Brno, 26 . listopadu 2013 - Skupina Futurum je produktem osmdesátých let, který zajímavým způsobem osvěžil brněnskou rockovou scénu a vedle zavedených jmen jako Progres 2 a Oldřich Veselý a Synkopy byl dalším profesionálním hudebním společenstvím, které oslovovalo nejen rockové pamětníky, ale rovněž i novou rockovou generaci, která už byla nezatížena šedesátými a sedmdesátými léty.

Po náročném projektu Třetí kniha džunglí (Progres 2) navrhl kytarista Miloš Morávek zpěvákovi a hráči na klávesové nástroje Romanu Dragounovi založit vlastní projekt o dvou muzikantech a ostatní nástroje doplnit tehdy nastupující elektronikou. Původní záměr byl paralelně vedle koncertů s Progresem 2 hrát vlastní nové skladby, které se stylově od tvorby Progresu 2 zcela odlišovaly.

Krátce poté, co již byl intenzívně připravován nový repertoár pro tento v té době zcela raritní projekt, Roman Dragoun oslovil svého dávného kamaráda z Písku, bubeníka Jana Seidla (skupina bratří Seidlů, Pumpa) a vzniklo trio. Posléze se k triu přidal i Emil Kopřiva, jenž na sklonku roku 1982 opustil Oldřicha Veselého a Synkopy a který měl zejména na koncertech střídat kytaru a baskytaru. Nový kvartet přijal název Futurum a skupina začala pečlivě od roku 1983 připravovat nový repertoár a chystat tak premiéru své prezentace na brněnské scéně. Jejich hudba opustila klasický artrockový model a nechávala se inspirovat skupinami, jako byly Talking Heads, U.K. a King Crimson. Je třeba připomenout, že letech 1982 a 1983 nebylo právě jednoduché založit v Brně, a nejenom zde, novou profesionální rockovou skupinu, která si chtěla ponechat principy hledání nových hudebních směrů a nehrát komerční repertoár určený pro rozhlasovou produkci.

Bylo to období, kdy zákaz profesionální činnosti postihl Vladimíra Mišíka, zásahem vyšší moci přestal koncertovat Pražský výběr a na řadu alternativních kapel dopadlo ideologické kladivo cenzury díky článku Jana Krýzla v Tvorbě ve stupidním článku Nová vlna se starým obsahem, což zlikvidovalo řadu kapel a zesílilo cenzurní dohled nad tvorbou těch hudebních seskupení, jež odolala tlaku kulturních středisek, ale zejména všelijakých ideologických „kulturtrégerů". Skupina Futurum však toto nelehké období překonala.

Futurum, zleva Dragoun, Seidl, Kopřiva, Pelc

Jan Seidl získal brzy pověst jednoho z nejpřesnějších progresívních bubeníků osmdesátých let u nás. Morávek, v Brně první a v rámci tehdejší republiky vedle Radima Hladíka jako jeden z prvních, začal používat analogový kytarový synthesizer, což byl zcela progresívní hudební počin. Ten vedle jeho výtečné techniky kytarové hry významným způsobem ovlivnil sound skupiny, podobně jako slavné crimsonovské Frippertronics. Třebaže někteří škarohlídští pražští hudební kritikové viděli ve skupině Futurum „další brněnskou Vesmírnou odyseu", dokázala Dragounova společnost přesvědčit, že jejich cítění a pojetí hudby má kreativnější záběr směrem k new wave, reggae, funku, space rocku a lehce i k synthipopu.

Roman Dragoun se stal vítězem Vokalízy 1983 v Praze, což velmi pomohlo jeho dalšímu uměleckému růstu a také otevřelo dveře do Pantonu. Ten vydal nové skupině nejprve v roce 1984 dva singly Juliet / Po kapkách a Superměsto / Zóny lidí a ještě v témže roce album Ostrov Země. Vedle vlastního autorského přínosu se tu výrazně etablovaly i zpívané texty mladé brněnské básnířky Soni Smetanové. Na svou dobu vznikl opravdu nadčasový projekt, jemuž vedle kláves, kytar a vynikajících bicích vévodil především Dragounův expresívní vokál. Skupina Futurum se stala brzy kultovní záležitostí pro nové publikum.

