Brno, 15. ledna 2013 - Když byla v roce 2011 otevřena opravená kavárna Era v Černých Polích, objevilo se po delší době ve sdělovacích prostředcích také jméno jejího neprávem zapomínaného projektanta Josefa Kranze. A právě tohoto umělce si připomeneme v dnešním pokračování seriálu o osobnostech brněnské meziválečné architektury.

Brněnský rodák Josef Kranz (* 28. 2. 1901) patří k první generaci architektů, která do Brna nepřišla po studiích ve Vídni nebo v Praze, ale absolvovala už nově založený odbor architektury zdejší České vysoké školy technické, a která vyrůstala v podnětné atmosféře moravské metropole raných 20. let. Na jejím všestranném rozvoji se ostatně tato mladší generace mnohdy sama podílela, když praktikovala ve firmách už zavedených projektantů.

Kavárna Era, 1927–1929, Brno, Zemědělská ulice, uliční průčelí

Také Kranz našel po studiích stavebního inženýrství a posléze architektury na brněnské technice, ukončených v roce 1926, zaměstnání nejprve v ateliéru Jiřího Krohy v Mladé Boleslavi. Následovala roční vojenská služba v Užhorodu, po níž Kranz na začátku roku 1928 nastoupil do projekční kanceláře Bohuslava Fuchse v Brně. Její inspirativní prostředí, v němž byl tehdy právě dokončen například návrh hotelu Avion, a nepochybně také inspirativní osobnost Bohuslava Fuchse, oplývajícího výjimečným výtvarným cítěním i nezbytnými organizačními schopnostmi, podnítily Kranzův přirozený talent ke dvěma výkonům, které svou výtvarnou čistotou a svébytným rukopisem patří dodnes ke stěžejním pracím brněnské meziválečné architektury a k architektovým nejhodnotnějším dílům. Obě stavby, kavárna Era i kino Avia, vzbudily zaslouženou pozornost už v době svého vzniku a svému mladému tvůrci přinesly čestné místo mezi protagonisty brněnské architektonické avantgardy.

Kino Avia, 1929, Brno, Štolcova ulice, foyer

Jak kavárna a restaurace Josefa Špunara Era z let 1927–1929, tak také stejně staré kino Avia v Černovicích se půdorysem i osnovou vnitřku hlásí k zásadám charakteristickým jak pro purismus, tak pro raný funkcionalismus, třebaže některými vlastnostmi a detaily jejich formální kázni jakoby odporují. To se týkalo v kavárně Era zavěšeného křivkového schodiště, zakomponovaného volně do prostoru, nebo aerodynamických křivek ve foyeru kina Avia a v obou případech zapojení písma do kompozice fasády, která u kavárny, kde jsou profily oken a dveří potlačeny na minimum, připomene grafické řešení plakátu. Dnes necitlivě přestavěné kino Avia je vlastně jen torzo nedokončeného celku tělocvičny a dalších prostor Sokola Brno IV. Také v kině byla významná výtvarná úloha přisouzena schodišti ve foyeru, působivě se odrážejícímu v rozměrné zrcadlové stěně. Architektův kultivovaný výtvarný projev i tady podtrhovalo užití barvy a grafických prvků na průčelí, charakterizovaném kontrastem úzkého obdélníku pásového okna a zaoblením části stěn v přízemí a hmoty schodiště v odsazeném druhém patře.

Nevyužitý talent

Kranzova hvězda však zářila jen krátce. Ve své podstatě introvertní a asi nepříliš průbojný architekt nemohl obstát v nemilosrdné konkurenci ostřílenějších kolegů, a tak jiné větší zakázky už tehdy nezískal. Proto raději zvolil existenční jistotu stálého zaměstnání ve stavebním oddělení Ředitelství pošt a telegrafů v Brně, kam nastoupil v polovině roku 1929. Spíše administrativní činnost v úřadu, který neměl ani dostatečně kvalifikovaný personál, ani vhodné vybavení, však schopnosti mladého architekta asi nemohla příliš rozvíjet.

Protože plány větších staveb Ředitelství pošt zpravidla zadávalo velkým architektonickým kancelářím, jeho projekční činnost byla omezena na adaptace a novostavby malých poštovních služeben, s výjimkou předprojektu na přestavbu provozně komplikované i technicky náročné nádražní pošty v Brně z roku 1936, jehož se Kranz zhostil s tvůrčí jistotou zkušeného autora, stejně jako o málo mladšího poštovního úřadu v Rájci nad Svitavou.

Na druhé straně však takové zaměstnání architektovi poskytovalo dostatek prostoru k mimoúředním pracovním aktivitám. Koncem 20. a na počátku 30. let obeslal několik architektonických soutěží na veřejné budovy, nicméně Kranzův úspěch spočíval pouze v ocenění jeho nikdy neprovedených projektů. Přesto jsou jeho moderně koncipované návrhy, manifestující vlastní názor na řešení daného úkolu, důležitým přínosem do vývoje naší moderní architektury.

Poštovní úřad, 1936–1938, Rájec nad Svitavou

Rodinný dům, 1934–1935, Brno, Pflegerova ulice

Konkrétní výsledky své práce však architekt mohl vidět u rodinných domů a vilek, navrhovaných v průběhu 30. let většinou pro přátele nebo známé. Právě u těchto méně náročných staveb se plně uplatnil umělcův bytostný sklon k výtvarnému lyrismu jako protikladu převládající přísné racionality takzvaného vědeckého funkcionalismu. Kranzovy rodinné domy měly zpravidla halovou dispozici s dominantním ústředním schodištěm a jejich charakteristickým znakem bylo to, že i při nevelkých rozměrech budily dojem poměrně velkého obytného prostoru, ovšem při zachování nezbytné míry intimity.

Projektant i malíř

Po skončení války technicky i organizačně dobře disponovaný architekt sestavil ve svém úřadu pracovní skupinu projektantů, kteří byli schopni zpracovat provozně náročný projekt komplexu telekomunikačních budov na Babákově ulici v Králově Poli. Práce na úkolu, jehož životaschopnost a v mnohých ohledech nadčasovost dokládá mimo jiné také to, že komplex byl postupně dostavován podle Kranzova generálního urbanistického plánu ještě i po jeho smrti, byly zahájeny hned v roce 1945 řešením základní urbanistické koncepce a pokračovaly během příštích více než dvaceti let. To už architekt se svou projekční skupinou přešel do Stavoprojektu a v roce 1954 do Spojprojektu, kde pracoval až do konce života, který se nečekaně uzavřel 30. 5. 1968. Z jeho tehdejších realizací poštovních budov a spojových objektů uveďme alespoň exotickou zahraniční zakázku – poštovní úřad v Kandaharu (Afghánistán), postavený v roce 1959.

Telekomunikační blok, 1945–?, Brno, Babákova ulice

Výčet Kranzových aktivit by ovšem nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli jeho malířského a kreslířského díla, které už v době vysokoškolských studií formoval jeho učitel na technice Emil Králík, sám výtečný kreslíř, a malíři Jaroslav Král a především Josef Šíma. Proto v Kranzově obsáhlém výtvarném odkazu, který by si zasloužil samostatnou výstavu, najdeme nejen náměty z cest, motivy historických staveb a jejich celků z domova i ze zahraničí a krajinná a lesní zákoutí z okolí Jevišovic, kam s oblibou jezdil na dovolenou, ale také volné figurativní a nefigurativní fantaskní kompozice, ovlivněné českým surrealismem a poetismem.

Lenka Kudělková
Muzeum města Brna

Vyšlo v Brno Business & Style