Brno, 23. května 2013 - S Arnoštem Goldflamem jsem se pracovně sešel v polovině osmdesátých let, kdy HaDivadlo přecházelo z Prostějova do Brna a ukázalo se, že pro něj vlastně v Brně není místo. Tehdy jsme si na tři roky s Arnoštem a vlastně s celým souborem plácli a společně prožívali éru HaDivadla na Kounicově ulici. A kvůli těmto přátelským vztahům je celý rozhovor veden neformálně, ale tím otevřeněji.

Původně chtěl být výtvarníkem, ale studovat začal medicínu. Tu nedokončil a živil se několik let jako dělník ve slévárně, při výrobě expozic na Výstavišti, nebo jako rozpočtář v Královopolské. V té době se amatérsky věnoval výtvarnému umění. Z nešťastné lásky se přihlásil na JAMU a byl, jak říká, kupodivu přijat na obor režie. Během studia hrál malé role na Provázku a spolupracoval jako režisér s Divadlem X. Po studiu nastoupil do Satirického divadla Večerní Brno, odkud uprostřed své druhé sezóny „uprchl a měl štěstí, že mohl nastoupit jako režisér a herec do HaDivadla". Koncem osmdesátých let si jej všimli filmaři a tak vytvořil několik nezapomenutelných filmových a televizních rolí. Několikrát vystupoval v Manéži Bolka Polívky, v České televizi měl svůj pořad Za dveřmi je AG, je také autorem více než 70 divadelních her a dramatizací, napsal řadu knih a je dlouholetým pedagogem JAMU a DAMU. Arnošt Goldflam je zkrátka miláčkem Múz.

Jak se vyrůstalo malému klukovi v Brně v první polovině padesátých let? S kým jste vedli klukovské války a kde jste měli své úkryty?

Já jsem měl přísného tatu a laskavou maminku i babičku, tak to šlo! Chodil jsem do Pionýra, měli jsme dobrého vedoucího, který nás vodil na výlety a neotravoval s politikou. Války jsme nevedli s nikým, ale hráli jsme fotbal na školním dvoře na Zemědělské a chodili jsme si taky hrát na bývalý vojenský cvičák na planýrku, tam, co je dnes Lesná. Tam mě spolužák Eda Kudla učil i kouřit, tuším, že to byly Lípy.

Co tě bavilo ve škole a co za školou? Kam jsi vodil holky na rande?

Ve škole mě bavila čeština, literatura a tělocvik. To hlavně. S holkama jsem moc nechodil, byl jsem opožděný! A myslím, že o mě ani neměly moc zájem. Ale zato s kamarádama jsme si hráli, jezdili na kole, na lyžích do Soběšic a tak. A hlavně jsem hodně četl a chodil do knihovny. Chodit za školu jsem si netroufal, to až na druhém stupni.

Často vzpomínáš na výlety s tatou. Kam jste chodili nejraději?

S tatou, jak o tom píšu i v knize povídek Tata a jeho syn, jsme chodili na výlety do okolí Brna... Ořešín, Útěchov, Vranov, Adamov, Babice... taky na přehradu, až dozadu... všude bylo krásně. Mně se tehdy moc nechtělo, ale musel jsem. Byly to povinné rodinné výlety. Dnes na to rád vzpomínám!

Kdy tě poprvé napadlo, že se staneš mistrem psaného a mluveného slova?

Psát jsem začal až ve 33 letech, totiž vlastní, původní texty. Do té doby jsem se domníval, že budu umělcem výtvarným. Pak jsem ale vystudoval režii a začal pracovat i s texty. A od té doby už jsem napsal osm prozaických knih, s tím jsem začal až po padesátce. A samozřejmě řadu knih s dramatickými texty, kterých jsem napsal přes sedmdesát a hrají se tu a tam i v zahraničí, v Anglii, německy mluvících zemích, Polsku, Rumunsku a tak různě.

Tvé jméno bylo dlouho spojeno s HaDivadlem. Co ti to spojení dalo a vzalo?

HaDivadlo mi dalo mnoho a nevzalo nic. Tak jsem hledal a snad i našel svůj výraz, poetiku, pěknou práci, kamarády a spolupracovníky, krásné a odvážné časy! Proto jsem tam byl asi tak osmnáct let!

Ještě dlouho po tvém legendárním vystoupení v Manéži Bolka Polívky si hodně lidí myslelo, že jsi opravdu Jirka Zlatý. Jak moc tě baví taková mystifikace?

Mě mystifikace baví, nejsem rád řazen do nějaké škatulky. Rád udělám občas něco, co lidi překvapí, někdy zklame, někdy pobaví, někdy naštve. Mně je to fuk, mám rád hledání a zkoušení nových možností, občas i pokleslých.

Pak se s AG roztrhl pytel. Slavné brněnské období HaDivadla, spousta rolí v dnes už legendárních filmech. Začínalo ti být Brno malé?

To ani ne, ale podruhé jsem se oženil, měl jsem víc práce v Praze, byl čas odejít z HaDivadla, narodily se mi malé děti... Ale jak mi může být Brno malé? Není, jen těch příležitostí nebylo tolik a má žena Petra je Pražačka a tak dále. Tak to prostě vyšlo. Ale já do Brna celkem často jezdím a občas tam i pracuju, tak jsem se nijak neodřízl. A léta jsem tam taky byl na škole, na JAMU, až do letoška, kdy už jsem se najezdil dost...

Arnošt Golflam: „Mystifikace mě baví. Rád udělám občas něco, co lidi překvapí,
někdy zklame, někdy pobaví, někdy naštve."

V nějaké anketě jsi říkal, že už nevíš, že v Brně už nežiješ a ztrácíš kontakt. Přitom jsi v Brně i několikrát do měsíce. Je to náhoda, nebo stará láska opravdu nerezaví?

Tak samozřejmě, když někdo jako já prožije padesát let v Brně, má tam pochovány rodiče a tak, nemůže to vymazat. Ale už se nevážu tolik na místa a města, spíše na mé blízké, ženu, děti... Ale Brno je ve mně zaryto dost silně, řekl bych.

Ptáme se každého, tak se musím zeptat i tebe. Co ti na dnešním Brně vadí nejvíc?

Vadí? Já bych zmínil lidi z mého oboru, divadla, literatury, výtvarného umění a tak podobně.
Že si město, nebo jeho reprezentanti, neváží dost svých tvůrců a tím nemyslím rozhodně sebe! Vizme například několik posledních trapných let vedení Mahenky, zánik některých malých divadel, Wanieck gallery, garáže místo koncertního sálu, ale taky škaredá místa – ghetto na Cejlu, Francouzské, kde jsem léta bydlel. To je hanba Brna! Bylo by toho dost, nechce se mi to vypočítávat. A dovolím si navrhnout taky Scherhauferovu ulici!

A na co jsi jako rodák a dlouholetý krajan pyšný?

Například na JAMU a její nové prostory, hlavně ale na příjemnou atmosféru, myslím, že v Brně se nežije špatně, je to příjemné místo, i když se člověk na náměstí Svobody z černé okurky, která sice není tak škaredá, nedozví, kolik je hodin. To jsou takové okázalosti, gesta nanic.
Tak to stačí! Zdraví Arnošt Goldflam

Rozhovor připravil Aleš Štěpánek
FOto: Jef Kratochvil