Brno, 20. srpna 2013 - Divadlo Jiřího Wolkera, Divadlo bratří Mrštíků, Divadlo F. X. Šaldy, Ypsilonka, Činoherní studio v Ústí nad Labem, Divadlo v Mladé Boleslavi, Divadlo Rokoko, Divadlo ABC, Národní divadlo Brno – Mahenova činohra.

A k tomu třeba Irina z Čechovových Tří sester, lady Macbeth, Klára z Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy i matka Kuráž, která táhne svůj vůz životem i přes tu největší bídu. To je ta nejstručnější charakteristika herečky Marie Durnové. Jaká je? Na jevišti mondénní, utahaná, plná trápení i porozumění, pomstychtivá i docela obyčejná ženská. Když ji potkáte? Milá.

Jak začalo spojení – vy a divadlo?

Z naší rodiny u divadla nikdy nikdo nebyl. Babička z tatínkovy strany hrála ochotnické divadlo. Tam možná jsou ty kořeny. Vůbec mě nenapadlo, že bych někdy mohla být herečka. Když mi bylo jedenáct, začala jsem chodit do pionýrského domu do dramatického souboru k Edovi Muroňovi, úžasnému vedoucímu, měla jsem to tam strašně ráda. Po maturitě se mě zeptal, kam jsem si podala přihlášku. Odpověděla jsem: na práva a na filologii. A proč ne na JAMU, zeptal se Eda. Ale mě to tehdy vůbec nenapadlo. Tak to musíš změnit, řekl.

Dala jsem si přihlášku na JAMU, ale nevzali mne. Kvůli vadě očí. Kamarád z Pírka Luboš Petřík mi přinesl výstřižek, že v pražském Divadle u Wolkerů hledají herečku elévku, ať to zkusím. Myslela jsem si, to nemá smysl, nevzali mě na JAMU. U Wolkerů bylo u konkurzu 98 holek a já jsem jej udělala.

Pak jste se vrátila do Brna do Divadla bratří Mrštíků a potom jste odjela do Liberce...

Z rodinných důvodů jsem odešla do Liberce do Divadla F. X. Šaldy. Pak do Ypsilonky, kde jsem byla nejdéle, osmnáct let.

A vy jste byla spoluzakladatelka Ypsilonky?

Nene. Ypsilonka původně vznikla jako amatérské sdružení při Naivním divadle, což bylo loutkové divadlo. Honza Schmid tam byl výtvarníkem. Na vojně se seznámil s Mirkem Kořínkem, muzikantem, a při tom Naivním divadle založil amatérské sdružení s lidmi z tohoto loutkového divadla. Já jsem do Studia Ypsilon přišla, až když byli profesionální – druhý soubor Naivního divadla. V Liberci jsme strávili pět sezón a pak jsme přešli do Prahy.

V Liberci to bylo úplně fantastické, protože Liberec je krásné město, tramvají tam dojedete na Ještěd a na druhou stranu do Jizerských hor. My všichni jsme bydleli nad divadlem v ubytovnách, takže jsme byli pořád spolu. O víkendech jsme chodili na výlety nebo někdo něco uvařil a všichni jsme se u něj sešli. V Praze jsme se už rozprchli po sídlištích, navíc měli všichni najednou spoustu práce – v dabingu, v televizi, v rádiu... I pak to bylo fajn, ale to sepětí jako v Liberci už nebylo možné.

Po 18 letech následoval Činoherní klub v Ústí nad Labem...

Tam jsem hrála lady Macbeth s Vladimírem Dlouhým jako Macbethem, Zitu v Milencích a vrazích, Otýlii ve Dürrenmattově Frankovi V. Byly to úžasné tři sezóny.

A pak opět Praha. Divadlo Rokoko s celým Činoherním klubem z Ústí, Divadlo ABC* a pak od roku 2006 Mahenova činohra Národního divadla Brno. Většina lidí si myslí, že herečka musí být velmi akční, aby se prosadila. Vy tak vůbec nepůsobíte.

Nemám za sebou ani zázemí školy, ani zázemí spolužáků, prostě nikdy za mnou nikdo nestál, jednoduše řečeno. Pořád jsem na svou kariéru byla sama a přitom nemám povahu, abych se někam drala. Jsem docela spokojená, že jsem tam, kde jsem.

Co si myslíte, že herečka potřebuje pro úspěšnou a zdárnou profesní dráhu?

Profesionální vybavenost, myslíte?

I lidskou.

Jak říkají herci v rozhovorech, není to otázka jenom talentu a práce, ale i otázka štěstí. Herečka by si měla hlídat svoji pozici, ne třeba hystericky, ale nějakým způsobem určitě. Z profesionální hlediska – já jsem, byť jako dítě, dostala úžasný základ v dramatickém kroužku s Edou Muroněm. Všechno jsem tam hltala. Měli jsme jevištní mluvu, dějiny divadla, prostě Eda se o nás postaral po všech stránkách. Ze souboru jsem už měla základní vybavení.

Lidé chodí odpočívat do divadla, kde mohou zažít nějakou katarzi. Jak odpočíváte vy?

Naše profese je nezměřitelná. Je na bázi líbí – nelíbí. Líbíte se lidem, nelíbíte se kritikům, nemá to žádné pevné meze. Nedá se to změřit. Takže nejvíce si odpočinu, když udělám něco, co se změřit dá, co je vidět. Když jsem nebyla právě šťastná, uklidila jsem třeba celý byt. Pak jsem si sedla a řekla jsem si, to je to hezký, to jsem to pěkně udělala! Zrovna tak je to se zahradou na chalupě. Tyhle věci, jejichž výsledek je hned vidět a je nezpochybnitelný, tak to je můj odpočinek.

Jak si v takto nezměřitelné a přitom velmi viditelné profesi zachovat pevné nervy?

Člověk by asi měl být pokorný. Jinak to nejde.

red