Fotografie jsou doplněny o divadelní kostýmy, kostýmní návrhy, rekvizity, dobové módní doplňky a další exponáty dokládající rozsah umělecké tvorby vytčených dam, a to v interiéru stylizovaném v salónním duchu.
Cílem projektu je přiblížit estetiku uměleckého projevu daného období, připomenout půvab a šarm divadelní fotografie a rozšířit povědomí o mnohdy zapomenutých českých divadelních umělkyních.
Divadelní fotografie má od druhé poloviny „dlouhého“ devatenáctého století v celé Evropě silnou tradici. Zachycovala výraz, kostým, scénografii, dokonce uměleckou koncepci tak pomíjivého a v čase a prostoru nezachytitelného uměleckého útvaru, jakým divadlo bezesporu je. Kolekce fotografií, kterou tato výstava představuje, spadá do doby, kdy se dokumentace divadla odehrávala zejména v ateliérech význačných i méně známých firem (za všechny uveďme pražského Malocha, Langhanse nebo Balzara, či brněnského Skácela). Dobové snímky zpravidla zachycují civilní portrét konkrétního umělce nebo přímo stylizovaný portrét jím ztvárňované postavy. Silný důraz je kladen na výraz, případně gestikulaci a samozřejmě také kostýmní pojetí role. Taková divadelní fotografie, umíme-li z ní alespoň trochu číst, se stává osobitou výpovědí o divadle i divadelnosti všedního dne, o herectví a hereckých prostředcích, stejně jako o scénografii i kostýmním výtvarnictví své doby. 
České herečky vytvořily v devatenáctém století nevšední společenskou kastu. Samy přitom pocházely z různých sociálních skupin. Na formování vztahu dívek ze středních měšťanských vrstev měly jistě vliv pravidelné návštěvy divadla, které patřily k dobovému bontonu. Ke kočovným společnostem nastupovaly spíše dívky z vrstev sociálně slabších a venkovských, přitom některé z nich doufaly v to, že jim práce u divadla přinese pravidelný příjem. V rodinné tradici pokračovaly i dívky z hereckých rodin. Pozoruhodnou skupinu pak tvořily ženy z vyšších společenských vrstev – za všechny jmenujme například Leopoldinu Ortovou de Pauli nebo Jindřišku Slavínskou, pocházející ze starého šlechtického rodu Rittersberků.
Důležitým úkolem, který na sebe česká herečka už v polovině devatenáctého století spolu se svou profesí přijímá, je zprostředkovat publiku svým uměním důležitá mravní sdělení, filozofické názory i významná poslání a zároveň reprezentovat vlastenecké ideály. Žena-herečka zároveň ve společnosti ztělesňovala samostatnou, sebejistou osobnost, emancipovanou, vzdělanou a kultivovanou nositelku soudobých idejí o postavení ženy v moderní společnosti.
Výstava Subrety a heroiny tedy v rámci jednotlivých celků nepředstavuje jenom kvalitu divadelní fotografie a její schopnost zachytit alespoň náznakem a dobovou stylizací divadelní artefakt, ale zároveň poskytuje základní teoretické úvahy o postavení herečky
v dobové společnosti, zrození divadelní hvězdy či různorodým úkolům kladeným na ženu-herečku. Samostatné pasáže jsou věnovány např. Emě Destinnové, Anně Sedláčkové či Haně Kvapilové, rodu Pechových, Zdeně Gräfové, Lídě Boubelové a dalším významným (a dnes již téměř zapomenutým) osobnostem českého divadla.
