Brno, 31. ledna 2014 - Před dvěma lety byl ve spolupráci statutárního města Brna a Domu umění města dokončen za finanční podpory Evropské unie rozsáhlý projekt Brněnský architektonický manuál – Průvodce architekturou 1918–1945.

Díky internetovým stránkám bam.brno.cz s obrazovým materiálem a zvukovými nahrávkami, která je doplněná o tištěného průvodce a orientační značení přímo v ulicích města, bylo umožněno široké veřejnosti i odborníkům získat informace o více než 400 objektech meziválečné brněnské architektury.

Toto období ovšem představuje pouze jednu část celého projektu BAM, který si klade za cíl zmapovat dějiny moderní brněnské architektury od roku 1850 až po současnost. Nyní přichází na řadu epocha poválečného Brna, jejíž architektonické realizace jsou díky době svého vzniku mnohdy nahlíženy apriori jako ideologické, a tudíž i neobjektivně hodnocené. Důsledkem toho jsou nevhodné stavební úpravy, odstraňování důležitých částí budov, nejčastěji výtvarných děl, a ojedinělé nejsou ani demolice celých objektů. Ilustrací takového přístupu z posledních let mohou být následující příklady.

Smuteční síň v Židenicích

Stavba smutečních síní byla pro architekturu 60. až 80. let důležitým úkolem. Upřednostňování civilních obřadů umožnilo v té době realizaci řady architektonicky zajímavých obřadních síní na území celého Československa. Na židenickém hřbitově byla síň postavena podle návrhu architekta Ivana Rullera roku 1983. V pořadí třetí brněnská obřadní síň navázala svými architektonickými kvalitami na meziválečné síně architektů Arnošta Wiesnera a Bohuslava Fuchse, které se nachází na Ústředním hřbitově.

Smuteční síň v Židenicích – současný stav

V kontrastu k jejich uzavřeným formám se židenická stavba otevírá do okolí velkoryse prosklenými okny a propojuje vnější a vnitřní prostředí stavby. Kontakt s přírodou, stejně jako zvolené tvarosloví, nese znaky inspirace skandinávskou architekturou. Architektonické řešení objektu bylo koncipováno jako poslední místo setkávání dvou světů – živých a zesnulých. Hmota budovy je členěna do tří nestejných částí. Vstupní hala s vybavením pro pozůstalé představuje svět živých, zatímco severní prostor je určen k provoznímu zázemí – tedy světu zemřelých. Naposledy se oba světy střetávají k poslednímu rozloučení v dominantní střední části, vlastní smuteční síni.

Smuteční síň v Židenicích – historické fotografie

Neodmyslitelnou součástí poválečné architektury je její úzké propojení s výtvarnými díly. Díky dobové legislativě, která požadovala uplatnit určité procento z rozpočtu stavby na její výtvarnou složku, byla ve spojení s architektonickou tvorbou realizována i řada uměleckých děl. Na smuteční síni se tak ve spolupráci s Ivanem Rullerem podílelo patnáct výtvarných umělců. I přes značnou vytíženost byl provoz smuteční síně roku 2007 zastaven s odůvodněním nevyhovujícího stavu objektu. Nutnost oprav některých částí se postupně projevovala již od roku 1997, zanedbání péče o stav budovy však vedl k nárůstu závad. Konstrukčně síň nevykazuje žádné poškození, opravu si ovšem žádají zejména obklady a střešní krytina. Tristní je ovšem zničení značného počtu uměleckých děl v interiéru, která majitel, tedy město Brno, nijak nezajistil a ponechal nechráněné svému osudu.

I přes neustálé upozorňování na katastrofální situaci zejména ze strany městské části Židenice i samotného autora stavby město nejen že nechalo smuteční síň dál chátrat, ale v průběhu roku 2011 odsouhlasilo její demolici. I přes vlnu odporu ze strany laické i odborné veřejnosti město dosud ze svého záměru neustoupilo. Pokud se nepodaří zvrátit toto fatální rozhodnutí, Brno ztratí jednu ze svých nejhodnotnějších architektonických poválečných realizací.

