Brno, 29. října 2013 - Existence brněnské rockové skupiny Bronz se s odstupem času jaksi ztrácí mezi ostatními hudebními souputníky, což nebylo dáno uměleckými důvody, ale víceméně nešťastným načasováním jejich vzniku do doby, která nebyla příliš nakloněna nové rockové hudbě.

Skupina Bronz navíc existovala relativně krátce a v době své existence se jí nepodařilo vydat ucelené album, které by průkazně legitimizovalo jejich pozici na brněnské, potažmo československé hudební scéně.

Kytarista, zpěvák a skladatel Pavel Váně, zakládající člen Progress Organization a důležitý umělecký element v projektu Dialog s vesmírem skupiny Progres 2, se dostal do uměleckého sporu se svým dlouholetým hudebním kolegou a kamarádem bubeníkem Zdeňkem Klukou, který vyústil v odchod Váněho. Měl tehdy pocit, že má dostatek osobního charismatu a hráčského a skladatelského potenciálu, aby dokázal stát na vlastních nohou a založit svou skupinu. Podle dohody ještě v roce 1981 paralelně vedle osobních plánů dohrával reprízy veleúspěšného Dialogu s vesmírem.

Spoluhráče si Váně vybíral na hudební scéně, a tak oslovil nejprve bývalého člena Progres 2, klávesového multiinstrumentalistu Karla Horkého, který se ztotožnil s jeho představami a navíc mohl znamenat velmi cenný instrumentální potenciál pro novou kapelu. První sestavu s bubeníkem Petrem Kellerem a kytaristou Emilem Kopřivou nakonec Váně zamítl, a když zjistil, že Horký je schopen hrát vedle svých klávesových partů i basovou linku, upustil i od hledání baskytaristy. Volba bubeníka padla na Váněho dlouholetého kamaráda Richarda Laška, který byl na brněnské scéně znám jako hráč na percussion v akustických sdruženích Vondrák a Bodlák, nebo Folk Team. Lašek ale nebyl klasický rockový bubeník, a proto bylo třeba rytmické pojetí včetně baterie bicích přizpůsobit jeho schopnostem.

Pospíšil a Váně

Bronz vystupoval nejprve s pásmem spíše kratších rockových písní s výrazným melodickým základem, později připravili i větší komponovaný tematický celek inspirovaný pohádkou Hanse Christiana Andersena Sněhová královna, pojmenovaný Zimní království. Kapela začala koncertovat už v březnu 1981, oficiální premiéra Zimního království byla 22. prosince 1981 v brněnském divadle Reduta.

Pořadatelé často svedli na jedno pódium Bronz s nově sestavenými Progres 2, což vyvolávalo u publika občas různé emotivní reakce, ale Bronz hrál i na různých festivalech společně s uznávanými pražskými kapelami. Většinu koncertů Bronz odehrál jako trio Váně–Horký–Lašek, kdy Váně hrál na dvoukrký nástroj, střídal kytaru a baskytaru a pomalu si získával nové publikum. Nešťastnou shodou okolností po hysterickém „honu na rockové čarodějnice", vyvolaném nesmyslně štvavým článkem Jiřího Krýzla v Tribuně (12/1983) Nová vlna se starým obsahem, byla na listinu nežádoucích skupin (Pražský výběr, Jasná páka, Psí vojáci...) z většinou alternativní pražské scény zapsána i skupina Bronz. Kapela na koncertech hrála skladbu Planeta Hieronyma Bosche II (Heroin), jejíž text byl zakázán zpívat na albu Progres 2, a Bronz měl za tuto živou prezentaci „zaplatit". Proti Váněmu byla podniknuta záludná kampaň. Základ problému ovšem zřejmě tkvěl především v emigraci jeho otce do USA v šedesátých letech a jeho „účast" na občanských nepokojích v srpnu 1969, kdy skončil na několik týdnů v cele bohunické vazební věznice. Aniž byl vysloven oficiální zákaz, skupina najednou neměla možnost koncertování, a zanedlouho tak řešila existenční otázky.

Nový Bronz – Pospíšil a Váně

Váně se chtěl slušnou formou bránit. Přímým dopisem oslovil tehdejšího ministra kultury české vlády Milana Klusáka a zdvořile, ale důsledně se ptal, proč nesmí skupina Bronz vystupovat na veřejnosti. Přišla neslaná a nic nevysvětlující odpověď, že si ministr není vědom toho, že by se na skupinu Bronz vztahovaly nějaké zákazy... Potměšilost a poťouchlost tehdejších poměrů měla jiný charakter než v tuhých normalizačních sedmdesátých letech, ale ve své podstatě měla stejný dopad.

