Slovácko a Valašsko jsou studnicí uměleckých talentů. Brodský, Brzobohatý, Polívka, Zedníček, Skopal, Junák, Polášek, vy a spousta dalších. Počet hvězd na čtvereční kilometr vysoko převyšuje celostátní průměr. Čím si to vysvětlujete?

Já jsem se narodil sice v Uherském Hradišti, vyrůstal ve Veselí nad Moravou, ale za svoje duchovní rodiště budu vždy považovat Horňácko. Je to jen asi deset obcí, ale vždycky mě fascinovalo, z jakých chaloupek pocházeli vynikající umělci nebo vědci.

Když mluvíte o našem koutu Moravy jako o studnici talentů, myslím, že je to dané tou muzičností prostředí. My jsme ještě z generací, kterým zpívaly babičky. Jsme z terénu, kde trvá stále živá kultura. Není to jen jakýsi folklorismus, ale přirozený charakter toho prostředí, kde jsou roční rituály. Slaví se hody, fašanky, a to všechno podněcuje lidi ke kulturnímu projevu. A když to u někoho náhodou vyhřezne do toho, že se rozhodne dělat divadlo, to je jedno. Ty mechanismy tvorby jsou vlastně stejné.

A pak si myslím, že moravští Slováci i Valaši, i když ti trošku utajeněji, jsou komedianti. Myslím, že v nás je živý temperament, a v něm jsou někde přirozené kořeny té kreativity.

Jak jste onemocněl kumštem vy sám? Jak vás dovedl do Brna?

Když se náš děda potřetí oženil a vzal si ženu z umělecké rodiny, to bylo ve zlomové době, kdy k nám přišli Rusi a začala normalizace, tak se otcovou nevlastní sestrou stala herečka Libuše
Holečková. Její muž byl divadelní režisér, postižený v normalizaci zákazy, zemřel dost mladý. Ale mě to tehdy oslovilo poprvé.

Už na škole jsem řádil v divadelním kroužku a ve skautu jsem získal odborku herec. Vždycky jsem herectví chtěl dělat, ale měl jsem problém se vůbec na studia dostat. Otec byl sokol, skaut a petepák. Dědečkové oba hrdinové protinacistického odboje, ale jeden zlikvidovaný kapitalista a druhý významný sociální demokrat, kterého se komunisti tak báli, že ho už koncem února 48 vyhodili z práce.

Břetislav Rychlík v HaDivadle v inscenaci Dnes naposled! (1985)

Mohl jsem po maturitě na strážnickém gymnáziu studovat jen na technice, tak jsem šel do Brna na stavební fakultu. Tam jsem měl od nástupu samé průšvihy, tak jsem utekl a šel jsem na kachní farmu škrabat hovna. To mělo výhodu, že jsem dělal ráno do jedenácti a pak jsem si sedl a psal jsem divadelní hry. Klauniády a takové brutální divadlo. To už jsem měl divadlo Atrapy s máničkama a hráli jsme po hospodách na bigbítových zábavách. Bylo to jen takové nepoučené, intuitivní divadlo, ale po půl roce nás na nátlak StB národní výbor zrušil. Jenže to už jsme dělali každý týden novou premiéru, na představeních to vřelo a mě divadlo chytlo.

Nedávno jsem četl vzpomínku Svatopluka Skopala. Prý se říkalo: Sbohem Moravo, idu do Brna. Je to opravdu tak zlé?

Já jsem nastoupil do Brna na techniku v roce 1977 a bylo to pro venkovana cizí město. Techniku jsem nechtěl dělat, ale hlavně jsem potřeboval dostat modrou knížku a nejít na vojnu. A jak se mně to podařilo, tak jsem tehdy z Brna odešel a odjel jsem do Prahy, kde jsem bydlel u kamarádů. Chodil jsem do divadel, na koncerty, na bigbít, na džez, na výstavy a pak už mně hrozilo, že mě zavřou pro příživu. Tak jsem nastoupil na kachní farmu a napsal dopisy do několika divadel. Nakonec jsem udělal audičky a začala anabáze. Hradiště, Most a pak jsem dostal nabídku od Arnošta Goldflama, abych přešel do HaDivadla, to bylo v roce 1982.

