Vilové stavby meziválečného období přitahují pozornost návštěvníků podobně jako například šlechtická sídla. Stejně jako tyto historické rezidence i vily plnily reprezentativní funkci, na jejich stavbě se podíleli významní architekti své doby, a pokud byli jejich majitelé osvícení, umožnili při jejich realizaci použít i nové architektonické postupy, technologie a materiály. Stavba vil tak mnohdy posunula vývoj architektury o velký krok dopředu.
Z těchto důvodů tvoří v připravovaném projektu Brněnských architektonických stezek vilové stavby naprostou většinu mapovaných objektů. Plánované trasy provedou návštěvníky Brna mimo jiné i lokalitami vilových čtvrtí, které jako nový fenomén začaly ve městech vznikat ve druhé polovině 19. století a rychle se staly nejžádanějším typem individuálního bydlení.

Brněnská Úřednická čtvrť

V polovině 19. století se podoba města Brna výrazně proměnila. Městské hradby, které již ztratily svoji funkci, byly postupně bourány, vlastní centrum města se rozšiřovalo a připojovalo k sobě dosavadní předměstí. Do rozpínajícího se města se začalo za prací stěhovat obrovské množství obyvatel. Takové změny se pochopitelně odrazily i v jejich životním stylu. Touha uniknout ze silně zastavěného, přelidněného a nezdravého jádra města dala vzniknout bydlení v nových lokalitách. Oblasti nad lužáneckým parkem v Černých Polích, jižní svahy dnešní ulice Hlinky a stráně pod jundrovským lesem byly zastavovány novými typy individuálního bydlení – vilovými stavbami.
Nejvyhledávanější lokalitou se ovšem na konci 19. století a v průběhu první poloviny 20. století stala dnešní Masarykova čtvrť. Pod vlivem anglických urbanistických teorií „zahradních měst“ začala na úpatí Žlutého kopce výstavba německé úřednické čtvrti, tzv. Beamtenheim, určené pro jednopatrové vilové stavby s předzahrádkami. Během deseti let byla vilová kolonie vybudována a zaplněna zejména novorenesančními a secesními stavbami. Jako její protiváha byla ještě v posledních letech první světové války založena v sousedství Wilsonova lesa Česká úřednická čtvrť. Po vzniku samostatného Československa získala výstavba vilových kolonií po vzoru zmíněných „anglických měst“ nový impuls. Vysoká poptávka po zdravém individuálním bydlení v přírodě způsobila postupné rozšiřování obou úřednických čtvrtí a jejich následné splynutí v jednu, přejmenovou roku 1925 na Masarykovu.
Důraz na praktická a funkční hlediska takového bydlení a v neposlední řadě také otázka ceny daly vzniknout zejména stavbám puristickým a funkcionalistickým. Jejich autory byli významní brněnští architekti a svojí tvorbou tak vtiskli jedinečný charakter celé čtvrti, která se stala symbolem brněnského funkcionalismu. Při procházce jejími ulicemi je možné ovšem narazit i na stavby, které se tomuto hlavnímu proudu meziválečné brněnské architektury zcela vymykají. Vila slečny Valerie Fischerové je právě jedním z takových případů.

Pohádková vila

Brněnský advokát Karl Reissig si u vídeňského architekta Leopolda Bauera v roce 1925 objednal zvláštní zakázku. Chtěl postavit dům pro vedoucí svojí advokátní kanceláře odcházející do penze, jako odměnu za její dlouholeté služby. Slečna Valerie Fischerová měla zůstat v domě až do své smrti, užívací právo jí však z neznámých důvodů bylo po deseti letech odňato, což vedlo k mnoha spekulacím o vztahu uznávaného advokáta a slečny Fischerové v prostředí brněnské smetánky.

Leopold Bauer již v roce 1901 jednu stavbu pro Karla Reissiga realizoval. Reissigova vila na Hlinkách č. 148 z roku 1901 byla sice jeho první zakázkou, výsledkem však byla podle tehdejší kritiky nejmodernější stavba v monarchii. Architekt při jejím projektování vycházel z rozšířeného typu anglického domu, jeho prostorové možnosti však nevídaně rozvinul a značně zjednodušil použitý dekor. O dvacet let později, při navrhování vily Valerie Fischerové, se však jeho architektonické uvažování dosti změnilo. V kontrastu k novátorskému a od dekoru oproštěnému postoji svého mládí bojuje nyní proti jednoduchosti a chladné estetice funkcionalismu a jeho stavby se stávají demonstrací emočního potenciálu „jiné“ architektury. Místo hygieny, jednoduchosti, moderních technologií a vědecké racionality avantgardní architektury upřednostňuje Bauer různorodost, historické a regionální citace a pohodlí obyvatel.

