Brno, 6. prosince 2013 - FELIX EST CIVITAS, QUE COGITAT BELLA TEMPORE PACIS – Šťastná je obec, která myslí na válku v čase míru. Část nápisu, kterým v roce 1508 vyzdobil stavitel Antonín Pilgram portál Židovské brány, vystihuje doslova potřebnou obezřetnost a předvídavost nutnou při budování obranných opatření proti vpádu útočníků.
Dobrý pevnostní systém mohl úsilí obránců města mnoha způsoby podpořit. Jedním z nich bylo i vhodné využití přírodních podmínek, jako jsou členitost území, geologická stavba podloží a vodní toky. Pevnost byla vždy tak silná, jak silný byl její nejslabší článek.
Augustiniánský klášter kolem roku 1735
V případě brněnského opevnění se jednalo o úsek v okolí kláštera augustiniánů s kostelem sv. Tomáše, který komplikoval strategii obrany v průběhu celé své existence. Klášter byl založen moravským markrabětem Janem Jindřichem v roce 1350 na náhorní plošině u Běhounské brány. Umístění mimo areál města bylo v té době jediným možným řešením, neboť uvnitř hradeb byla zástavba velmi zahuštěna a pro tak rozsáhlý komplex budov se v něm již nenašlo vhodné místo. Hradby stavěné kolem areálu kláštera proto byly mimořádně odolné. Celý klášterní komplex tvořil prakticky samostatnou pevnost připojenou k městskému hradebnímu systému. S budováním nového systému hradeb a bastionů v 17. století však význam středověkého opevnění postupně slábl. V oblasti Veselé brány došlo k posunutí pevnostního věnce k severu a pás středověkých hradeb ztratil svou funkci. U staré hradební zdi byl v té době v souvislosti se státním monopolem postaven sklad soli. K němu byly postupně přistavěny další hospodářské i obytné budovy, a tím byla založena příhradební ulička v prostoru někdejšího parkánu (mezihradbí). Nová ulice se jmenovala Solnoúřední, později U solnice a nakonec od roku 1946 Solniční. Na fotografiích z přelomu 19. a 20. století je část hradební zdi, ke které jsou domy doslova přilepeny, jasně patrná, dokonce i s dochovanou hranolovou věží.
Ochranný tunel pod Solniční. Foto R. Soudek
Ochranný tunel pod Solniční, přístupová chodba. Foto R. Soudek
Aby však mohlo dojít k těmto stavebním úpravám, bylo nutné zasypat městský příkop, který se mezi klášterem a městem nacházel, a proto se musíme vrátit do 18. století, do doby, kdy převor Zirckel vedl zdlouhavá jednání s vojenskou opevňovací komisí a městskou správou o zasypání příkopu mezi klášterem a městem. Od tehdejší prelatury směrem ke Špilberku,. dnes ulicí Solniční, vedla úzká cesta jen pro jeden vůz, protože pod ní byl hluboký příkop až ke Dřevěné bráně. Podle plánu stavitele Mořice Grimma bylo nutno příkop zasypat a vytvořit tak prostor novým budovám kláštera. V roce 1731 bylo zasypání příkopu konečně povoleno s podmínkami, že klášter zajistí, aby obecní kanál a vodovod, který tudy vede, nebyl zamýšlenou stavbou poškozen. Nad stokou protékající příkopem byl tedy v roce 1731vybudován jakýsi ochranný tunel, který byl poté zasypán. Chodba, vysoká i široká 2,4 m, je postavena velmi poctivě s výjimečnou řemeslnou precizností. Svislé stěny podpírající cihelnou klenbu jsou provedeny z narůžovělých kamenů brněnské vyvřeliny a doplněny cihelnými úlomky až s filigránskou pečlivostí, připomínající mozaiku.
Ochranná sklepní chodba mezi Solniční a Běhounskou ulicí byla objevena v srpnu 1999. Západní konec se nachází v úrovni vstupu do bývalého kina Scala a východní končí šikmou stěnou před průchodem v ohbí Běhounské ulice. Ve východní třetině chodby byla pod nánosem hlíny a bahna nalezena šachta směřujeící do kanalizační stoky s velkým průtokem. Stoka má směr objevené chodby a leží čtyři metry pod její hliněnou podlahou. Byl tak objeven historický „kolektor", tedy technická stavba, která měla za úkol chránit jinou technickou stavbu, důležitou pro fungování celého města.
Aleš Svoboda