Brněnská agentura se snažila Váněmu vyjít vstříc a zprostředkovávala jeho vystoupení pod názvem „Pavel Váně se skupinou". Kromě toho došlo i k personálním změnám: za bicí nástroje zasedl Jiří Obzina a na baskytaru se představil majitel pronikavého vokálu František „Goliš" Drápal, kteří patřili k tehdejší mladší generaci nadějných rockerů. V roce 1984 po řadě peripetií a snaze zachránit, co se dalo, Pavel Váně skupinu rozpustil. Přes všechny nepřízně, které skupinu Bronz provázely, komplikovaným způsobem Pavel Váně v domácím nahrávacím studiu natočil skladby, které vyšly na souborném albu Zimní království na labelu Panton v roce 1986, tedy nějaký čas potom, co se kapela nedobrovolně rozešla.

Váně a Drápal

Na albu se objevilo 9 skladeb z dílny Pavla Váněho. Jejich texty napsala brněnská básnířka Soňa Smetanová a člen brněnského Folk Teamu Ivan Huvar. Za stěžejní lze považovat artrockově pojednanou kompozici delšího formátu Zimní království, ale i standardnější rockové písně, jako Černobílá, Hvězda ticha nebo Hlídač svítání. Do novovlnného minimalismu sklouzla skladba Tvé oči v padesátém poschodí. Nahrávky vznikaly postupně během roku 1985. Produkci, hudební režii a zvukovou režii si obstaral Váně sám. Když album konečně spatřilo světlo světa, příliš dlouho se na pultech prodejen s hudebními nosiči neohřálo. Mělo poměrně malý náklad, který byl rychle vyprodán a k další reedici už nedošlo.

Teprve po změně politických poměrů v naší zemi se vydání ujalo FT Records dr. Pavla Kopřivy, které album vydalo v CD verzi The Best Of... Pavel Váně + Bronz (2007). K devíti skladbám byly připojeny skladby ze singlů a několik demoverzí, což rozšířilo digitální záznam na 16 písní.

Mezi nimi se objevuje například i skladba Poprvé v Praze, kterou otextoval František Ringo Čech, ale nakonec se stala známější v podání Pražského výběru jako Pražákům, těm je tu hej. Emocionální „císař českého hard rocku" zapomněl, že text původně věnoval Váněmu, a tak vznikly paralelně dvě odlišné skladby s identickým textem!

Shora Obzina, Drápal, Horký a Váně

Vedle již jmenovaných hudebníků se pohostinsky objevili ve skladbách Pavel Pelc (baskytara), Roman Dragoun (klávesové nástroje), Leopold Dvořáček (saxofon) a Jiří Vondrák (sbory).

V letech 1984 až 1992 Pavel Váně působil mimo klasickou rockovou scénu ve folkových a folkrockových sdruženích, jako V.K.V. a Bowle. S těmi objížděl studentské kluby po celé tehdejší republice, ale dostal se i do NDR, Polska, Sovětského svazu, dokonce i do středoasijského Kazachstánu a po zrušení hranic i do Rakouska a bývalého Západního Německa. V roce 1992 byl znovu vzkříšen po řadě žádaných comebacků v Praze, Brně a Bratislavě Progres 2 a Váně se vrátil opět na rockovou platformu.

V dalších letech došlo k překvapivému paralelnímu obnovení jeho skupiny Bronz, třebaže v úplně jiné sestavě. Váně přizval do jeho řad technicky brilantního kytaristu Michala Pospíšila, staronového baskytaristu a zpěváka Františka „Goliše" Drápala a důrazného bubeníka Petra Klima. Tato rytmika také působí i v brněnské bluesrockové skupině Charlie The Bomber. Bronz se tak proměnil v kytarovou skupinu bez podílu kláves, která v dravějším provedení prezentuje původní materiál kapely z první poloviny osmdesátých let.

Skupina Bronz vystupuje spíše sporadicky kvůli různým pracovním úvazkům členů kapely, například v rámci zahajovacího koncertu v nově předaném univerzitním Kampusu v Bohunicích, nebo na Beatfestu v Semilassu. Do budoucna však existuje jistý plán, jak vybudovat nový repertoár a vystupovat pravidelněji. Třebaže existenci Bronzu provázela řada protivenství, kapela zůstala v povědomí brněnského publika jako legenda.

Petr Gratias