Brno, 3. července 2013 - V několika předchozích článcích o osobnostech brněnské moderní architektury se v různých souvislostech objevilo jméno Jindřicha Kumpošta, a tak dnes věnujeme samostatný medailón tomuto významnému umělci, jehož podíl na stavebním rozvoji Brna je zejména ve 20. letech zásadní.

Jindřich Kumpošt se narodil 13. července 1891 v Brně. Přes skromné rodinné poměry, jeho otec byl dělníkem v První brněnské strojírně, vystudoval v letech 1906–1909 stavitelství na České vyšší průmyslové škole v Brně. Noblesní osobnost a elegantně zdrženlivé pojetí staveb jeho učitele E. Králíka ho zřejmě přivedly i do Králíkovy soukromé architektonické kanceláře, kde mladý absolvent průmyslovky pracoval v letech 1910–1913. Patrně Králík pak ovlivnil i budoucí profesní dráhu svého zaměstnance, když ho nasměroval ke studiu architektury na vídeňské Akademii výtvarných umění.

Okresní nemocenská pokladna, 1922–1924, Nerudova/Zahradníkova ulice

Do svého rodiště se Kumpošt vrátil hned po dokončení studia v roce 1919. Vedle E. Wiesnera se tak stal druhým architektem s vídeňským školením, který vstoupil do meziválečného Brna a hlavně v počátcích formoval místní architektonické klima, oscilující tehdy mezi vídeňským moderním tradicionalismem a působením absolventů pražských architektonických škol, inklinujících k německé, holandské a francouzské avantgardě. Vzhled moravské metropole Kumpošt poznamenal na začátku 20. let nejen jako autor četných, většinou realizovaných projektů, ale i jako hlavní architekt Stavebního úřadu města Brna, jímž byl jmenován už v roce 1920. Ve službách města pracoval pět let, poté si otevřel vlastní architektonický ateliér a dvacet let působil jako samostatný projektant. V letech 1945–1956 pak byl vedoucím odboru pro výstavbu a plánování Zemského, později Krajského národního výboru v Brně.

Architekt moderní metropole

Kumpošt přišel do rodného města v době, kdy se Brno začalo postupně měnit v moderní a svébytnou metropoli Moravy. Jako jednomu z prvních architektů své generace se mu dostalo příležitosti aktivně do tohoto procesu zasáhnout, protože z pozice své funkce i díky svým organizačním schopnostem mohl soustavně iniciovat stavební činnost a v neposlední řadě podporovat příliv mladých architektů do slibně se rozvíjejícího Brna, které jim tehdy mohlo nabídnout dostatek pracovních příležitostí.

Vlastní rodinný dům, 1922–1923, Barvičova ulice

Kumpoštovo rané dílo bylo sice zpočátku charakterizováno značnou stylovou roztříštěností, což nepochybně souviselo s hledáním vlastní tvůrčí cesty, nicméně formální pojetí staveb bylo vždy podřízeno jejich funkci. Jak se Kumpošt vyrovnal například s dědictvím vídeňského monumentalismu, ukazuje Okresní nemocenská pokladna na Zahradníkově ulici s velkorysým sloupořadím a plastikami od V. H. Macha na čelním průčelí (1922–1924). Holandské vlivy se zase objevují na stavbách s neomítnutými cihlovými fasádami, například na nájemném domě na Celní ulici a vlastním rodinném domě na Barvičově ulici (oba 1922–1923), nebo na městské noclehárně na Bratislavské ulici (1923).

Nájemné domy se spořitelnou, 1923(?)–1925, Palackého/Husitská ulice

Nájemné domy, 1932–1933, Zahradníkova ulice

Soubor nájemných domů, 1931, Tábor

Obytné domy, do nichž Kumpošt promítl své úvahy o moderní podobě nájemného domu s malými byty, tvoří v jeho tvorbě vůbec zvláštní kapitolu. Už nejstarší příklady tohoto typu staveb, domy na Nerudově ulici (1920–1921), zmíněný dům na Celní ulici nebo zrcadlově řešené domy se spořitelnou a kavárnou na Palackého ulici (1923–1925), naznačovaly, že aktuální problematika kolektivního i individuálního bydlení se stane jednou ze stěžejních součástí Kumpoštova díla. Závažný příspěvek k otázce bydlení představují i rodinné domky družstva Na Vyhlídce na Lerchově ulici (1923), na něž pak architekt navázal dvěma bloky nájemných domů z roku 1926 na Vaňkově náměstí. Bydlení zůstalo v centru architektova zájmu i na přelomu 20. a 30. let, kdy navrhl řadu družstevních obytných domů, postavených na ulicích Kotlářské a Tučkově, Zahradníkově a v Táboře.

Mistrovská díla meziválečné architektury

Vedle obytných budov dodnes přitahují pozornost také jeho veřejné stavby z 20. let, zvláště dvě originální nerealizované varianty Baťova „mrakodrapu" na Kobližné ulici (1925–1926) nebo ambulatorium Okresní nemocenské pokladny na Zahradníkově ulici (1927–1928), jímž završil svůj tvůrčí vývoj od akademického monumentalismu ke střízlivé věcnosti funkcionalismu. V téže době architekt navrhl také adaptaci historické budovy na Běhounské ulici, takzvaného Thonethofu, na hotel s kavárnou.

Kavárna Savoy, 1927–1929, Běhounská ulice/Jakubské náměstí

Realizované kavárny Savoy (1927–1929) se zhostil skutečně mistrovsky a díky originální skladbě prostoru o několika úrovních, práci s ušlechtilými materiály a s umělým světlem z ní vytvořil jednu z nejosobitějších památek meziválečné architektury v Brně. Mimobrněnskou tvorbu z počátku 30. let pak reprezentuje vzdušná a účelná budova Městské spořitelny v Tišnově (1931–1933, s B. Fuchsem).

Návrh na obchodní a administrativní budovu firmy Baťa,
1926–1927, Kobližná ulice

Ve 2. polovině 20. let Kumpošt navázal na své rané urbanistické práce, když s kolegy obeslal soutěž na regulační plán města Brna (1926–1927), v níž byl velký důraz kladen na řešení železniční otázky. Problém hlavního brněnského nádraží, bránícího stavebnímu rozvoji města jižním směrem, a vybudování nádraží nového byl nejdůležitějším úkolem i další urbanistické soutěže v roce 1933, jíž se Kumpošt zúčastnil s F. Sklenářem a B. Fuchsem. Obě tyto velkoryse koncipované akce však vyzněly do prázdna, stejně jako několik variant plánů nikdy neprovedené Úřední budovy města Brna na Husově ulici z let 1932–1939, na nichž Kumpošt spolupracoval s B. Fuchsem, E. Wiesnerem a B. Babánkem. Neúspěch urbanistických soutěží i průtahy kolem stavby Úřední budovy však alespoň částečně vyvážily práce na kolonii funkcionalistických vil u dnešní Rezkovy ulice (1934, 1935, 1937), pro niž architekt navrhl zastavovací plán a několik domů.

Rodinné domy, 1934–1937, Rezkova ulice

Neméně závažné je rovněž Kumpoštovo poválečné dílo, které se v podstatě uzavřelo až jeho smrtí 14. července 1968. Především návrhy na řešení brněnského železničního uzlu jsou i v současnosti cenným zdrojem informací pro dopravní specialisty a urbanisty, kteří se ke Kumpoštovým nadčasovým myšlenkám nezřídka vracejí, stejně jako jeho inspirativní tvorbu často vyhledávají také dnešní architekti.

Lenka Kudělková
Muzeum města Brna