Brno, 15. prosince 2014 - V brněnském Národním divadle se při premiéře Věci Makropulos poprvé jako dirigent představil coby jedna z nejvýraznějších osobností mladší generace. Dirigent a skladatel Marko Ivanović se zároveň od 1. ledna stane šéfdirigentem Janáčkovy opery.

• Vzpomenete si na své první setkání s Janáčkovou hudbou?

Nejspíš to byl druhý smyčcový kvartet, který jsem slyšel v šestnácti na konzervatoři a který mě příliš neoslovil. Ta půvabná Janáčkova dravost a neučesanost mi připadala rušivá a disonance příliš příkré. Krátce nato jsem ale zcela propadl kouzlu Tarase Bulby a Jenůfy. Dovedu tak plně pochopit důvody, proč je pro tradiční publikum Janáček stále trochu podivným autorem, zatímco klasicky nepoučené publikum dokáže jeho hudba svou bezprostředností naprosto strhnout.

• Jako dirigent máte zkušenost s Janáčkovou operou i v zahraničí. Ve švédském Malmö jste dirigoval Její pastorkyni. Jak byla tato opera přijatá?

Velmi kladně. Ukázalo se, že jakkoliv má švédské publikum k české hudbě až nekriticky pozitivní vztah, Janáčka teprve začíná objevovat. Setkání s tak strhujícím titulem, jakým Jenůfa bezesporu je, bylo velmi jiskřivé a mnohdy až euforické. Vyústilo koneckonců i v DVD, které vydal Naxos v následujícím roce. A ve mně tato neobvyklá pozice apoštola naší národní hudební kultury v zahraničí vyvolávala stále znovu pocit velké hrdosti.

• V Národním divadle Brno jste se jako dirigent představil poprvé při premiéře Janáčkovy Věci Makropulos. Jaký máte vztah k této opeře?

Musel jsem si ho vybudovat. Nejedná se totiž o operu prvoplánovou. Nenajdete v ní velké árie, ansámbly nebo taneční čísla. Je to hudební drama zasazené do velmi civilního rámce, i když s fantaskním a metafyzickým přesahem. Velmi tedy záleží na tom, jak se toto dílo inscenuje a hudebně interpretuje – může se tím totiž zcela pohřbít, anebo naopak povýšit vysoko nad úroveň Čapkovy literární předlohy. Dnes, po mnohaměsíčním studiu můžu říct jen toto – ano, Věci Makropulos jsem zcela propadl.

• V čem je podle vás hudba Makropulos výjimečná?

Podle mě se jedná o vrcholné vytříbení Janáčkovy nápěvkové teorie a její aplikace v hudebním dramatu. Všechno zde má svůj smysl, každý hudební nápad má své emocionální nebo významové opodstatnění. Zpívané repliky jsou navzdory své lapidárnosti nabité emocí, která často vyvěrá z pouhých několika tónů. A z té samé jednoduché repliky dovede Janáček během několika vteřin vytvořit smysluplný hudební tvar, který zároveň beze zbytku slouží k navození patřičné atmosféry nebo ke sdělení něčeho, co nebylo řečeno přímo explicitně textem. Abych to shrnul – jedná se o dokonalou hudební detektivku s velkým a nadčasovým filozofickým sdělením.

• Jaká byla spolupráce s brněnským souborem?

Už z dosavadní praktické i posluchačské zkušenosti jsem věděl, že orchestr, stejně jako sbor Janáčkovy opery, je velmi kvalitní a pracovitý, navíc velmi hrdý na janáčkovskou tradici opírající se o jména takových umělců, jako byli dirigenti Jílek, Seidl nebo Neumann. Velmi dobře jsem si uvědomoval, že není tak úplně snadné předstupovat před takto poučený ansámbl s vlastním, někdy třeba i netradičním pojetím. Ovšem díky otevřenému a podnětnému tvůrčímu dialogu se spolupráce ve výsledku projevila v podobě strhujícího představení.

• Od nového roku se stanete šéfdirigentem Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Jaké si kladete cíle?

Využít naplno kvalitativní potenciál orchestru, sboru i sólového ansámblu, kterými v současnosti Janáčkova opera disponuje. Rádi bychom s uměleckým šéfem Jiřím Heřmanem rozšířili repertoár divadla, a to jak směrem k hudbě 20. a 21. století, tak směrem k hudbě klasicistní a barokní. No a samozřejmě je prioritou vytvořit smysluplnou edukativní koncepci, a to nejen směrem k dětem, ale i dospělému publiku.

• Co byste popřál Janáčkovi k jeho 160. narozeninám?

Více diváckého pochopení v jeho rodné vlasti.

Autor: Pavel Petráněk, foto: Patrik Borecký