Brno, 23. října 2013 - Nedávno oslavila své 27. narozeniny a k podobnému číslu se blíží i počet rolí, které má na kontě v Městském divadle Brno. Svetlana Janotová, která ještě v loňském roce nosila dívčí příjmení Slováková, se narodila ve slovenské Nitře a vyrůstala v Bratislavě. V Brně vystudovala JAMU, vstoupila do angažmá v MdB a také se tu vdala.

Pocházíš z herecké rodiny, oba rodiče jsou herci, bratr Stano hraje, režíruje a píše pro MdB už 13 let. Chtěla jsi jít v jejich šlépějích už od dětství?

Já jsem nechtěla být herečkou. Když jsi z herecké rodiny, všichni říkají: Tak to budeš taky herečka! A já říkala: Ne, ne, nebudu, já budu tanečnice! Tancovala jsem už odmalička. V pěti letech jsem začala chodit do baletního kroužku a pak jsem od sedmi chodila na ZUŠ, kde jsme se učili různé žánry. Chodila jsem tam vlastně až do maturity, do osmnácti let. To bylo to, čím jsem žila.

A jak to, že ses nakonec rozhodla pro divadlo?

Určitě jsem byla ovlivněná rodiči, ale i Stankem, jezdili jsme do Brna na jeho představení už od mých jedenácti let. Viděla jsem téměř všechna jeho představení. Tím, že rodiče byli herci, tak se o divadle doma mluvilo, já jsem vyrůstala obklopená hudbou, muzikály mi byly vždycky blízké i tím, že jsem tančila. Takže jsem se narychlo rozhodla, že si dám přihlášku na JAMU, na muzikálové herectví, i když to nikdo moc nečekal.

Dala jsem si přihlášku i na VŠMU v Bratislavě na tanec. Tam mě vzali a já už s tím, že jsem přijatá na tanec, jsem šla do Brna zkusit ten muzikál. Když jsem překonala svůj stud a šla jsem na přijímačky a před komisí jsem říkala monolog a zpívala a oni mě vzali, říkala jsem si: Do toho jdu! A v průběhu čtyř let studia jsem zjistila, že tohle chci jednoznačně dělat.

S manželem Lukášem při flamencu v muzikálu Zorro. Foto Tino Kratochvil

Jak ses sžila s novým, cizím městem?

Já mám Brno hrozně ráda. Vyhovuje mi i proto, že je podobné Bratislavě, tím, že je to malé velké město, kde člověk nemá pocit, že je ztracený. Zdejší prostředí mi přišlo velmi přátelské. Když jsem v průběhu studií odjížděla na víkend za rodiči, hrozně ráda jsem se vracela zpátky. Na Brno jsem si velmi rychle zvykla, už se tady cítím jako doma.

Takže na Slovensko jezdíš už jen na návštěvy?

Na Slovensko jezdívám čím dál míň, tím, že je tady čím dál víc práce. Ale rodiče jezdí často. Vlastně nás oni navštěvují častěji než my je. Kromě rodiny a pár kamarádů mi z Bratislavy nic moc nechybí.

Neláká tě zahrát si ve svém rodném jazyce, hostovat v nějakém slovenském divadle?

Tady v Brně mám dost hezké práce, takže mě to nikam jinam netáhne. Zahrát si ve slovenštině by bylo jistě osvobozující, cítím se v ní stále víc doma než v češtině, ale na Slovensku není divadlo s takovým repertoárem jako v MdB. Takže si moc vážím příležitostí, které na zdejší scéně dostávám, a snažím se, aby má slovenština nebyla na jevišti moc slyšet.

V angažmá MdB jsi od roku 2009. Musela jsi projít nějakým konkurzem?

Před uvedením muzikálu Peklo byl konkurz, který byl veřejný. To byl můj první konkurz, na který nás z JAMU pustili, už jsme byli ve třetím ročníku. Vzali mě, byla to shodou okolností role baletky a alternovala jsem v ní s Radkou Coufalovou. Pak jsem nazkoušela Sněhurku a 7 trpaslíků a pak přišla činoherní role Iriny ve Třech sestrách a s nimi i nabídka do angažmá.

Vizual Flashdance, Svetlana je tváří plakátu nového muzikálu Flashdance

Za nedlouhou dobu svého působení v MdB máš na kontě už 21 menších i velkých rolí, muzikálových i činoherních. A sezónu 2013/2014 jsi zahájila nádhernou rolí Alex Owensové v muzikálu Flashdance. Byla tato inscenace při přípravě něčím výrazně jiná než ty předešlé?

Rozhodně je nejtěžší, co se týká komplexní plochy. Jsem téměř stále na jevišti, takže nemám moc času si odpočinout, a v tom je ten největší zápřah. A je to také fyzicky nejnáročnější role kvůli energické choreografii.

Hlavní hrdinka pracuje přes den v ocelárně a v noci se věnuje své vášni, tedy tanci. Spatřuješ v téhle touze tancovat nějakou paralelu se svým životem, s tvým přístupem k pohybu?

Alex říká, že pro ni je tanec vášeň. A v tom s ní musím plně souhlasit. Pro mě je tanec taky vášeň. Moje postava taky říká, že když tančí, ztrácí se sama v sobě, nevnímá okolní svět, a to se stává i mně. Rozhodně se v tanci cítím nejsvobodnější.

