Brno, 22. srpna 2012 - Život architekta Ernsta Wiesnera hluboce poznamenaly pohnuté dějiny 20. století. Ačkoliv se dožil vysokého věku, možnost nerušeně pracovat měl pouze v jediném období, a to mezi dvěma světovými válkami, kdy působil v Brně. Narodil se 21. ledna 1890 ve slovenských Malackách, rodiče však pocházeli z Moravy. Otec si založil v Malackách papírnictví a tiskárnu na tiskopisy, ale kvůli školnímu vzdělání svých pěti dětí se odstěhoval už v roce 1898 do Brna, kde pokračoval v obchodní činnosti tak úspěšně, že si v roce 1918 mohl koupit velký nájemný dům na Pekařské 10. Tam přemístil svůj obchod i tiskárnu a tam se také usadil jeho nejstarší syn Ernst, který si zde otevřel architektonický ateliér a dvorní trakt domu si upravil na svůj byt.

Ernst se vrátil do Brna, kde maturoval na stavebním odboru Vyšší průmyslové školy, po absolutoriu vídeňské Akademie výtvarných umění a po vojenské službě brzy po roce 1918. Do moravské metropole na konci druhého desetiletí dvacátého století, kde chybělo přechodné období architektonické moderny jako příprava pro přijetí nových názorů, přišel ani ne třicetiletý architekt jako umělecky téměř zralá osobnost. To přesvědčivě dokazují jeho nejstarší práce – činžovní vila W. Gutmanna na Údolní ulici (1919–1920) a především administrativní budova Moravské zemské životní pojišťovny na Mozartově ulici (1921–1922?) – založené na racionálně zdůvodněném vztahu hmoty a prostoru, z něhož vyplynula radikální tvarová oproštěnost.

Návrh administrativní budovy Vítkovických železáren, 1921. Brno, Mozartova ulice

Těsně po roce 1918 bylo takové pojetí, svým radikalizmem připomínající dílo A. Loose, v Brně nadto ústící hned v možnost ověření v praxi, zcela ojedinělé. Že nešlo jen o náhodnou analogii, ukázaly i další Wiesnerovy stavby, zejména Česká banka Union na Beethovenově ulici (1923–1925), charakterizovaná přehledným pravoúhlým půdorysem a jednoduchostí celku i tvarovou prostotou detailů. Ostatní Wiesnerovy práce z tohoto období nedosahují významu předchozích, mimo jiné také proto, že se většinou jedná o úpravy textilních továren.

Návrh interiéru prodejny obuvi F. L. Poppera, 1931-32. Brno, Masarykova ulice

Zajímavé jsou však tím, že vymezují okruh Wiesnerových brněnských stavebníků, bohatých židovských průmyslníků nebo bankéřů, kteří ho kromě průmyslových a administrativních budov pověřovali i projekty svých rodinných domů a vil, v nichž se nenásilným způsobem spojují prvky Wiesnerova vídeňského školení s nově se prosazujícími zásadami funkcionalizmu. Dobře je na nich zřejmý vývoj od sevřenějšího půdorysu nejstarší vily E. Münze na Hroznové ulici č. 19 (1925–1926) s vysokými vertikálami komínů v líci fasády k volnější dispozici s typicky funkcionalistickým parníkovým zábradlím a barevnou omítkou, jak ji reprezentuje vila W. Neumarka na Vinařské (1928–1929) a vila G. Haase na Lipové ulici (1928–1930).

Tvůrce progresívní moderní architektury

V roce 1925 Wiesner zvítězil v užší soutěži na brněnské krematorium. Podle jeho projektu pak nad Brnem vyrostla stavba na logické půdorysné osnově, odvozené z provozních potřeb i z jejího duchovního poslání. Psychologické působení strohého kvádru obřadní síně, vyznívajícího do prostoru subtilními vertikálami jehlancovitě ukončených travertinových pilířů, mělo být zdůrazněno vysokým komínem – symbolem přeměny posledních pozůstatků člověka ve věčný prach a popel. Architektonicky neméně významná byla rovněž další Wiesnerova díla z této doby, například už neexistující kavárna Esplanade. Jednoduchý parter domu z 19. století s nenápadným vstupem z Rooseveltovy ulice nijak nenaznačoval, jak velkoryse a působivě řešený interiér se za ním skrývá. Hlavnímu patrovému sálu kavárny (1925–1927) dominovala mělká oválná skleněná kopule ze skla. Originální pojetí vnitřku s množstvím křivek, které bylo v Brně jedním z prvních pokusů o vytvoření jednotného prostoru, podtrhovalo i osobité řešení detailů.

Palác Morava, 1926-29. Brno, Divadelní ulice

Aktuální problematikou bydlení pro nižší střední vrstvy se zabýval dvojdům v kolonii Nový dům na Bráfově ulici (1928). Téměř současně Wiesner pracoval na dvojici veřejných budov, jimiž zakončil svou pozoruhodnou tvorbu 20. let. Zvláště starší z nich, obchodní, obytný a administrativní budova Moravské zemské životní pojišťovny s kinem Kapitol, barem a kavárnou (tzv. palác Morava, 1926–1929), na komplikovaném půdorysu, částečně podmíněném nepravidelným staveništěm na rohu Divadelní a dnešní Benešovy ulice, patří k nejoriginálnějším památkám brněnské meziválečné architektury. Mladší z uvedené dvojice staveb vznikla ve spolupráci s B. Fuchsem, když na základě výsledků ze soutěže na Moravskou banku v roce 1928 byli pověřeni vypracováním společného prováděcího projektu, na němž se Wiesner podílel zejména řešením interiérů.

