Brno, 25. března 2013 - Rozsáhlý projekt Brněnský architektonický manuál (BAM) – Průvodce architekturou 1918–1945 vznikl ve spolupráci Domu umění města Brna se statutárním městem Brnem a za finanční podpory Evropské unie. Jeho výsledkem jsou internetové stránky www.bam.brno.cz s volně přístupnou databází více než 400 brněnských meziválečných staveb a interaktivní mapou. Jako ochutnávku architektonických zajímavostí meziválečného Brna vám přinášíme tento seriál.

Obytná čtvrť nad Lužánkami

Nejstarší výstavba Černých Polí se soustředila do atraktivní lokality ve svahu nad parkem Lužánky, kde od druhé poloviny 19. století vznikala první vilová kolonie v Brně. Obytná čtvrť tvořená řadovou zástavbou cihlových rodinných domků dělníků a drobných řemeslníků vyrostla na počátku 20. století v blízkosti bývalého zábrdovického hřbitova, který byl roku 1907 přeměněn na jednu z prvních zahrádkářských kolonií v Evropě, v takzvané Schreberovy zahrádky. Ještě intenzívněji se původně zemědělská půda Černých Polí začala stavebně využívat po sloučení přilehlých obcí ve Velké Brno roku 1919. Rodinné, vilové a drobné nájemní objekty se stavěly převážně severovýchodně od centra v blízkosti brněnsko-tišnovské železniční trati. Tato odlehlá část dnešních Černých Polí se ve dvacátých letech zformovala v samostatně se vyvíjející Štefánikovu čtvrť odříznutou od sousedních Husovic železnicí, která lemovala Černá Pole z východu na sever. Až postupnou zástavbou po obou stranách nových komunikací se severně položená Štefánikova čtvrť propojila s vlastním jádrem Černých Polí, tedy parkovým náměstím v okolí Schreberových zahrádek.

Václav Dvořák, Alois a Vilém Kubovi, řadové domy, 1929–1934

Typové bydlení

Snaha o řešení problému nedostatku bytů vedla ve dvacátých a třicátých letech stavebníky k zájmu o nájemní či sociální byty a finančně dostupné typové bydlení. V roce 1923 vznikly typové dvojdomky v Alešově ulici podle návrhu architektů Jana Vaňka, Jaroslava Grunta a Stanislava Kučery. Koncepce těchto „domů s jednou zdí" vznikla pravděpodobně i ve spolupráci s Adolfem Loosem, protože s podobným řešením se můžeme setkat již v Loosových domech na vídeňském sídlišti Friedensstadt z roku 1921. Architekt si také tento konstrukční systém nechal ve stejném roce patentovat. Sériovou výrobu a podstatné snížení nákladů na stavbu domů umožňovala jejich konstrukce založená na nosné funkci příčných bočních zdí vytažených nad úroveň střechy v podobě atiky, takže podélná průčelí bez základů jsou na nich pouze zavěšena. Domky měly prostý tvar kubusu s vchody v bočních průčelích a velmi jednoduchou dispozici rozdělenou na dvě části hmotou schodiště do prvního patra. V přízemí se nacházela kuchyň a obytný pokoj, v patře byly dvě ložnice a koupelna. Součástí vybavení byl také vestavěný bíle lakovaný nábytek. Levné typové výstavbě a prostorovým inovacím se od poloviny dvacátých let věnovali také stavitelé Václav Dvořák a bratři Kubovi. Řadové rodinné domy v ulicích Mathonově a Krkoškově z let 1933–1934 patří k jejich nejzdařilejším realizacím úsporného konceptu vertikálního bydlení, který spočívá ve společných štítových zdech řadových domů na úzkých parcelách. Domy nemají sklepy, provozní zázemí skladu a prádelny je spolu s garáží umístěno v přízemí. Ze vstupní haly vede schodiště do prvního patra s kuchyní a obývacím pokojem orientovaným balkónem do ulice. Ve druhém patře se nacházely dvě ložnice a lázeň. K důležitým faktorům patřilo i estetické ztvárnění fasády, kde jasně bílá omítka kontrastovala s černě obloženým přízemím a s vertikálními pruhy obkládaček oddělujícími jednotlivá průčelí domů, což se nejefektněji projevilo v celkovém pohledu na uliční fronty.

Školní budovy

Jedním z častých stavebních témat nově se formujících městských čtvrtí se staly školní budovy, do jejichž koncepce se promítaly inovace nejen architektonické, ale i pedagogické a hygienické. Důraz byl kladen na umístění objektu v terénu a jeho orientaci vzhledem ke světovým stranám, důležitou roli hrál dostatek světla ve třídách i adekvátní vybavení dílnami a potřebným mobiliářem. Teoretické úvahy o hygienických normách i dispozičních inovacích se podařilo v Černých Polích uvést do architektonické praxe ve dvou realizacích architekta Mojmíra Kyselky.