Dědictví 2 – v popředí zleva Břetislav Rychlík, Ján Sedal, Arnošt Goldflam a Pavel Zatloukal

Po čtyřech letech v oblastních divadlech najednou do extraligy, protože HaDivadlo bylo tehdy absolutně na špici. Byla to extáze svobody, fantazie, nejoriginálnější divadelní poetika té doby. Nastupoval jsem s Jánem Sedalem, který přišel z pražského undergroundu, podepsal Chartu, už v Praze jsme spolu zkoušeli divadlo. Příchodem do Brna najednou vypuklo množství přátelství, taky nějaký ty baby se po městě pohybovaly, a já jsem začal mít Brno zvláštním způsobem rád. Když potom HaDivadlo zakotvilo u Václavků na Kounicově, tak mně rodiče zakoupili jednopokojový družstevní byt na náměstí SNP. Už jsem nemusel spávat u nebožtíka Jirky Bulise, který měl proslulé orlí hnízdo nad Akademickou kavárnou.

Kamarádil jsem s Bolkem Polívkou a s celým Provázkem a začali jsme spolupracovat na legendárních představeních, například Cesty (společný projekt čtyř divadel – Ypsilonka, Divadlo na okraji z Prahy, HaDivadlo a Provázek, pozn. red.).

Břetislav Rychlík s Milošem Maršálkem v projektu Cesty (1985), foto Martin Vybíral

Uvědomil jsem si, že to město jsou pro mě lidi, a myslím si, že to vlastně platí doteď. Když si člověk někde vybuduje nějaké vztahy, tak tam může být i šťastný. Mám rád Brno, je to město na moji míru. Měl jsem mockrát šanci jít do Prahy, nakonec tam mám i byt, ale necítím se v Praze tak dobře, jako tady.

Co vás posunovalo od interpretace herecké do autorských poloh?

Dělal jsem vlastně už s máničkama autorské divadlo. V HaDivadle Josef Kovalčuk s Arnoštem Goldflamem vymysleli cyklus Herci – inspirátoři představení, kdy si každý našel nějaké své velké téma a s někým, kdo mu je blízký, si to připravil. Přemysl Rut napsal za mé autorské účasti monodrama Dnes naposled! Příběh nočního vrátného na zrušené stavbě. Mělo to záhy přes 100 repríz (!) a na festivalu Divadla jednoho herce v Chebu jsem dostal Cenu českého literárního fondu.

Na fotce z natáčení Dědictví 2 zleva Pavel Zatloukal, Juliana Rychlíková,
Břetislav Rychlík, Arnošt Goldflam, Bolek Polívka a Ján Sedal

Už když vznikl projekt Cesty – jízdní řády, setkání (doteď neuvěřitelné, mimo jiné s Markem Ebenem, Jiřím Lábusem, Vláďou Kratinou, Evou Salzmannovou, Pecou, Doňou nebo Ondrou Pavelkou), tak ten projekt, který se hrál jen asi jedenáctkrát, než byl zakázán, tak tam jsme si své pasáže vlastně psali sami. Přitom nám už v textech škrtali i jednotlivá slova, to bylo asi na devět schvalovaček, vždycky přijely volhy se Švorcovou... Takže my jsme snad už nakonec hráli skoro beze slov, ale bylo to stále nebezpečnější a nebezpečnější. Říkám to hlavně proto, že tam už jsem měl výrazný autorský podíl.

A pak jsem začal v roce 1988 režírovat hru Josefa Kovalčuka Komedie o strašlivém mordu ve sviadnovské hospodě LP 1715 ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Oni se s tím výrazně prosadili, jeli do Ruska a do Rakouska, a už to nějak šlo samo. A k těm dokumentům jsem se dostal tak, že si po převratu nová ředitelka televize Věra Mikulášková pozvala pár lidí a ptala se, co s tou brněnskou televizí po komunismu. Tak jsme vymysleli nějaké věci – Antonín Přidal Studio Netopýr, Arny Goldflam Za dveřmi je AG, my s Josefem Kovalčukem Kabinet Múz a já jsem napsal nějaké scénáře k dokumentům. Jenže ta spolupráce s televizáky nestála za nic, téma natáčení je moc nezajímalo, hlavně pivko a padla... odbory.

V USA při natáčení seriálu Fenomén underground s Ivanem Králem,
Františkem Stárkem Čuňasem a kameramanem Richardem Krivdou (červenec 2013)

My z Provázku a z HaDivadla jsme byli fanatici, dělali jsme divadlo od rána do noci a pro mě bylo tohle frustrující. Takže když jsem přišel s tématem romského holocaustu a dostal jsem na to grant, tak jsem si to natočil sám. Nakonec z toho vznikl film, který se promítal ve 28 zemích světa. V Moskvě jsem za film dostal cenu, sochu bohatýra, nějakých pár tisíc dolarů, to mi sice ukradli, ale cestu jsem měl otevřenou. Měl jsem spoustu pozvánek na festivaly, ale neměl jsem filmy. Tak jsem si je musel natočit.

Všichni vědí, co jste natočil. Já bych ale chtěl vědět, co jste nenatočil. Co byste hrozně natočit chtěl a zatím se to nepovedlo?