Nájemný dům družstva Freundschaft, 1931-32. Brno, Rybářská ulice

Wiesnerova činnost, mimořádně významná pro rozvoj brněnské architektury 20. let, neustala ani v dalším desetiletí, třebaže nepříznivá hospodářská situace i některé další okolnosti zabránily v mnoha případech realizaci jeho převážně nedochovaných návrhů. Referáty v odborných časopisech a v denním tisku však téměř shodně konstatují u většiny Wiesnerových prací příklon ke konzervativnímu tradicionalizmu monumentálních forem, což dokládá například mohutný, symetricky řešený čtyřkřídlý blok nerealizované budovy Nejvyššího soudu na Husově ulici v Brně ze soutěže v roce 1930. Monumentální konzervativizmus, reprezentovaný velkými veřejnými budovami, však neznamenal vyčerpání Wiesnerovy invence. V roce 1932 staví v Brně na Rybářské ulici nájemný dům s malými byty družstva Freundschaft, jehož dvorní průčelí s otevřenými pavlačemi dynamizoval půlválcem točitého schodiště s nakoso prolomenými okny, a současně navrhuje obchodní portál a vnitřní vybavení brněnské filiálky módních salónů s obuví F. L. Poppera na Masarykově ulici, charakterizované citlivým výběrem materiálů, promyšlenou volbou barev a pečlivým provedením všech detailů. Před polovinou 30. let architekt přesunul svoji činnost zčásti také mimo Brno. Kromě jeho poslední velké realizace v Brně – přestavby a nadstavby takzvaného Doretova dvora na dnešním Malinovského náměstí, která se sousedním palácem Morava vytvořila homogenní celek velkoměstských dimenzí, spadají do tohoto období také jeho zahraniční realizace průmyslových staveb v Bialsku a v Lodži a horské hotely ve švýcarské Arose a rakouském Kitzbühelu.

Vila W. Neumarka, 1928-29. Brno, Vinařská ulice

Anglická léta

Dramatický vývoj politické situace na podzim roku 1938 a na začátku roku následujícího nijak nenasvědčoval tomu, že by Wiesner jako Žid mohl v Československu zůstat a pokračovat ve své práci. Přesto emigraci odkládal až do března 1939, kdy doslova v poslední chvíli odcestoval přes Německo, Holandsko a Belgii do Velké Británie, kde mu byl díky jeho mezinárodním architektonickým úspěchům a osobním kontaktům poskytnut politický asyl a od Královské společnosti britských architektů uděleno pracovní povolení. Proto mohl za války zastávat funkci „správce" nemovitostí, které měla k dispozici československá exilová vláda v Londýně, a později působit jako pedagog na školách architektury v Oxfordu a v Liverpoolu. Tam se také trvale usadil a 15. července 1971 zemřel. Do Československa se sice vrátil ještě na přelomu roku 1947 a 1948, po únorových událostech však republiku opustil natrvalo. Nová vlast mu ale nenabídla mnoho zakázek, které by byly přiměřené jeho schopnostem a zkušenostem. Sám si nejvíce cenil rekonstrukce neogotického kostela St. Clares v Liverpoolu (1959) a souboru škol St. Nicholas tamtéž (1963–1966, 1966–1969). Vazby s Brnem zůstaly zpřetrhány téměř dvě desetiletí, teprve po polovině 60. let navázal kontakty s brněnským architektem B. Rozehnalem. Především ten se zasloužil o to, že Wiesnerovi byla za celoživotní tvorbu udělena stříbrná medaile a čestný doktorát Univerzity J. E. Purkyně v Brně a pamětní medaile k 50. výročí vzniku Československé republiky.

Krematorium, 1925-30. Brno, Jihlavská ulice

Podíl Wiesnerova díla na vzniku a vývoji brněnské moderní architektury je zásadní. K nutnosti její reformy architekt došel vlastní cestou a sám také nalezl prostředky k realizaci této reformy, a to především v „očistě" a zjednodušení komplikovaných tvarů soudobé historizující nebo secesní architektury a v odstranění formálního přístupu k základním architektonickým problémům. Dospěl tak ke zcela novému pojetí půdorysu a prostorového uspořádání objektu, které vycházely z jeho funkce a z potřeb uživatele, a k důsledné jednotě vnitřku a vnějšku stavby. Záměrnou tvarovou jednoduchost ve Wiesnerově díle ovšem vždy vyvažovalo užití kvalitních materiálů, citlivě volená barevnost a dokonalé řemeslné provedení. Obdobné principy užíval před ním sice například už A. Loos, Wiesner však jeho myšlenky přenesl na brněnskou půdu a tvořivě je aplikoval na konkrétních úkolech. Mimořádné postavení si jeho tvorba udržela po celé meziválečné období, i když ve 30. letech poněkud ztratila na své přesvědčivosti. Největší význam měla ovšem v počátcích, kdy naznačila jeden ze směrů, kterým se hlavní progresívní proud brněnské moderní architektury ubíral, a svým širokým typologickým spektrem i monumentalizmem položila spolehlivé základy také pro rozvoj Brna jako moderního velkoměsta.

Lenka Kudělková,
Muzeum města Brna