Brno, 9 . října 2013 - Pravděpodobně nejslavnější brněnská skupina Progres 2 prorazila jednoznačně v celém tehdejším Československu a stala se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let opravdovým hudebním zjevením, jež nemělo u nás v daných poměrech obdoby. Než ovšem dospěla do tohoto bodu, je třeba připomenout si její minulost.

Její předobraz tkví ve skupině Progress Organization, o níž jsme už psali. Kytarista Pavel Váně přijal nabídku bratislavské classicalrockové skupiny Collegium Musicum, poté se objevil jako baskytarista ve skupině Atlantis sourozenců Ulrychových a nakonec se stal členem Skupiny Aleše Sigmunda, která doprovázela sesterské duo Marthu a Tenu Elefteriadu. Zde se také potkal s baskytaristou Emanuelem Sideridisem, bubeníkem Zdeňkem Klukou a klávesovým hráčem Janem Sochorem.

V létě 1972 se Sideridis s rodinou legálně vystěhoval do Řecka a v témže roce Kluka a Sochor z kapely odešli a společně s baskytaristou Cyrilem Kajnarem (Vulkán) a kytaristou Vladimírem Severou (FGB Stellars) sestavili Skupinu Jana Sochora, která začala doprovázet folk-singera Boba Frídla. Váně, Kluka a Sochor byli po odchodu Kajnara doplněni od roku 1973 baskytaristou Pavlem Pelcem (Speakers) a saxofonistou a flétnistou Pavlem Knotkem.

V roce 1974 Váně po Severově odchodu nastoupil na kytarový post k Sochorově skupině a v roce 1975 přijal Sigmund místo vedoucího redaktora v Pantonu a Martha a Tena Elefteriadu se spojily s Bobem Frídlem v jedné kapele. Počátkem druhé poloviny sedmdesátých let ve Skupině Jana Sochora už cíleně sílily snahy vrátit se zpět na rockovou platformu i za cenu rizik, která hudebníkům hrozila odchodem ze zavedeného angažmá v pop-music.

Zleva Pelc, Kluka, Horký, Morávek a Váně

Pod producentem Hynkem Žalčíkem začala skupina pod názvem Barnodaj natáčet v Praze v roce 1976 druhé album, svázané volným koncepčním motivem knihy Rudyarda Kiplinga, a za asistence známého pražského textaře Pavla Kopty se zvolna rodily skladby pro nové album Mauglí (dokončeno na podzim 1977, vyšlo 1978). Deset nových skladeb z autorské dílny kapely napsali především Kluka a Váně a jednu Sochor. Podobně jako na jejich prvním projektu z roku 1972 byl i zde kladen důraz na pečlivá aranžmá, vokální stavbu a kreativní instrumentaci. Úvodní skladba Džungle navodila atmosféru indického Orientu se sitárem, impulzivními bubenickými nástupy a fortelnými smyčci s klavírním finále. Na albu najdeme jeden z mála hitů skupiny píseň Mauglí, výtečný Osud, proaranžovaný Kamarád gramofon, prvky funku a jazzrocku v Dopisu v láhvi nebo procítěný synthesizerový Prám z trámů.

V době, kdy album s velkým zpožděním vyšlo, už řada věcí neplatila. Na konci léta 1977 Kluka, Váně a Pelc spřádali nové plány, ale Sochor do těchto plánů už nevstoupil. Po krátké existenci skupiny Ex-libris odešel hrát jazz, swing, soul a blues do zahraničních angažmá. Kapelníkem se stal Kluka a jeho nabídku přijal talentovaný kytarista Miloš Morávek (Regenerace) a také muzikantské eso, studující brněnské konzervatoře na klávesové nástroje Karel Horký. Vedle tanečního repertoáru pro obživu začala skupina cíleně nacvičovat nový repertoár s výraznými uměleckými ambicemi v artrockovém pojetí.

Zleva Morávek, Pelc, Dragoun a Kluka

27. února 1978 měl v Brně v Divadle na výstavišti premiéru audiovizuální projekt „první česká rocková opera" Dialog s vesmírem, v němž se představila skupina pod názvem Progres 2. Úspěšnost tohoto projektu potvrdilo celkem 350 repríz v celé republice do roku 1980. Nový náročný hudební koncept nepřímo navázal na britský art rock, stereofonní sound, výrazný světelný park a zadní filmová projekce a diapozitivy představily novou uměleckou estetiku v našich poměrech nevídanou a neslýchanou. Projekt vznikl na základě povídek sci-fi, jehož texty napsal Oskar Man. Na podzim 1979 odešel ze skupiny Horký a klávesové party vedle baskytary přejal Pelc. I přes velký úspěch, uznání u odborné veřejnosti a především u posluchačů, kvůli rozpakům komunistických orgánů vydavatelství Panton odmítlo vydat projekt jako dvojalbum a v roce 1980 vyšel Dialog s vesmírem jako klasický albový nosič, doplněný EP deskou a singlem, což do značné míry nabouralo celistvost náročného projektu. Vypilované instrumentální pasáže s výbušnou rytmikou bicích a basů dokreslovaly kreativní kytarové party a zapojení synthesizerů s nezbytnými vokály. Albu vévodila křehká Balada o jablku, stejně jako dramatická Planeta Hieronyma Bosche II, známá jako Heroin, do níž vstoupila nesmyslná cenzura, nebo výtečně proaranžované V zajetí počítačů či Odlet. Progres 2 se dostali do rockové první ligy. Přesto v roce 1981 po vzájemné roztržce překvapivě z rozjetého vlaku odešel Váně, jenž pak krátkodobě účinkoval v šikanované skupině Bronz a později odešel do folkrockového prostředí.