Mojmír Kyselka, Masarykova obecná škola chlapecká a dívčí, 1931

Na základě spolupráce s architektem Bohuslavem Fuchsem byla roku 1930 postavena v Jugoslávské ulici budova Německé obecné školy. Její dvoutraktové řešení, tvořené asymetrickou kompozicí kubických hmot tělocvičny a školní budovy se třídami, umožňuje ideální orientaci učeben na jihovýchod a přístup slunečního světla speciálními posuvnými okny po celou dobu trvání vyučování. Součástí vybavení jsou drátěné šatny v širokých prosvětlených chodbách orientovaných na severozápad k hřišti a venkovnímu bazénu. V Zemědělské ulici Mojmír Kyselka navrhl v souladu s nejmodernějšími hygienickými a provozními požadavky Masarykovu obecnou školu chlapeckou a dívčí z roku 1931.

Mojmír Kyselka, Bohuslav Fuchs, Německá obecná škola, 1930

Z propracovaného funkčního rozvržení vnitřních prostor vychází i jedinečná formální podoba stavby, která se projevuje elegantně řešenými fasádami s velkými okny v subtilních rámech. Hlavní průčelí této čtyřpodlažní budovy je s ohledem na chlapeckou a dívčí část řešeno symetricky se dvěma vchody. Uprostřed je rozděluje prosklený rizalit společné slavnostní dvorany a tělocvičny ve druhém patře. Součástí vybavení školy byl i venkovní a krytý bazén a přízemní jídelna orientovaná na sever. Budova dodnes bez větších dispozičních změn slouží svému účelu jako Masarykova základní škola.

Vilové stavby

Jako významná rezidenční čtvrť se Černá Pole vyvíjela v průběhu celého meziválečného období. Kromě proslavené a nově zrekonstruované vily Tugendhat architekta Miese van der Rohe na ulici Černopolní nabízí trasa stezky také příklady staveb individuálního bydlení architekta Josefa Kranze. Roku 1935 si architekt, mimo jiné autor černopolní kavárny Era, postavil vlastní rodinný dům na ulici Alešově. Dům byl původně projektován pro Karlu Ošťádalovou, která se ovšem o několik let později stala Kranzovou manželkou.

Josef Kranz, vlastní dům, 1935

Je tvořen oproštěnou kubickou hmotou s minimem oken, jejíž zdi měly postupně zarůstat zelení. Dřevěná pergola s porostem je přímo součástí uličního průčelí se schodištěm a nástupní podestou ve zvýšeném přízemí, kam je situován hlavní vstup. V přízemí se nacházela prostorná hala s funkčními zónami knihovny, posezení a jídelny, která byla oddělena pouze závěsem. Propojení s kuchyní a snadné podávání jídel zajišťovalo servírovací okénko. Výrazným prvkem jinak jednoduchého interiéru bylo točité schodiště do prvního patra. Zde se nacházel hostinský pokoj, lázeň a ložnice, kterou bylo možné skládací stěnou rozdělit na dvě spací zóny a jejíž pásové okno je orientováno na východ. Ve stejné době vznikl také sousední dům pro Ludmilu Vařechovou-Markesovou v Pflegerově ulici. Jsou v něm použity podobné principy rozvržení provozních a obytných částí domu.

Josef Kranz, dům pro Ludmilu Vařechovou-Markesovou, 1935

Hlavní vchod do domu je opět situován do zvýšeného přízemí, protože suterén byl stejně jako v případě vedlejšího objektu vyčleněn provoznímu zázemí. Přístup do domu zajišťuje nástupní terasa vedoucí až do bočního průčelí, kde ji bylo možné zastínit markýzou. Za vstupem se nachází obytná hala, která plnila zároveň funkci pracovny, jídelny i obývacího pokoje, s velkými okny vedoucími do zahrady.

V prvním patře byl umístěn hostinský pokoj a ložnice s terasou, která byla částečně kryta výrazně přetaženou korunní římsou. Interiér se vyznačoval výraznou barevností se světlými a tmavými korkovými dílci, žlutou litou podlahou, světlými jasanovými dýhami vestavěného nábytku a modrými potahy a závěsy. Vnitřní vybavení obou domů pak dominovala expresívní nástěnná malba Josefa Kranze.

Spojení s centrem města

Přes poměrně intenzívní urbanistický a stavební rozvoj postrádala Černá Pole až do druhé světové války přímé napojení na historické jádro města. Hlavní spojení s centrem řešila jižně položená Francouzská ulice, tedy přes městskou čtvrť Cejl. Již v průběhu 30. let se uvažovalo o možné asanaci části původní zástavby a stavbě nového úseku ulice, která by propojila Merhautovu s dnešní ulicí Milady Horákové. K realizaci tohoto záměru však došlo až roku 1940, kdy byla ulice proražena a byla sem zavedena i nová tramvajová linka.

Propojení dnešní ulice Milady Horákové s centrem, 1940

Do té doby byla Černá Pole dostupná pouze elektrickou dráhou, která vedla z centra přes dnešní třídu Kpt. Jaroše s konečnou zastávkou na okraji parku Lužánky a od roku 1930 také nejstarší autobusovou linkou. Pod označením písmenem A vedla její trasa z dnešního Moravského náměstí přes ulici Černopolní až k tehdejší Vysoké škole zemědělské a následně byla prodloužena až do Štefánikovy čtvrti. Zcela nově se Černá Pole vyvíjela po 2. světové válce. Po zrušení staré železniční trati do Tišnova došlo k prodloužení původní uliční sítě a k propojení s okolními městskými částmi.

Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valdhansová

Dům umění města Brna
www.bam.brno.cz