Jaká byla spolupráce s chorvatským choreografem Igorem Barberićem?

Já jsem nadšená, že děláme Flashdance s ním. Už jenom proto, jaké má zkušenosti, jaký má rozhled. Je neskutečný, je to maximální profesionál, vždy připravený a je s ním velká sranda. Nejradši bych byla, kdyby tady zůstal navždycky. Obdivuju způsob, jakým pracuje, a hrozně se mi líbí jeho styl. Jsem opravdu nadšená a myslím si, že je to velké plus naší inscenace, že zrovna on je jejím choreografem. Jeho velkou výhodou je i to, že je sám hercem a zpěvákem, díky čemuž se dokáže na věc komplexně podívat. Je radost s ním pracovat.

Stejně jako role Alex ve Flashdance je fyzicky náročná také tvá Bombalerína v muzikálu Kočky, v některých divadlech si dokonce pomáhají dabléry či off-stage zpěvem, v MdB však herci zvládají vše a naostro. Jsou za tím jistě hodiny tvrdého tréninku.

Bylo by ideální, kdybychom měli čas ještě na osobní trénink, ale v tomto provozu je to trošku těžké. Já se snažím, chodím jednou týdně na hodiny zpěvu. A po té fyzické stránce – už samotné zkoušky jsou vlastně tréninkem. Když se poštěstí, něco pro sebe udělám, ale není to pravidelně právě proto, jaký je tady náročný provoz.

Jako dravá Bombalerína v muzikálu Kočky. Foto Tino Kratochvil

V západních produkcích to většinou funguje tak, že herci nazkouší nějaký kus, který pak hrají několik měsíců v kuse a nehrají a nezkouší nic jiného. Jenomže my když hrajeme večer Kočky a ráno už zkoušíme třeba Flashdance, opravdu není čas na něco dalšího. V tomhle jsme asi výjimeční.

Máš vůbec ještě prostor pro nějaké hobby?

Já mám to štěstí, že mým hobby je moje práce. Takže vlastně netrpím tím, že třeba v zimě nemůžu jít lyžovat, protože hraji například v Mary Poppins. Hobby je pro mě divadlo, kterému se věnuji skoro každý den. Mimo to si občas přečtu dobrou knížku nebo se ráda dívám na filmy a pořady o vaření. U toho já odpočívám. I s manželem je naším oblíbencem Jamie Oliver, kterého se pak snažíme v naší kuchyni napodobovat.

Když jsi zmínila manžela, za hereckého kolegu Lukáše Janotu ses provdala v loňském roce. Jaké je soužití dvou herců? Věnujete se práci i doma?

S Lukim rozhodně o práci diskutujeme, snažíme se to ale udržet v takové míře, aby nám to nelezlo na nervy. Když k sobě máme nějaké připomínky, oba dva se je snažíme říct tomu druhému citlivě. A myslím si, že jsme oba dva i schopní je přijmout a nějakým způsobem zpracovat. A navzájem se podporujeme. Takže jsme si oporou a ve zdravé míře si pomáháme.

Na jevišti Hudební scény se potkáváš s manželem, ale také s bratrem Stanem. V rockovém muzikálu Očistec se do sebe dokonce vaše postavy zamilují.

No, my se tomu smějeme, že zrovna musíme hrát pár. Už podruhé, poprvé to bylo v Pekle, prvním díle trilogie Osudová komedie autorů Stanislava Moši a Zdenka Merty. Tak si říkáme, jestli si to v tom Ráji zopakujeme znovu. Bereme to tak, že jsme herci a musíme všechno skousnout. Je to pro nás trošku srandovní, ale na druhou stranu je to hezké, jsou tam přirozené emoce. Ale je potřeba, aby to mělo určité meze. Kdybych měla hrát nějaké větší milostné party s mým bratrem, už bych se necítila moc dobře.

Jen během měsíce října vystřídáš na čtyři různé role v muzikálech Flashdance, Očistec, Kočky, Chicago. To je spousta textů, melodií, choreografií. Jak si oživuješ svoje role?

Oživuju to úplně narychlo, těsně předtím. Záleží samozřejmě, o co se jedná a kolik je na to času. Vždycky, když se něco hraje po dlouhé době, musím najít scénář, přečíst si to, zazpívat si písničky, přeříkat si celý text a věřit, že to v té hlavě někde uložené je a že to prostě naskočí.

Zmíněné inscenace i mnohé další, ve kterých hraješ, jsou pohybově velmi rozmanité. Chicagu vévodí jazz, v Kočkách se střídá spousta tanečních stylů, v muzikálu Zorro tančíš flamenco, v pohádkové Mary Poppins stepuješ. Vyhovuje ti tato žánrová pestrost? Nebo tíhneš ke konkrétnímu stylu?

Velmi mi to vyhovuje, mám to hrozně ráda a právě tím, že jsem už odmala zvyklá tančit různé věci, nemám jeden konkrétní oblíbený žánr. Jsem ráda, že si tady můžeme zkusit různé věci, že se člověk mnohé naučí a že to není monotónní, ale naopak pestré. Každé naše představení je, nejenom po té taneční stránce, v něčem jedinečné, a to mne baví a naplňuje.

Rozhovor připravila Lenka Pazourková, MdB