V souvislosti s přípravou Výstavy soudobé kultury v ČSR ve druhé polovině dvacátých let minulého století, která měla do města přilákat velké množství návštěvníků, se ukázalo, že Brno nedisponuje takovou kapacitou ubytovacích zařízení, jež by všechny hosty mohla uspokojit. A tak se k řadě starších hotelových zařízení, jakými byly například hotel Padowetz, Grandhotel, Evropa nebo Slavia, připojily dvě významné stavby, které spojuje osobnost jejich projektanta Bohuslava Fuchse.

Je to hotel Passage (dnes Slovan) s krytou obchodní pasáží v ulici Lidická 23 z roku 1927, pro který architekt vytvořil především návrh dispozičního řešení, a zejména hotel Avion v České ulici č. 20 z let 1926–1927. Nedílnou součástí obou těchto hotelů byly samozřejmě rovněž kavárny, které nesloužily jen ubytovaným návštěvníkům, ale pravidelně se v nich scházelo množství stálých hostů z Brna.

Hotel Avion

Stísněné a finančně nákladné stavební parcely ve středu Brna, původně sevřeném v prstenci městského opevnění, nutily všechny, kteří zamýšleli právě tady stavět, k maximální účelnosti a úspornosti. Však to také byla místa v těch nejlukrativnějších lokalitách, kde žilo stabilně velké množství lidí, dařilo se tady obchodu a řemeslu, kde se nacházela řada úřadů, škol a dalších veřejných budov a kam každodenně zavítalo mnoho lidí z blízkého okolí i ze vzdálenějších končin. Proto se v době hospodářského rozmachu, jakou byla i éra industrializace druhé poloviny 19. století, začala zástavba brněnského centra výrazně zvedat do výšky. Staré středověké domy byly buď asanovány a na jejich místě byly stavěny nové vysoké budovy, anebo na mohutném gotickém, renesančním či barokním zdivu byla nastavována další patra. Tento proces platil obecně pro všechny budovy a pochopitelně se nevyhnul ani brněnským hostinským zařízením, která se z původních šenků a krčem, určených hlavně obyvatelům z nejbližšího okolí, postupně proměnila v moderní zařízení otevřená té nejširší, i mimobrněnské klientele.
Jako příklad může posloužit architektonicky velmi cenný hotel Avion v České ulici, vybudovaný na místě kdysi populárního hostince U Kosteleckých. Ten v osmdesátých letech 19. století zřídil Ignác Kostelecký, významný brněnský podnikatel v hostinské branži a zároveň český vlastenec, který si už předtím získal přízeň veřejnosti jako renomovaný a úspěšný restauratér v někdejším hostinci U Marovských na začátku ulice Veveří (z velkého sálu tohoto hostince vzniklo roku 1884 první české Národní divadlo v Brně). Zde se Kostelecký tak osvědčil – a také finančně vzmohl, že brzy nato mohl koupit i zmíněný hostinec na České, tehdy Rudolfské ulici v domě č. 18. Dobře prosperující podnik pak zdědil jeho syn Miroslav, který ve stísněném prostoru na místě starého hostince a ještě i na sousední parcele nechal ve dvacátých letech postavit podle projektu akad. arch. Bohuslava Fuchse moderní hotel Avion s kavárnou a bufetem, o němž historik a kronikář Leopold Mazur, mapující dějiny hostinských živností v Brně, s uznáním napsal, že po všech stránkách odpovídá požadavkům nové dobyy, a také proto se těší velké oblibě místních i mimobrněnských hostů. Věhlas tohoto prvního poválečného hotelu v Brně brzy překročil hranice města i země a díky svému originálnímu řešení se v krátké době stal rovněž jedním ze symbolů brněnské avantgardní architektury.
Úkol, před který byl architekt B. Fuchs v případě hotelu Avion postaven, byl nadmíru složitý. Na místě zbořeného klasicistního domu s malým nádvořím, na velmi úzké a protáhlé parcele měl totiž navrhnout hotel s kavárnou, což vyžadovalo velmi účelné uspořádání prostoru nad půdorysem, který měl při hloubce 34 metrů uliční průčelí široké pouhých 8,5 metru (ve dvorní části to bylo dokonce ještě o metr méně). Nepříznivý tvar staveniště – příliš úzký a protáhlý čtyřúhelník, kopírující tvar středověké parcely v historickém jádru města, však Fuchs dokázal mistrovsky využít ve prospěch stavby, což svědčilo rovněž o mimořádných schopnostech tehdy ještě mladého autora.
Se stavbou se na základě plánů z prosince 1926 začalo hned v příštím roce, kdy byl hotel také dokončen. Devítipatrová budova má dvě nejnižší podlaží vyhrazena pro kavárnu, zbývající patra zaujímají hotelové pokoje. Už ve vstupním prostoru je od sebe jasně oddělen provoz přízemního bufetu, obytné části hotelu i kavárny, kam vede jednoramenné schodiště. Jiné schodiště spojuje recepci s ubytovacími prostorami.
Zcela novým způsobem se zde Fuchs vyrovnal s problémem vnitřní skladby prostoru kavárny. Díky konstrukčně odvážnému řešení, kdy z konstrukce byly vypuštěny střední zdi a strop byl uložen na železobetonových pilířích ve štítových zdech, se mu podařilo potlačit pocit stísněnosti místa a ověřit si v praxi myšlenku kontinuálního prostoru. Ten v tomto případě není založen na pouhém mechanickém řazení jednotlivých prostorových jednotek, ale sousední místnosti jsou navzájem volně propojeny, prolínají se jedna do druhé a vytvářejí tak jednotný celek, oddělený zčásti nábytkem nebo sklem. Sály se mimoto prostupují nejen v horizontálním, ale i ve vertikálním směru. Vertikálně splývající, výškově diferencovaná polopatra jsou spojena ve větší celky s esteticko-emocionálně neobyčejně působivými průhledy, jejichž poetické vyznění stupňovaly ještě zrcadlové stěny.
Vnitřní zařízení hotelu bylo jednoduché a účelné: pro společenské místnosti je navrhl sám Fuchs, hotelové pokoje byly vybaveny typovým nábytkem firmy Standard bytová společnost, Jan Vaněk. Použitá svítidla (Inwaldova) byla dílem Miloslava Prokopa, stěny doplňovaly tapety Salubra.
Architektonické kvality hotelu, citlivě zapojeného do okolní zástavby, reflektovalo také uliční průčelí, odlehčené velkými okenními plochami, porcelánovými kachlíky a bílým opálovým sklem. Na tomto průčelí se také odráží vnitřní uspořádání budovy – mírně předsunutý arkýř s velkými skleněnými tabulemi náleží ke kavárenským sálům, menší pásová okna ve vyšších patrech osvětlují hotelové pokoje. Proslulé „logo“ hotelu navrhl Emanuel Hrbek.
Stejně jako u většiny obdobných podniků přetrval provoz hotelu Avion i během druhé světové války. V roce 1948 byl však znárodněn a začleněn do národního podniku Československé hotely. Až do devadesátých let si hotel s kavárnou udržel svou původní funkci a jako ubytovací a hostinské zařízení s přestávkami sloužil i poté, co ho získali soukromí majitelé. Ani vyhlášená hotelová kavárna nezanikla. Díky dlouhodobě nejasným vlastnickým vztahům, nedostatečné údržbě a v neposlední řadě i změně klientely se však propadla do šedivého průměru několika zbylých kavárenských zařízení z dvacátých a třicátých let, jejichž charakteristický esprit nenávratně zmizel s politickými změnami v roce 1948. V současné době není kavárna hotelu Avion v provozu.
V únoru letošního roku byl hotel Avion zařazen na seznam národních kulturních památek České republiky, což mu nepochybně přinese ještě větší prestiž. Projekt na jeho stavební obnovu a modernizaci připravuje významná architektka českého původu Eva Jiřičná.

