Brno, 29. srpna 2012 - V říjnu loňského roku dokončilo statutární město Brno ve spolupráci s Domem umění města Brna rozsáhlý projekt Brněnských architektonických stezek. Jeho výsledkem je Brněnský architektonický manuál (BAM) – Průvodce architekturou 1918–1945. Na internetových stránkách bam.brno.cz je pro zájemce dostupná databáze brněnských meziválečných staveb s interaktivní mapou a informacemi o více než 400 objektech. Osudy vzniku jednotlivých domů, příběhy jejich majitelů a životopisy architektů zde doplňuje bohatá fotografická a plánová dokumentace. Volně ke stažení jsou i zvukové nahrávky namluvené brněnskými herci a dalšími významnými osobnostmi brněnského kulturního života. Pomocí databáze nebo tištěné mapy lze podniknout několik architektonických procházek po předem navržených trasách nebo si naplánovat vlastní tematicky zaměřený výlet. Pro lepší orientaci jsou stavby značeny i na komunikaci před uliční fasádou a opatřeny pořadovým číslem. Jako ochutnávku architektonických zajímavostí meziválečného Brna vám přinášíme tento seriál. Seznámí vás s historií několika městských částí a se zajímavými objekty, které lze při procházkám Brna navštívit.
Jižně od Petrova
Pod příkrým svahem Petrova se rozkládala bažinatá oblast, kterou pravděpodobně již od středověku protékal Svratecký náhon. Díky němu získala celá lokalita specifickou atmosféru, která se promítla i do jejího lidového označení brněnské Benátky. V meziválečném období navrhl brněnský stavební úřad plán revitalizace této části Starého Brna. Za účelem výstavby nových bytových domů a zlepšení komfortu bydlení byla navržena demolice starých budov, zasypání náhonu ve Vodní ulici a výstavba nových nájemních domů. Tento záměr, který ovšem znamenal zničení malebných břehů, byl nakonec uskutečněn až během druhé světové války. Původně plánované stavby však nebyly dokončeny a pozdější politická situace zřejmě zavinila, že Staré Brno jižně od Petrova zůstalo dodnes pouhým torzem.
Svratecký náhon ve Vodní ulici
Městské lázně Kopečná
Vodní prvek se na jižním předměstí Brna dochoval dodnes v podobě budovy městských lázní. Lidové sprchové lázně s 32 horkými a 6 studenými sprchami existovaly v těchto místech už od počátku 20. století. V letech 1927–1928 byla starší budova přestavěna podle návrhu Bohuslava Fuchse na lázně vanové. Architekt navrhl jednoduchou stavbu ve tvaru kvádru. Dispozici tvořily tři za sebou umístěné místnosti vestibulu, čekárny a lázní. Na fasádě se toto funkční rozdělení projevilo ve tvaru oken, která jsou v první části rastrová a v lázeňské části pásová. Široké schodiště orientované do ulice Nádražní přivádělo návštěvníky do vestibulu, v jehož středu byla situována pokladna a po stranách bufet a holičství. Po zaplacení relativně nízkého vstupného se návštěvníci odebrali do prostorné čekárny a následně do lázní, kde se nacházelo dvacet samostatných kójí s vanou a příslušenstvím, oddělených od střední chodby částečně prosklenou stěnou. Hosté mohli využít i plochou střechu, která sloužila jako sluneční terasa.
Sociální výstavba za řekou Svratkou
Výrazný urbanistický zásah představovalo pro jih města zřízení železniční tratě. Severní nebo také břeclavská dráha z Vídně, vedená brněnským viaduktem na osobní nádraží, protnula zahrady Nových sadů již roku 1839. V 90. letech 19. století došlo k zasypání původního viaduktu a na náspu bylo vybudováno nové nákladové nádraží. Celá lokalita této potenciální rezidenční čtvrtě rázem ztratila na své atraktivitě. V souvislosti s přípravou nového regulačního plánu města Brna vznikla v průběhu 20. let minulého století koncepce přesunu osobního nádraží směrem na jih a rozšíření městského jádra až k břehům řeky Svratky. K realizaci záměru však nedošlo vzhledem k hospodářské a následně také politické situaci před vypuknutím druhé světové války. Podařilo se však uskutečnit některé z urbanistických koncepcí na protější straně řeky Svratky. Směrem na jih byla v ose Nových sadů vytyčena dnešní Renneská třída, která měla propojit centrum města s ústředním hřbitovem. Pravidelná uliční síť v jejím okolí poskytovala nové možnosti výstavby sociálního bydlení. Město se s nedostatkem bytů pro sociálně slabé vrstvy potýkalo neustále již od konce první světové války. Snaha o vyřešení tohoto celorepublikového problému vyústila v novelu stavebního zákona ukládající státu povinnost přispívat na výstavbu domů s minimálními byty (do 34 m²). Díky ní mohlo Brno uskutečnit rozsáhlý stavební program „1 000 bytů pro chudé". Vznikla tak i rozsáhlá malobytová kolonie mezi dnešními ulicemi Renneskou a Dvorského. Čtyřpodlažní domy na čtvercovém půdorysu v ulici Renneské byly postaveny podle návrhu architekta Bedřich Rozehnala. Na každém patře se zde nacházejí čtyři minimální byty tvořené vždy menším kabinetem a větším pokojem s kuchyňským koutem a balkónem. Autory druhého typu domů v souběžné ulici Dvorského byli čtyři pražští architekti – Václav Hilský, Rudolf Jasenský, František Jech a Karel Koželka. Jejich pět pavlačových domů se z pohledu z Renneské ulice rytmicky střídají s Rozehnalovými stavbami. Zatímco Rozehnal kladl důraz i na estetickou stránku svých staveb, domy těchto pražských architektů se vyznačují strohou utilitárností. Na každém patře se nacházelo sedm jednopokojových bytů, které byly přístupné z pavlačí v severovýchodních fasádách, zatímco okna byla orientována na jihozápad. Jejich funkcionalistický charakter však byl výrazně potlačen pozdější rekonstrukcí a přidáním tradičních valbových střech.
