Brno, 20. února 2014 - Bezprostředně po úspěšném odražení švédské armády v roce 1645 a ukončení třicetileté války bylo rozhodnuto vybudovat z Brna odolnou barokní pevnost. Opevňovací práce nařízené císařem Ferdinandem III. skončily v roce 1730.

V té době představovala brněnská pevnost neobyčejně složitý, ale dokonalý systém. Tři výškové úrovně paprsčitých bastionů špilberské pevnosti s konstrukcemi dřevěných palisád, strategických zábran a strážních vížek doplňovalo nové městské opevnění. To bylo tvořeno osmi hlavními vnitřními bastiony, před kterými se rozkládal hluboký a široký příkop.

Fragmenty historických konstrukcí nově vznikajícího opevnění se na mnoha místech dochovaly i do dnešních dnů a při průzkumu brněnského podzemí byly rovněž objeveny. Sonda umístěná v Benešově ulici v prostoru nástupního ostrůvku tramvaje č. 2 u paláce Morava odhalila v roce 2011 vskutku mimořádný nález. Po odstranění svrchní vrstvy živice bylo objeveno zdivo barokního bastionu. Zeď široká 1,5 m byla vyzděna z kamene a nacházela se necelého půl metru pod terénem. V hloubce 3,7 m od terénu byla odkryta cihelná klenba, doslova přitisknutá ke kamenné zdi hradby. Malým otvorem, prosekaným ve vrcholu klenutí, jsme pořídili první fotografii vnitřního prostoru. V té chvíli již bylo vše jasné. Byly objeveny kasematy IV. bastionu barokního opevnění Brna ze 17. století.

Bastion s vyznačenými kasematy na mapě Brna z r. 1784 (výřez)

Abychom si objasnili přesnou funkci hradebních kasemat, musíme se přenést v čase opět do doby konce třicetileté války. Tehdy se uzavírá historie jedné vojenské éry reprezentované pásem vysokých hradeb a nastupuje nový prvek obrany – bastionová pevnost. Starý systém již novému vojenskému stylu a dokonalejší technice nemohl vzdorovat. Pohyblivá a velmi přesná dělostřelecká výzbroj si vyžádala vznik novodobé fortifikace odolávající razantní dělostřelbě a umožňující obráncům provádět útoky na nepřítele. Jedním z prvků umísťovaných přímo do pevnostních výběžků (bastionů) byly podzemní kasematy a galerie.

Z vojenského hlediska se jedná o historický systém protiminového zabezpečení hradebních konstrukcí. Soustava stálých protimin patřila k nejzákladnějším doplňkům opevnění, který obráncům umožňoval realizaci velmi důkladné podzemní obrany. Snahou nepřítele bylo zaútočit na pevnost prostřednictvím podzemních min. Tyto práce prováděli tzv. minéři a jejich činnost spočívala v tom, že budovali podkopy a podzemní chodby pod valy a příkopem až pod hlavní konstrukci hradebních zdí. Pokud nebyli včas odhaleni, vytvořili na konci chodby tzv. minu, kterou naplnili sudy střelného prachu, a vše dobře utěsnili. Po odpálení miny se část bastionu roztrhla, zdi se zřítily a dobyvatelé mohli provést tzv. průlom do pevnosti. Jestliže minéři odvedli svou práci dokonale, výbuch miny na povrchu měl doslova velkolepé účinky.

Prostor před palácem Morava se vstupem do kasemat, foto Aleš Svoboda

Metoda obránců pevnosti byla založena na budování protiminových opatření. Jejich základem byla 1,8 m vysoká a metr široká hlavní galerie, jež vedla kolem obvodu pevnosti bezprostředně za zdí bastionu. Z hlavní galerie vybíhala často pod obranný val podél bastionu a ravelinů celá řada menších galerií a na ně pak navazovaly jednoduché větve – naslouchací chodby. Prostřednictvím těchto nevětraných zděných tunýlků mohli obránci pevnosti odhalovat přibližovací manévry nepřítele.

Objevený podzemní komplex představuje skutečně ojedinělý nález dochovaného prvku opevňovací architektury. Celá konstrukce je ve velmi dobrém stavu a lze považovat za takřka neuvěřitelné, že tato strategická stavba se i s částí bastionu dochovala po téměř třech stech padesáti letech do dnešních dnů, a to v místě, kde probíhala výstavba několika objektů a kde je v provozu pravidelná linka tramvajové trati.

Aleš Svoboda