Brno, 5. února 2015 - Tvorba klasika českého moderního malířství druhé poloviny 20. století zahájila nový výstavní rok v GALERII PEKAŘSKÁ. Až do 27. února zde bude probíhat výstava děl Jánuše Kubíčka s názvem Grafika, dekalky, plastika.

Malíř a grafik Jánuš Kubíček (5. 12. 1921–21. 5. 1993) postupně dospěl k abstrakci skrze lásku k tradici a nesmírně širokou znalost výtvarné teorie i vlastního řemesla a proslul i jako technologický experimentátor. Byl zakládajícím členem skupiny Brno 57 a jeho dílo a životní tvorba byla dosud představena ve třinácti zemích.

„Usiluji o projev, který je sám o sobě autonomní skutečností a vyjadřuje co nejpřesněji vztahy k podstatám, ležícím mimo tabuli obrazu. V současné době mne nejvíc zajímají vztahy, poměry, rytmus.“ Takto autor v roce 1969 popsal svou tvorbu.

Kubíček se sám vyjadřoval o tom, že dekalk a koláž nejsou uměním. Přesto byla období (podle L. Kundery v dobách politického temna), kdy vznikaly práce na papíře v obou technikách. Jako podklady pro koláže používal Kubíček vlastních grafických listů, dolepoval různé xylografie ze starých novin, dokresloval, domalovával. Vznikaly tak práce plné ironie, ba dokonce černého humoru (Svačina pro milovníka oček, Ikarčin pád atd.). Koláže i dekalky byly jakousi protiváhou vážné tvorby. Autorova manželka Vlasta vysloveně říká, že: „Jánuš byl veselej, to vážný si odbyl sám v ateliéru… Když dělal koláže, musel se u toho ohromně bavit.“

Kubíček rád a poměrně často používal paradoxů. Tvrdil-li, že koláž ani dekalk nejsou uměním, anuloval by celé období počátku 20. století. Plastiky jsou drobnějšími variantami malířských témat. K těm nejpodstatnějším patří kromě Ateliérů také Laokoon. Podle autorových slov bylo toto dramatické téma z antické mytologie zpracováno poměrně málo.  Kubíček se ujal tématu s filozofií dramatického meziprostoru (mezi vznikem a zánikem) a vyčerpal ho v nejrůznějších podobách a technikách. Nikdy nepoužil formální podobu parafrázovaného díla, vždy šel po filozofii a duchovním poselství.

Proces komponování byl často náročný a zdlouhavý. Kubíček týdny i měsíce seděl před rozmalovaným plátnem a domýšlel poslední detaily. Vlepoval na určitá místa kousky papíru nabarvené barvou, kterou zamýšlel plošku dotvořit, a teprve po měsících místo dokončil.

Na sklonku tvůrčího období, kdy se už bohužel potkával se svou nemocí (slovy prof. Schmidta), se vytrácí preciznost kompozic i barevných ploch. Přesto ještě na samém konci v autorově mysli zůstal smysl pro kompozici a harmonii.