Koncem roku 1984 přišel do skupiny nový baskytarista Lubomír Eremiáš a v květnu 1985 saxofonista Leopold Dvořáček, čímž kapela získala nejen nového instrumentalistu, ale i nový sound. V červenci 1985 za ne zcela vyjasněných okolností skupinu opustil kytarista Morávek, jenž se pak objevil v hard & heavy kapele Kern, a skupina se více přiblížila písňovému konceptu s tvrdším základem. V červnu 1986 v bratislavském studiu Koliba natočilo Futurum druhé album, tentokrát ovšem na labelu Supraphon. Dostalo název Jedinečná šance, vyšlo v roce 1987 a věrně vystihovalo novou proměnu zmíněného stylu. Na této proměně se podepsala i větší textařská pestrost, vedle Smetanové to byli kamarád z dětství Milan Princ a Dragounův otec, akademický malíř František Antonín Dragoun. Díky otcovým textům získaly písně duchovní a vnitřně závažnější charakter a v roce 1986 se na výběrovém albu Rockový maratón objevila jejich píseň Soumrak.

Miloš Morávek

Rok 1988 ovšem přinesl další změnu. Baskytarista Eremiáš odešel a jeho místo zaujal dlouholetý člen Progresu 2 Pavel Pelc. Přes další ambiciózní záměry s přípravou třetího alba kapely byly opět zamíchány karty. Tentokrát ale v Praze. Významná kapela Stromboli, vedená virtuózním kytaristou Michalem Pavlíčkem, ztratila po emigraci perfektního bubeníka Klaudia Kryšpína i klávesovou hráčku Vendulu Kašpárkovou. Ještě před deseti lety by taková okolnost znamenal konec kapely, ale v dobách gorbačovské perestrojky už byla řada věcí jinak. Pavlíček, který dobře věděl o popularitě kapely a jejím kultovním statusu, nabídl uprázdněná místa v kapele Dragounovi a Seidlovi. Skupina Futurum paralelně existovala nějaký čas jako předkapela Stromboli, s nimiž jezdila řadu koncertů po celé tehdejší republice, ale na podzim 1989 přestala existovat. Rozchodu skupiny Futurum litovalo mnoho jejích příznivců, ale jako když v polovině sedmdesátých let Oldřich Veselý opouštěl Brno a odešel do Prahy do Modrého Efektu, byla pro Romana Dragouna šance jít hrát do zaběhnuté elitní pražské skupiny nabídka, která se jednoduše nedala odmítnout. Bohužel ani existence pražské „supergroup" neměla neohraničený prostor. Po pozdějším rozpadu Stromboli začal Roman Dragoun působit jako sólista, ale zároveň byl flexibilně členem různých sdružení a začal vydávat sólová alba. Seidl začal podnikat, Kopřiva založil v Brně nahrávací studio Špilberk, Pelc krátce doprovázel písničkáře Petra Rímského a poté také začal podnikat. Název Futurum se ještě objevil v roce 1991 na eponymním albu zpěvačky Báry Basikové, kde v sestavě doprovodné skupiny figuroval na klávesy Roman Dragoun a Vít Popp. V roce 1994 došlo k překvapivému, ale krátkodobému návratu skupiny Futurum v sestavě Roman Dragoun (sólový zpěv, synthesizery), Jan Seidl (bicí nástroje), s mladým talentovaným jazzovým kytaristou Romanem Pokorným, trumpetistou Miroslavem Barabášem, saxofonistou Milanem Krajícem a dvěma romskými bratry Dirdovými (baskytara a klávesy) a poté došlo k další dlouholeté odmlce.

Vydavatel Jiří Vaněk v roce 2005 vydal obě řadová alba na 2 CD, v remasterované podobě, navíc doplněné raritním, předtím nevydaným materiálem s písněmi Moře, ty a nebe (1987), Je čas (1987), nahrávkami z Československého rozhlasu Tak jak, Svět kouře a dvěma živými záznamy z koncertů v Táboře z dubna 1988 – Střílej a Zdroj. Při příležitosti vydání 2 CD došlo k reaktivaci skupiny Futurum, která se tak vrátila opět ke koncertní činnosti v sestavě Dragoun, Morávek, Kopřiva a Seidl. V roce 2008 rozšířil jejich řady mladý baskytarista Jakub Michálek. O rok později v březnu 2009 byl uspořádán velkolepý dvojkoncert skupiny Futurum, na němž se představili všichni hudebníci, kteří během let byli součástí členské základny, a sound skupiny byl doplněn i dechovou sekcí. Z těchto koncertů byl pořízen albový záznam na CD 25. narozeniny, ale i filmový záznam, který vyšel na stejnojmenném DVD na labelu FT Records. Roman Dragoun byl 17. května 2012 uveden v pražské Lucerně do Rockové síně slávy, čímž byla potvrzena jeho mnohaletá umělecká kariéra a význam pro historii domácího rocku. Vedle reaktivovaného Progresu 2 patří i Futurum k těm skupinám, které se i po delší odmlce dokázaly vrátit na koncertní pódia a dodnes si udržet díky sporadické koncertní činnosti svoje publikum nejen v Brně, ale i daleko za jeho hranicemi.

Petr Gratias