Hotel Passage

V prosinci roku 1928 byl pro veřejnost otevřen hotel Passage (dnes Slovan), na jehož projektu se především návrhem dispozičního řešení podílel opět Bohuslav Fuchs a který nákladem 20 miliónů Kč postavil na místě zbořené dělnické kolonie, zvané Šmálka, brněnský stavitel Antonín Müller. Z tiskoviny Hotel Passage, Brno – Nová ulice 23 – Brünn., Tchécoslovaquie, která měla podnik propagovat, se dovídáme, že za vzor při budování moderního hotelu, poskytujícího nejvyšší komfort, A. Müllerovi sloužily švýcarské hotely. Právě v těchto zařízeních ve Švýcarsku a rovněž i ve Francii získal své zkušenosti majitelův syn Vladimír, kterého otec pověřil řízením hotelu. Už v roce 1930 však Antonín a Vladimír Müllerovi zahynuli spolu s dalšími cestujícími při havárii letadla a vedení hotelu se ujala dcera majitele Věra Odstrčílková s manželem Dobroslavem.
Pětipatrový objekt nad přehledným půdorysem tvaru úzkého, nepravidelného čtyřúhelníku, umožňujícím co nejúčelnější využití jednotlivých částí, protínala vnitřní pasáž. Ta značným dílem přispěla ke vzniku dvou nových důležitých komunikačních spojení, a to jednak z dnešní Lidické ulice na Kounicovu a také z Antonínské nově projektovanou ulicí, později nazvanou Mášova, na Koliště. Za vcelku nenápadnou uliční fasádou, horizontálně členěnou na obchodní parter, mezipatro a obytná hotelová podlaží se ukrývalo několik vzájemně propojených traktů, podélně uspořádaných kolem kryté vnitřní dvorany-pasáže. Orientace hostů v této komplikované dispozici byla však velmi snadná, na dlouhých, přímých a velmi širokých chodbách byla zřetelně vyznačena čísla pokojů a šipky udávající směr.
Hotel, postavený podle nejnovějších konstrukčních, provozních a hygienických zásad a vybavený moderními technickými vymoženostmi, obsahoval 145 jednolůžkových nebo dvoulůžkových pokojů s tekoucí teplou a studenou vodou, vestavěnými skříněmi, telefonem a ústředním topením, a několik apartmentů o více pokojích a s vlastní předsíní a koupelnou. V nich byla zavedena skutečně převratná technická novinka – dálkové elektrické otevírání a zavírání dveří pouhým stisknutím knoflíku na nočním stolku.

