Brno, 28. listopadu 2012 - V období od sklonku léta do podzimu se na Brněnsku pořádá tradiční slavnost obce, vesnice i města – posvícení, hody. Představuje soubor obyčejů a zábav, k nimž se vážou písně, tance a taneční hry, ale i pečivo a hodové pokrmy, zvláštní oblečení a ozdoby hodovníků. Ke svátečnímu stolu se zvou příbuzní a známí i ze vzdálených míst.

Čas konání slavnosti určuje nejčastěji svátek světce, jemuž je zasvěcen kostel. Takzvané patronské hody se pořádají ve většině obcí, například v Líšni po svátku sv. Jiljí, v Malhostovicích po svátku sv. Vavřince, v Ořechově po svátku sv. Cyrila a Metoděje, v Ochozu po svátku sv. Václava a v Blučině po svátku Nanebevzetí Panny Marie. K významné změně došlo v roce 1787, kdy vešlo v účinnost nařízení císaře Josefa II. slavit v celé rakouské monarchii jednotné posvícení o třetí neděli v říjnu v trvání dvou dnů, jež pak bylo nazýváno císařské.

Osvícenského reformátora k tomu vedly hospodářské důvody, neboť četnost hodů a nemírné hodování odvádělo poddané od práce. Josefínské nařízení nebylo plně respektováno. Mnohé obce se časem vrátily k dřívějšímu termínu nebo slavily oboje hody, z nichž jedny byly považovány za hlavní, což se odrazilo v pojmenování malé a velké neboli hrubé hody. Císařské hody se tradičně drží v Tuřanech. Hodové obyčeje a zábavy se dnes soustřeďují do dvou víkendových dnů, přičemž hlavní je neděle s dopolední bohoslužbou v kostele.

O hodech se více než kdy jindy dostávala tradiční vesnice do kontaktu s vnějším světem. Do obce přijížděli podomní kramáři se svým zbožím, pernikáři a cukráři, písničkáři, komedianti a kolotočáři, kterým se říkalo šauklíři. Tento druh zábavy provází hody i dnes, jen druh technických atrakcí pro děti a mládež se rozšířil a jiný je sortiment nabízeného zboží.

Tradičním místem setkání lidí k zábavě a tanci byl hostinec a prostranství venku. Ve 20. století se prostor zábav podle místních podmínek přesouval ke kulturnímu domu, do areálu cvičiště tělocvičné jednoty nebo k sokolovně. Do středu prostranství se staví hodová máje: celý strom nebo hladce ostrouhaný kmen s připevněným zeleným vrškem jedle nebo borovice. Tato specificky moravská tradice je rozšířena na Brněnsku, zčásti na západní (Třebíčsko) a na jižní Moravě (Hustopečsko, Břeclavsko, Hodonínsko). Zelený vršek máje se zdobí různobarevnými pentlemi, připevňuje se k němu prapor či šátek od stárky, zavěšuje se chvojový věnec. Dříve byla výzdoba rozmanitější, na větve stromku se věšela jablka i pozlacené ořechy. Podle tradice se kolem máje tančí, stárci zavádějí do tance přespolní a hosty, v přestávkách mládež v kruhu zpívá. Je zvykem, že chasa zatančí moravskou besedu, taneční pásmo, sestavené z moravských lidových tanců. Vznikla jako obdoba české besedy v 19. století. Starým prvkem ve vybavení prostranství s májí je lešení pro muzikanty pokryté chvojím (bouda, pódium).

Svatováclavské hody v Obřanech; tanec chasy pod májí na stadióně Orla. Foto Eva Večerková

