí dominují centrální linie podlouhlých lodžií přístupných ze společné chodby. Směrem do vnitrobloku jsou fasády členěny rastrem typizovaných oken, jejichž sériová výroba zlevnila náklady na stavbu. Polášek také poprvé u tohoto typu domu použil zastřešení plochou střechou, která sloužila jako terasa pro všechny nájemníky. V každém domě se nacházelo 60 bytových jednotek, jejichž rozloha se pohybovala kolem 30 m² a tvořila je většinou malá předsíň, kuchyně a pokoj. Všechny byty včetně svobodáren byly vybaveny vlastním hygienickým zařízením a patřily k nim i sklepní kóje. V posledním ustupujícím patře se nacházela společná prádelna, sušárna a žehlírna.

J. Polášek, Soubor nájemních domů s malými byty, 1930–31

Lázně

Obytné čtvrtě východně od historického jádra doplnilo i několik občanských staveb, které při rostoucí populaci Brna patřily k hlavním architektonickým úkolům meziválečného období. Jižně od bývalého zábrdovického kláštera, v Kuldově ulici, byla podle návrhu Josefa Poláška postavena obecná škola s veřejnou knihovnou. V jeho těsném sousedství vznikl areál veřejných městských lázní, které pro mnohé obyvatele představovaly alternativu k nedostatečnému hygienickému zařízení starších bytů a domů. Ve 30. letech 20. století byla základním hygienickým příslušenstvím vybavena pouhá jedna třetina všech brněnských bytů. Brňané tak svoji očistu prováděli ve veřejných lázních, které však především v okrajových částech města chyběly. Architektonická soutěž na nové lázně v Brně-Zábrdovicích byla vypsána roku 1929 a zvítězil v ní návrh Bohuslava Fuchse, který na něm spolupracoval přímo s Městskými vodárnami. O tři roky později byla stavba dokončena, přičemž celkové náklady na její realizaci se vyšplhaly na 750 000 Kč. Celý areál je komponován kolem dvou otevřených nádvoří na ploše 23 000 m² a je rozdělen na letní a zimní lázně, které tvoří jednotný architektonicko-urbanistický celek se společným vstupem z ulice Zábrdovické. Zimní část tvořila rozměrná horizontálně koncipovaná dvoupatrová budova, jejíž fasáda s přiznaným železobetonovým skeletem a režným výplňovým zdivem vychází z estetiky průmyslových staveb. V suterénu zimních lázní bylo ukryto technické zázemí s automatickým rozvodným systémem vody, páry a vzduchu. V přízemí byly umístěny parní a teplovzdušné lázně s šatnami a odpočívárna. Dále se zde nacházely dva bazény s teplou a studenou vodou, 4 masážní stoly, 12 sprch a zařízení pro vodoléčbu. V mezipatře bylo umístěno inhalační oddělení s čekárnou. První patro obsahovalo působivou vstupní halu s víceramenným schodištěm a dvěma zimními zahradami a nacházely se zde místnosti pro holiče a kadeřníky a také restaurace. Největší plochu prvního patra však zaujímaly vanové lázně situované v podlouhlém sále s oddělenými kójemi po stranách. Druhé poschodí bylo věnováno sprchám určeným pro každodenní očistu a hale se vstupem na sluneční odpočinkovou terasu. Všechna tato zařízení fungovala celoročně a byla zásobována léčivým bahnem a vodou z termálního pramene lázní Luhačovice. Letní lázně navazují na vstupní část z ulice křídlem dvoupodlažních šaten pro 5 000 návštěvníků, které ohraničují část areálu. Příčným křídlem s očistnými průchody je prostor lázní rozdělen na severní část s plaveckými bazény a tribunami a jižní část s hřištěm, pískovištěm a travnatými plochami. Na střeše příčného křídla i šaten se nacházely sluneční terasy s dřevěnou roštovou podlahou. Na čistotu vody v bazénech dbala řada odborníků, pro něž byla v rámci lázní zřízena i samostatná laboratoř.

B. Fuchs, Městské lázně Zábrdovice, 1929–31

Poválečnou urbanistickou podobu východu Brna ovlivnilo zrušení původní brněnsko-tišnovské železniční trati v 60. letech. Do té doby izolované oblasti Husovic i Zábrdovic se náhle mohly propojit s okolními částmi města, zejména se sousedními Černými Poli. Nová zástavba se rozšiřovala převážně severním a východním směrem, zatímco průmyslové oblasti v blízkosti centra a okolí Svitavského náhonu zůstaly téměř beze změny. Díky tomu se na mnoha místech dodnes zachovala původní urbanistická struktura s jedinečnou atmosférou historického industriálního předměstí Brna.

B. Fuchs, Městské lázně Zábrdovice, 1929–31

Dům umění města Brna