Vila pro slečnu Valerii je zhmotněním tohoto Bauerova rebelujícího přístupu k tehdejšímu modernímu architektonickému proudu. V době, kdy již v Brně můžeme najít několik puristických vil Ernsta Wiesnera se zcela hladkými fasádami a funkčně pojatými půdorysy či Fuchsovu Zemanovu kavárnu coby brněnský manifest funkcionalismu, se Bauer dobrovolně zařazuje do méně progresívního a populárního proudu skomírajícího historismu. Jeho sen o poezii a nové mystice v architektuře se mu však v této vile podařilo beze zbytku naplnit.
Čtyřpodlažní stavba stojí na svažitém terénu nevelkého pozemku na začátku ulice Preslovy. Již z dálky upoutá válcovitými renesančními rohovými arkýři. Každé patro vily bylo původně prolomeno jiným druhem oken, která také vypovídala o jeho funkčním využití. Lomené oblouky oken v přízemí otvíraly prostor jídelny do zahrady, reprezentační první patro se honosilo otevřenou arkádou s toskánskými sloupy. V prvním patře se nacházely ložnice slečny a její matky a poslední patro s dřevěným obložením a malými okny byl vyčleněno provozním prostorám. Neméně honosně bylo pojato i zařízení interiéru. Jádrem celého domu byla vstupní patrová hala se schodištěm a krbem s reliéfy od vídeňského sochaře Alfreda Hoffmanna, který byl autorem také v hale umístěné plastiky tanečnice. Fantazie architekta se však nejvíce projevila ve vybavení rozlehlé ložnice a onyxem obložené koupelny, která byla umístěna v jednom z arkýřů.

Konec amerického snu

Jak uvádí Jindřich Vybíral v knize Mladí mistři věnované žákům Otto Wagnera na Moravě a ve Slezsku, Leopold Bauer se v jednom z dopisů vyjádřil, že stavba vily pro Valerii Fischerovou má vypadat „trochu americky“. Měl zřejmě na mysli luxusní sídla hollywoodské smetánky, která nekladou meze fantazii architekta, objednavatele ani finančnímu rozpočtu. Podle autora je možné Leopolda Bauera považovat za jednoho z předchůdců architektonické postmoderny, i když s jistými výhradami. Postmoderní architekti 70. a 80. let se pouštěli do historických a regionálních citací s notnou dávkou ironie a lehkovážnosti. Bauer však svoji vizi o reformě architektury a poetizaci bydlení myslel zcela vážně.
Druhá světová válka znamenala konec původní obytné funkce vily. V padesátých letech začalo dům užívat Moravské muzeum, což ovšem paradoxně znamenalo zakonzervování exteriéru i interiéru stavby, kde se až do roku 2000 dochovaly původní dveře, táflování, kazetové stropy, vestavěný nábytek, krb s terakotovými reliéfy a dokonce i onyxový obklad v koupelně. V 90. letech však došlo k restituci vily a na přání nových majitelů byla stavba díky zcela chybějící památkové ochraně v roce 2001 radikálně přestavěna. Vnitřní vybavení bylo zničeno a k nepoznání změněna je nyní i fasáda s novými okny a novou dominantní střechou.
Památková ochrana meziválečných staveb je dnes stále ještě dosti podceňovaná. Toto období není natolik časově vzdálené, aby budilo posvátnou úctu památkových pracovníků, jako třeba barokní stavby či historismus 19. století, který byl donedávna také považován jen za nápodobu nehodnou ochrany. Vzniká tak řada paradoxních situací, kdy jsou v poslední době ničeny stavby, které bez újmy přežily válku i komunistickou éru. K jejich ochraně tak není dostatečná vůle ani propracovaná metodika, a tyto domy nám mizí před očima pod nánosem polystyrenových zateplovacích fasád křiklavých barev a plastových oken. Snahou připravovaného projektu Brněnských architektonických stezek je mimo jiné přispět k větší informovanosti a vzbudit tak širší zájem veřejnosti o toto výjimečné období české architektury.

Dům umění města Brna
Historické foto: Knihovna Moravské galerie v Brně