Ve velké části Moravy, a tak je tomu i na Brněnsku, je pořádání obyčejů a zábav o hodech v rukou mládenecké organizace, o níž máme zprávu z archívního pramene z Židlochovic již z roku 1575. Své představitele zvané stárci si mládenci zvolí často před hody, jejich počet se různí, v minulosti bývali dva i čtyři. Přednostní postavení zaujímá první či hlavní stárek, který vítá přespolní mládež, zahajuje tanec pod májí, má rozhodující slovo při řešení různých organizačních úkolů a sporů. Při kácení máje za měsíc po hodech musel dát stárek dobrý pozor, aby se mu podařilo zachytit padající vrcholek se stárčiným šátkem, jinak by za svou neobratnost musel zaplatit. Na Brněnsku vystupuje hodová chasa v domácích brněnských krojích, například v Tuřanech, ve Střelicích, v Líšni, ve Šlapanicích i jinde. Často jsou však kroje převzaté z jiného regionu, především z Kyjovska, které si chasa vypůjčí v půjčovně. Kyjovské kroje se staly všeobecně přijatým oděvem chasy k hodové slavnosti a v průběhu 20. století i určitým reprezentantem „národního" kroje. Bohatá kytice z umělého kvítí na klobouku nebo na krojové vestě stárků je znakem jejich úlohy. Starým znamením hodnosti prvního stárka je zvláštní obřadní předmět, zpravidla ozdobená hůl. Na Brněnsku je to úzké tenké prkénko zvané vrub či linyár, které stárek nosí zavěšené na stužce k opasku kalhot, jak je to dosud v Tuřanech.

Průvod po obci v doprovodu muziky je pro krojovanou chasu příležitostí předvést se před veřejností v úloze, které je dosud přikládána důležitost. Starý zvyk, kdy stárci chodili k starostovi, na faru a do bohatých selských domů vybírat koláče a zvali přitom na hody ustálenou promluvou, se traduje v pozměněné formě doposud. Mládež za doprovodu kapely zve občany na hodové zábavy a roznáší větvičky rozmarýnu a jménem svých stárků obřadně žádá starostu obce o povolení pořádat hodové zábavy; děje se tak zpravidla v sobotu. Je také zvykem, že stárci v doprovodu ostatní mládeže a muziky si chodí pro své partnerky zvané stárky či stárkové. Před domem pak stárka v kruhu chasy tančí se svým stárkem a do tance jsou uvedeni i rodiče dívky, kteří pro účastníky průvodu podají malé občerstvení. Stalo se zvykem, že chlapci postaví před dům malou májku opentlenou stuhami na znamení pocty stárkám. Tak se celá obec dozví, které děvče přijalo úlohu stárky. V Tuřanech nebo ve Šlapanicích je zvykem vystavit v domě stárky za okno krojovanou panenku.

Tuřany. Stárci se svými stárkami, v rukou drží vrub. Foto Eva Večerková
Svatováclavské hody v Modřicích u Brna. Májka v sále, kde se koná taneční zábava. Foto Eva Večerková

Některé staré obyčeje spjaté s hody zanikly už koncem 19. století. Tak bylo součástí hodových zábav takzvané zavádění či zasaďování dívek, skládka, na řádke. Dívky byly uváděny ke stolu stárků, kde do ověnčeného talíře nebo ke keříku rozmarýnu skládaly finanční příspěvky na celoroční zábavy. Byla to prestižní záležitost, a tak se i chudobná děvčata snažila vhodit do talíře uspokojivou částku. Za připomenutí stojí i jiný hodový obyčej známý na Brněnsku, obřadní zabíjení zvířat. Tento starý jev, rozšířený ještě v 19. století na mnoha místech na Moravě, je pokládán za přežitek dávné oběti. Na Brněnsku se kdysi stínal beran a byla to úloha stárka, při které měl předvést svou sílu a obratnost. Zvířeti, přivázanému na lavici umístěné pod hodovou májí, měl setnout hlavu jedním rázem šavle. Jak to probíhalo někdy po polovině 19. století, zaznamenal v Brně-Maloměřicích sběratel lidových písní František Sušil. Zmiňuje čtyři stárky se šavlemi: kdyby první stárek berana nezabil, měl ho setnout druhý. Před samotným aktem se stárci předvedli šermováním před beranem, říkalo se tomu do šermice. Když se mládenci podařilo setnout beranovi hlavu na jeden ráz, mluvilo se o tom dlouho a z věhlasu stárka vznikly i lidové písně. Sušil jednu uvádí: „Maloměrské stárek švarné šohajek, on uťal berana na jeden rázek."

Hodová slavnost je dodnes příležitostí k upevnění příbuzenských, sousedských a rodáckých vztahů k místu bydliště, k rodišti i k obci. A tak se s pořádáním hodů setkáme nejen v tradičních obcích blízkých i vzdálenějších Brnu, ale i na novodobém brněnském sídlišti Vinohrady.

Eva Večerková
Vyšlo v Brno Business & Style