Soubor výzkumných ústavů na Botanické ulici

Neznalost či lhostejnost k výtvarným dílům i architektuře období socialismu poznamenal i komplex budov na Botanické ulici v Brně. Dnešní sídlo Fakulty informatiky Masarykovy univerzity bylo původně postaveno jako soubor čtyř objektů výzkumných ústavů roku 1975. Jeho autor, architekt a sochař Jan Dvořák, byl jedním z žáků Bohuslava Fuchse a Vincence Makovského. Tak jako mnozí architekti té doby spolupracoval na svých projektech s řadou výtvarných umělců, jejichž díla se nacházela v interiéru budov, byla integrována na fasádě či umístěna v bezprostředním okolí staveb.

Fakulta informatiky MU - původní podoba

Fakulta informatiky MU - současný stav

Sám architekt Dvořák využíval ve svých návrzích sochařského přístupu a pracoval s plastickou modelací fasády, což bylo patrné i na ústředním pavilónu areálu výzkumných ústavů. Bohužel pouze do léta loňského roku, kdy začala radikální přestavba areálu. Necitlivá demolice celého čelního křídla areálu a doplnění zachovaných bočních křídel hmotnými bloky zcela proměňuje původní charakter komplexu. Závěsný šestimetrový reliéf brněnské sochařky Sylvy Lacinové, který byl součástí fasády, se po úsilí odborníků zachránit podařilo. Zcela nepochopitelný je takový přístup ze strany Masarykovy univerzity, která by jako vysokoškolská instituce měla kulturní hodnoty naopak chránit.

Zimní stadión za Lužánkami

Druhý nejstarší nekrytý zimní stadión s umělou ledovou plochou v Československu byl v Brně otevřen v roce 1949. Mimo sezónu stadión sloužil jako letní kino a konaly se na něm různé kulturní akce. Od počátku padesátých let stadión proslavil hokejový tým Rudá hvězda Brno, který na něm získal všech 11 titulů republikových mistrovství. Využívala jej však i řada dalších hokejových týmů.
V letech 1961–1964 proběhla zásadní přestavba stadiónu, během které byly jeho obvodové zdi opláštěny a zastřešen byl mohutnou příhradovou deskou inženýra Ferdinanda Lederera, vedoucího katedry ocelových konstrukcí a mostů Fakulty inženýrského stavitelství v Brně. Velkolepé konstrukční řešení střechy krylo bez jediné vnitřní podpory plochu o rozměrech 72 × 88 m. Vznikla zde i nová, divácky velmi atraktivní tribuna, která stoupala strmě až k nové střeše. Kapacita stadiónu se tak zvýšila na 12 tisíc diváků.

Zimní stadión za Lužánkami

Zimní stadión za Lužánkami – pohled z tribuny

Po roce 1989 byl zimní stadión privatizován a vystřídal několik majitelů, z nichž posledním bylo samotné město Brno. Žádný z majitelů však areál neuvedl v provoz a ani pro něj nenašel nové využití. Roku 2000 byl stadión uzavřen a postupně začal chátrat. Na konci roku 2008 začala demolice objektu, na jehož místě bylo následně situováno dočasné kluziště. Požadavek odborné veřejnosti na zachování unikátní konstrukce střechy nebyl akceptován. Podobný typ příhradové trubkové střešní konstrukce od stejného autora se naštěstí podařilo zachránit na blízkém krytém plaveckém stadiónu, který nedávno prošel rekonstrukcí a dodnes slouží svému původnímu účelu.

Autoři projektu Brněnského architektonického manuálu věří, že jeho pokračování přispěje k větší informovanosti o stavební produkci a umělecké tvorbě v období minulého režimu u nás, a pomůže tak lépe zhodnotit jejich význam v kontextu dějin a teorie architektury. Snad do budoucna tak bude možné předejít chybným rozhodnutím, jejichž důsledkem je nevratné mazání paměti města Brna.

Šárka Svobodová
www.bam.brno.cz