Můj životní sen je natočit Rok na vsi jako seriál. Dvanáct pokračování jako dvanáct měsíců na moravské vesnici. To téma je strhující a chystal jsem to pro Boleslava Polívku, místní slunce, oblíbeného podnikatele a hospodského na vesnici, ale zaplete se s babou, až se nakonec oběsí. Je to tragické, poetické, groteskní, zalidněné spoustou živých postav. To bych rád natočil, protože to je taková moje životní láska, ti Mrštíci.

Jste už čtvrt století glosátorem dění v české společnosti a politice a vyjadřujete dost nekompromisně to, čemu se říká občanské postoje. Neděsí vás, že je to často hlas volajícího na poušti?

Vždycky před závorku vytknu, že ať je to, jak chce, žijeme ve svobodě a demokracii. A to je pro mě klíčové. Samozřejmě si uvědomuju celý průšvih politiky a já za to cítím zodpovědnost. 17. listopadu HaDivadlo a Provázek byla první divadla v republice, která přerušila představení (hráli jsme v Praze Rozrazil, jehož podstatnou část napsal pod cizím jménem Havel) a my jsme s Petrem Oslzlým udělali rozhovor se studentem Romanem Ráčkem z Brna, zmláceným na Národní třídě. A další den jsme jako první divadla v Československu zahájili stávku divadel.

Byl jsem s kolegou Černouškem jedním ze dvou Brňáků, kteří byli na výzvu Václava Havla v Činoherním klubu na založení Občanského fóra, a tak cítím jakousi odpovědnost za kvalitu té demokracie. V tomto smyslu je to strašidelné. Ale, jak říkal nebožtík Jaroslav Šabata, společnost se musí dostat až na dno a štípnout se, aby nastaly nějaké změny. Přes to, jak to všechno vnímám kriticky, tak si před to postavím ty klady.

Vloni před vinohradským divadlem v Praze s manželkou Monikou
a cenou festivalu České divadlo 2012

U mě je na prvním místě lidská svoboda. Spousta lidí má tíživou sociální situaci a lidi uráží způsob spravování věcí veřejných, způsob chování těch politiků, i v Brně víme, o čem mluvím, ale ono se to promění, ta společnost se už mobilizuje a lidé si nenechávají nic líbit.

Určitě se nám nevyplatilo, že dlouhá léta byla občanská společnost ostrakizována, protože všude na Západě je občan naprosto na prvním místě. A ti pitomečci, co říkají, vy máte hlas jednou za čtyři roky ve volbách a potom nám do toho nemluvte, ti se strašně pletou. Protože od toho si je platíme, aby dělali něco pro nás, a oni nejsou majiteli té demokracie, ale správci.

Jak vidíte dnes Brno svýma očima a co vám na něm vadí?

Brno, to nejmenší velkoměsto a největší maloměsto? To je město na míru člověka. Ale současně se od toho odvíjí ta jeho povaha, taková ta duše města Brna. Takže všechno, co to město překračuje, má tendenci nějak zadupat. Je jaksi guberniální, každý se tu zná s každým, primátor všem tyká a lidi tykají jemu, je to takzvaně na kamošsko. Ale chraň Pán Bůh si dovolit něco kritizovat, to se kamošům nedělá...

Abych byl konkrétní, symbolem toho guberniálního průšvihu je, že v čele brněnské televize stojí Karel Burian, člověk, který v roce 2001 musel z mnohem menšího postu odejít pro naprosto závažné prohřešky, kvůli kterému bylo první veřejné slyšení v Senátu – za manipulaci se zpravodajstvím, skrytou reklamou a podobně, což se prokázalo. Ale on byl přesto na základě zákulisní dohody brněnských politiků, lokálních kmotrů a šíbrů po letech dosazen do čela té televize. Proti tomu vystoupili ředitelé divadel, filharmonie, galerií a rektoři vysokých škol a on je tak nestydatý, že na tom místě setrvává. Tak to považuju za skvrnu Brna. A ten úpadek brněnské televize jako by byl symbolem úpadku těch, kteří ho tam dosadili a drží si ho tam.

Ale to mi Brno neotráví, jako mi ho neotrávili komunisti. Když jedu od Prahy a blížíme se k Brnu a já vidím věže Petrova, tak jsem rád, že jsem zase doma. Jedině v Brně mi několikrát za měsíc pod okny zpívají opilci lidové písničky cestou z hospody. To je úplně venkovský výjev! Ale na druhou stranu, když jedu na Horňácko, tak se mi do Brna vracet nechce. Tam asi skončím. Ale od Prahy je Brno moje město!

Aleš Štěpánek