Brno, 8. dubna 2011 - Janáčkova opera Národního divadla Brno připravuje světovou premiéru volné rekonstrukce první opery vůbec – La Dafne. Uvede ji 25. června v Divadle Reduta. Opera vznikla v roce 1598 ve Florencii v kruhu umělců scházejících se v paláci hraběte Corsiho. Nedochovala se v kompletní formě, přesto se v brněnském divadle rozhodli pro její „rekonstrukci".

Jak bude vypadat toto neorenesanční dílo a jaká byla doba, v níž vznikalo? O tom více s uměleckým šéfem opery a režisérem Roccem.

Představme si nejdřív původní operu La Dafne...

Každý odborník a milovník opery ví, že La Dafne je vůbec první opera, která byla zkomponována koncem 16. století. Její hudební složka se nedochovala, až na několik fragmentů, takže o její hudební stránce toho moc nevíme. Libreto Ottavia Rinucciniho se dochovalo v kompletní podobě. V roce 1600 bylo dokonce vydáno tiskem. Na hudbě se podíleli dva skladatelé – Jacopo Peri a Jacopo Corsi, což tehdy bylo běžné.

Jak jste se k La Dafne dostal?

S myšlenkou uvést tuto operu na jeviště jsem si pohrával minimálně od roku 2006. Libreto jsem objevil na své cestě v Benátkách. Nechal jsem je přeložit do češtiny a od té doby jsem přemýšlel, jak vytvořit rekonstrukci této opery. La Dafne je inspirována Metamorfózou od Ovidia o krásné nymfě Dafné. Bylo mi jasné, že dobová rekonstrukce je vzhledem k nedochovaným materiálům nemyslitelná. La Dafne je dílo jistým způsobem ztracené. Řekl jsem si, že můžeme provést volnou rekonstrukci v duchu dochovaného libreta s přihlédnutím k současnosti.

Jak vypadá taková rekonstrukce „ztraceného" díla?

Před čtyřmi sty lety vznikala díla jako týmová spolupráce. Na základě toho jsem oslovil dva moravské skladatele – Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka. Vít Zouhar se již v Brně prezentoval operou Noci Dnem, kterou zkomponoval ke slavnostnímu otevření zrekonstruovaného Divadla Reduta. Tomáše Hanzlíka znají nejen diváci v Olomouci, ale také v Praze v Národním divadle. Oba skládají opery na barokní libreta, pan Hanzlík takto zkomponoval většinu svých oper. Oba znají tento tvůrčí proces, mají za sebou spolupráci na společné opeře Torzo. Jsou zkušení a výteční umělci, kteří v České republice vytvářejí jistý umělecký fenomén. Myslím, že jedinečný i v rámci evropského či světového kontextu – sami sebe označují za neobarokní minimalistické skladatele.

Jak vlastně vznikaly první opery?

Skupina umělců v 16. století se v Itálii, což bylo období pozdní renesance, rozhodla nějakým způsobem zrekonstruovat antické divadlo. Byli přesvědčeni, že se v antice divadelní texty zpívaly, a proto témata zpracovávali zpívaným způsobem. Tehdy to ještě nebyl zpěv, jak jsme dnes zvyklí. Byl to tzv. „recitar cantando" nebo jakýsi „mluvo-zpěv". Tak vznikaly většinou komorní projekty s malým počtem sólistů, sboru a hudebníků. Později, když se opera dostávala do divadelních sálů, se obsazení rozšiřovalo. První operní díla se odehrávala v koncertních sálech šlechtických paláců, což bylo tehdy běžné. Sešla se společnost, zpívalo se, tančilo a hrálo. Celé dílo mělo dramatickou linku, obsahovalo příběh. Hrálo se v náznacích kostýmů, v jednoduché scéně, složitá divadelní technologie neexistovala. A tak nějak to bylo také s La Dafne. Uvedena byla nejjasnější velkokněžně Toskánské. Z dnešního hlediska bychom mohli říci, že se jednalo o jakýsi „multimediální" žánr, v němž se propojí všechna umění v jeden celek. Ale musím upozornit, že tenkrát takové dílo ještě neneslo název opera. Ten vznikl až časem.

A co pro nás tedy připravilo Národní divadlo Brno?

La Dafne uvedeme nikoliv v dnešní klasické formě s orchestřištěm, ale v jedné z nejkrásnějších prostor – v Mozartově sále Divadla Reduta. Tím nechceme doslovně, ale pouze náznakem, ideou evokovat prostředí, v němž toto dílo bylo uváděno. Diváci tehdy nebyli striktně odděleni od účinkujících. U nás bude kontakt diváka se zpěvákem někdy skutečně velmi těsný. Vycházíme z toho, že většinou byla použita improvizovaná nenáročná technologie. Nebudeme Mozartův sál upravovat, aby uměl veškerá kouzla jevišť. Respektujeme to, že atmosféra je dána formou, takže každá židle, na níž budou diváci sedět, bude součástí představení a celého prostoru.

A kdo bude v tomto představení účinkovat?

V La Dafne vystupuje šest postav. Nymfa Dafne, kterou bude zpívat Andrea Priechodská (soprán). Apollona, o němž víme, že to byl tenor, protože jeden z fragmentů jeho pěveckého partu se dochoval, ztvární Petr Leviček. V roli Venuše vystoupí Jana Wallingerová (mezzosoprán) a Posla bude zpívat bas David Nykl. Další dvě role, které ještě zbývají, jsme spojili v jednu – Ovidia, který coby řečník osobně přichází před obecenstvo (jako v každé opeře raného typu) a vypráví, o čem daný kus bude, jsme sloučili s důležitou rolí boha lásky Amora, kterou vytvoří mladý kontratenor Stefan Kunath z Drážďan. Nejedná se tedy o operu iluzivního typu, ale o operu „hranou", kdy od začátku diváci vědí, že se jedná jen o hru na něco, nikoliv o předvedení reality. Sólisté budou zároveň tvořit i ansámblové party.

Dílo hudebně nastudoval dirigent Ondrej Olos. Orchestr je pouze tříčlenný. Inspirujeme se částečně instrumentářem té doby. Na violoncello zahraje Josef Klíč, na varhanní pozitiv, což je replika barokního varhanního pozitivu, Ondrej Olos. Dále diváci uvidí a uslyší dobový nástroj – theorbu. Bude to meditace nad první operou vůbec!

(pk)
Foto: Jana Hallová, NDB