Bedřich Rozehnal, Nájemní domy s malometrážními byty, 1936-1937
Areál ústředního hřbitova
Koncem 19. století přestal požadavkům rychle se rozvíjejícího Brna dostačovat městský hřbitov v Kounicově ulici. Vedení města proto rozhodlo vybudovat nový ústřední hřbitov. K jeho založení došlo roku 1883, kdy se městu podařilo získat pozemky od obce Horní Heršpice. Do začátku 20. let zde však neexistovala žádná ceremoniální stavba. Teprve v roce 1926 vznikla obřadní síň podle návrhu Bohuslava Fuchse. Při jejím projektování asistoval Fuchsovi mladý architekt Josef Polášek. Umístění nové obřadní síně navrhli nedaleko obou hřbitovních bran z ulice Vídeňské. Hmotu stavby tvoří jednoduchý mírně převýšený kubus síně se třemi rizality, v jejichž prostoru byly umístěny mramorové katafalky. Interiér obřadní síně je členěn dvojicemi předsazených sloupů ve vnitřních rozích a její vertikální působení zdůrazňují také úzká okna s luxferovými výplněmi, díky nimž v prostoru vznikají až scénické světelné efekty. Horizontálním protipólem síně je zadní obslužné křídlo s umrlčími komorami připojené k hlavnímu objektu. V exteriéru je střídáním hladce omítnutého a režného zdiva zdůrazněna členitost jednotlivých kubických objemů.
Bohuslav Fuchs, Obřadní síň ústředního hřbitova, 1925-1926
Těsně nad hřbitovem pak bylo v letech 1925–1930 postaveno krematorium podle návrhu Ernsta Wiesnera. Architektovi nešlo při jeho stavbě pouze o splnění funkčních náležitostí a použití inovativních technických prostředků. Důležité pro něj bylo znovunalezení ztraceného sakrálního prostoru i dokonalé propojení formy a obsahu: „Jisto je, že dnešní provádění zpopelňování předchází vytvoření nového kultu, že tento kult však vznikne teprve tehdy, až naše doba, technika a umění, najdou pro něj výraz, jenž by se vyrovnal svou vnější i vnitřní velikostí výrazu kultu oněch dob.
Ernst Wiesner, Krematorium, 1925-1930
A dnešní architekt je povolán dáti kultu jeho formu, jeho vnější výraz, aby jím bylo dosaženo účinku vnitřního." Vnitřního účinku Wiesnerova expresívní architektura rozhodně dosahuje. Střešní koruna ze štíhlých hrotitých pilířů, dlouhý jazyk stupňovitého schodiště i umístění stavby na monumentální terase zajišťují vskutku emotivní zážitek. Promyšlený scénář mělo i uspořádání vnitřních prostor, které se stalo součástí smutečního obřadu. Hlavní obřadní sál je osvětlen nebeskými průhledy ve střeše a dominuje mu černý mramorový katafalk. Po skončení obřadu se katafalk s rakví vydá na poslední cestu mohutnou bránou k žárovišti, které tušíme za třemi velkými okny s mřížemi v horní části čelní stěny, a odkud se již prázdný zase vrací. Celý ceremoniál měl být symbolicky zakončen spojením duše zemřelého s nebesy prostřednictvím dlouhého komínu v zadním traktu stavby. Původně plánovaná pec na koks byla však při realizaci nahrazena dvěma modernějšími plynovými a tento metaforický akt se nakonec nemohl uskutečnit.
Dům umění města Brna