Progresovské trio Kluka, Pelc a Morávek doplnil klávesový hráč a výtečný zpěvák Roman Dragoun (Regenerace). Výsledkem jejich spolupráce byl projekt Třetí kniha džunglí (1981), který tentokrát vydal Panton ve dvojalbovém formátu. Artrocková koncepce širokých ploch je příznačná a jako textař se zde projevil Vladimír Čort. Za nejzajímavější skladby lze považovat Svět džungle, Čím je svět můj a hitovou skladbou ve stylu funku se stal Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce. V počtu repríz tento projekt předběhl dokonce ten předešlý, ale v roce 1983 se Dragoun a Morávek, unaveni z širokých kompozičních celků, rozhodli z Progresu 2 odejít a založili skupinu Futurum. Pro kapelníka Kluku tato okolnost znamenala doplnit rytmickou složku novými hráči. Kytaristou, občasným klávesovým hráčem a zpěvákem se stal Ostravan Aleš Bajger a další kytarový post obsadil Bratislavan Peter Peteraj.

Zleva Kluka, Horký, Váně, Pelc a Morávek

Stylová proměna skupinu posunula na pokraj acid-rocku s důrazem na kytary a kratší sdělnější skladby, reagující na dobové trendy. Výsledkem této spolupráce bylo album Mozek (1984). Melodický sound zůstal zachován, ale celkově kapela přitvrdila. Rozevlátou melodii ve stylu pop-rocku à la Asia byla skladba Neznámý génius, ale byly zde i zajímavější skladby Čistý štít u firmy mít nebo Pod generátorem. V roce 1985 opustil Progres 2 Peteraj a přišel klávesový hráč a zpěvák Milan Nytra. Skupina se rozhodla opustit koncepční model práce a natočit album moderně znějících písní. Tím se stalo album Změna (1988) s nepovedeným obalem a bohužel i nepříliš zdařilým hudebním pojetím. Na albu se objevují módní elektrické bicí nástroje řízené počítačem, což neblaze ovlivnilo jeho sound a posunulo písně do oblasti moderního popu osmdesátých let. To bylo pro řadu příznivců rozčarováním a obecně je toto album vnímáno jako nejslabší albový projekt kapely. Z Progresu 2 odešel dlouholetý člen Pelc, který načas zakotvil ve skupině Futurum a později doprovázel písničkáře Pavla Rímského. Do Ostravy se vrátil zpět i Bajger.

Na konci osmdesátých let ale kapela stačila překvapit. Pod názvem Progres/Pokrok vyšel jejich asi nejodvážnější projekt Otrava krve. Ke Klukovi a Nytrovi se připojil talentovaný kytarista Miroslav Sova, nadějný baskytarista Dalibor Dunovský a konečně první žena v kapele, trampská zpěvačka Pavla Dvořáčková. Od jara 1988 do jara 1989 skupina v pozměněné sestavě odehrála 165 repríz za aktivní asistence Státní bezpečnosti, ale album samotné vyšlo až v roce 1990. Dravá, místy až agresívní hudba parodizovala budovatelská padesátá léta, což skupině v době rozvinuté perestrojky procházelo s odřenýma ušima u státních orgánů. Zahrané a zazpívané skladby s patrnou nadsázkou a ironií jako Požár věžní těže, Za vozéém nebo Naše srdce ohnivé jsou buchary se místy blížily postupům experimentátora Franka Zappy. Dodnes je tento odvážný projekt vnímán jako kontroverzní dílo.

V roce 1990 se po změně politických poměrů skupina rozešla a vrátila se comebackem v roce 1992 s návratem Pavla Váněho, Pavla Pelce, Zdeňka Kluky a doplněná mladým kytaristou Ivanem Manolovem a klávesovým hráčem Borkem Nedorostem. Po dalších personálních změnách odešli Manolov a Nedorost a do Progresu 2 se vrátili Miloš Morávek a Roman Dragoun. V této sestavě kapela Progres 2 s menšími koncertními frekvencemi působí dodnes.

Petr Gratias