Prostory v nejvyšším patře zaujímaly byty pro personál, hotelové dílny a opět moderně zařízená velká hotelová prádelna, sušárna a žehlírna. Součástí hotelu byly i dvě garážové budovy pro třicet aut se samostatnými byty šoférů v patře, navazující na zadní trakt, a údajně rovněž benzínová čerpací stanice. Příjezd ke garážím byl jak z Antonínské, tak také z Kounicovy ulice.
V mezipatře, s přízemím spojeným volným schodištěm, mohli hosté využít služeb oblíbené „koncertní velkokavárny“, obrácené do Lidické ulice, jejíž prostor ještě rozšiřovala otevřená kavárenská kuchyň. Do dvorany pasáže, kryté konstrukčně důmyslnou skleněnou střechou, byla orientována hotelová restaurace, podle tehdejší módy nazývaná též francouzská. V levém křídle se nacházel nezbytný kulečníkový sál se třemi hernami, v pravém křídle čtyři klubovní místnosti s vlastním restauračním zařízením a prostorný, tzv. zrcadlový sál, využívaný pro velké bankety nebo svatební a jiné příležitostné hostiny. Rodinné oslavy či jiná setkání (réuniony) se mohly odbývat také v menších salóncích.
Všechny kavárenské a restaurační prostory byly účelně zařízeny střídmým, avšak elegantním nábytkem a osvětleny decentními nástropními a nástěnnými osvětlovacími tělesy. Velkou provozní předností byla 14 metrů dlouhá šatna v postranním křídle, osvětlená horním, rozptýleným světlem, která sloužila návštěvníkům restaurace i kavárny a v níž prý i při největším návalu hostů nebylo těsno. Naproti šatně stála dvě velká akvária, každé o obsahu 17,5 hektolitru vody. Zatímco v jednom z nich byly jen okrasné akvarijní rybky, poskytující návštěvníkům barvitou podívanou, ve druhém se chovali kapři, úhoři a candáti, které podle výběru a přání hostů kuchař na počkání připravil k obědu nebo k večeři.
V přízemí hotelového objektu – v pasáži byla k dispozici populární lidová restaurace, bufet a vinárna, které nabízely domácí kuchyni, pivo i moravská vína. Zbývající plochu pasáže zaujímalo 31 obchodních místností a provozoven, mezi nimiž nechyběl fotograf, dámský i pánský kadeřnický salón, krejčovství, modistka či květinářství. Stejně jako prostorné obchody s velkými výklady, směřující do Lidické ulice, přitahovaly pozornost kolemjdoucích i všechny obchodní místnosti, seskupené kolem zasklené pasáže, a to nejen rozmanitým sortimentem zboží a služeb, ale i účelným a vzdušným architektonickým pojetím, v němž převažovalo sklo a kov.
V suterénu byl zřízen „Passage-Dancing-Hall“, určený především milovníkům tance. Jinak byly suterénní prostory vyhrazeny výlučně provoznímu a technickému zázemí. Především tu byla velká kuchyně, připomínající spíše továrnu na výrobu pokrmů než tradiční kuchyni, dále dva pivní a tři vinné sklepy, chladírny masa a uzenin a lednice se zařízením na výrobu ledu a zmrzliny. V suterénu se také nacházelo důmyslné ventilační zařízení, jímž bylo možno ve všech veřejně přístupných prostorách vyměnit šestkrát za hodinu veškerý vzduch, dále kotelna pro ústřední vytápění a teplou vodu a konečně i vlastní elektrárna, která mohla zajistit bezproblémový provoz hotelu i v případě výpadku městské elektrické sítě.
Hotel Passage nebyl ve své době pouhým ubytovacím či restauračním zařízením, kam přicházeli jen náhodní hosté, ale také významným společenským centrem se stálou klientelou. Zvýšené přízemí zadního traktu hotelu se například stalo sídlem Československého autoklubu pro zemi Moravskoslezskou a střediskem téměř všech evropských autoklubů. Oblibě a prosperitě hotelu napomáhala také jeho výhodná poloha poblíž parků v Lužánkách a na Kolišti. Snadno dosažitelný byl i od brněnského hlavního nádraží, odkud se sem hosté mohli dopravit buď tramvají, nebo vlastním hotelovým autobusem, který údajně čekal u každého vlaku. Zajímavé jsou také ceny, za něž se hosté mohli ubytovat: jednolůžkové pokoje byly k dispozici od 25 Kč, dvoulůžkové od 65 Kč, pokoje s koupelnou od 80 Kč a apartmenty od 170 Kč výše.   
Hotel je pod názvem Slovan stále v provozu, vnitřní pasáž, podle níž byl pojmenován, je dodnes průchozí, i když byla necitlivě zastavěna restaurací.

Lenka Kudělková

Muzeum města Brna