Brno, 18. června 2015 - Kateřina Tučková je už od vydání své druhé knihy Vyhnání Gerty Schnirch (2009) jednou z nejuznávanějších českých spisovatelek. Narodila se v Brně, mládí prožila v Moutnici a v Kuřimi, vystudovala gymnázium na třídě Kpt. Jaroše a poté dějiny umění, český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Už od studií se věnuje organizaci výstav, zaměřených převážně na prezentaci tvorby mladých výtvarníků. K jejím největším kurátorským projektům patří výstavy v galerii Whitebox v Mnichově a v České národní budově v New Yorku.

Dnes působí jako nezávislá kurátorka a spolupracuje s řadou výstavních institucí a galerií. Ve spolupráci s brněnským Domem umění vydala v poslední době publikaci Na hraně příběhu – Sochy v ulicích (2013) a s vydavatelstvím Host a Moravskou galerií knihu Fabrika – příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (2014).

Svou literární tvorbu začala Kateřina Tučková v roce 2003, kdy časopisecky publikovala povídky, teprve její druhý román, Vyhnání Gerty Schnirch, však vzbudil velký ohlas nejen mezi literárními kritiky, ale i v široké čtenářské obci. Drsný i dojemný příběh Němky, po válce násilně odsunuté z Brna, plný nedořešených otázek o vině, odplatě i odpuštění, si našel velké množství čtenářů a znovu rezonuje v těchto týdnech, kdy si připomínáme v Roce smíření sedmdesáté výročí událostí z konce druhé světové války.

Za Vyhnání Gerty Schnirch získala Kateřina Tučková v roce 2010 Cenu Magnesia Litera a nominaci na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého. Ještě většího uznání se jí pak dostalo v roce 2012 za její další román Žítkovské bohyně, pojednávající o výjimečných ženách z karpatských kopanic, nadaných zvláštními schopnostmi a nepohodlných tehdejšímu režimu (Český bestseller 2012, Cena Josefa Škvoreckého 2012, Cena čtenářů České knihy a Cena čtenářů Magnesia Litera). Oba romány byly vydány v řadě cizích zemí, oba se dočkaly divadelního zpracování a jedná se i o filmových adaptacích. Kateřina Tučková nyní žije střídavě v Praze a v Brně.

• Kateřino, jak to tedy je? Jste ještě Brňačka, nebo aspoň víc Brňačka?

Jsem. I když teď víc žiju v Praze, domů jezdím každý týden nebo čtrnáct dní. Brno je můj domov, místo, které jsem si vybrala pro život. Studovala jsem tu, našla přátele, v okolí Brna mám celou svou rodinu. A i když tu trávím jen málo času, pořád je se mnou – ve snech se mi objevují většinou brněnské ulice, když chci psát o městě, představuji si brněnské reálie.

• Dětství a mládí jste prožila v Moutnici a v Kuřimi. Co pro vás Brno znamenalo, než jste nastoupila na gympl na Jarošku?

Velké město za humny. Osobní vztah jsem k němu získala až za studií na gymnáziu.

• A co se změnilo, když jste se stala studentkou gymnázia a pak filozofické fakulty?

Objevila jsem kulturu, zažila jsem doslova kulturní šok. Pohltil mě svět výstav, divadelních představení, autorských čtení a rozhodla jsem se v něm zůstat. Proto jsem se přihlásila na filozofickou fakultu na studia historie umění a češtiny a literatury.

• Na vysoké škole jste studovala kunsthistorii a češtinu. Jeden obor blízký bohémskému životnímu stylu, druhý spíše směřující k přísnému kantorskému působení. Jak to šlo dohromady?

Docela dobře, to bohémství se dalo uplatnit i při studiu češtiny.

• Kdy jste přišla na to, že se nebudete věnovat vlastní výtvarné tvorbě, ale že chcete psát tak, aby to četli i ostatní?

Já jsem nikdy neměla výtvarné ambice, umění mě zajímalo čistě teoreticky, takže jsem si představovala, že si najdu zaměstnání v nějaké instituci, kde budu mít živou a zajímavou práci s umělci, chtěla jsem jim pomáhat s jejich projekty. A u toho třeba psát. Nepřestává mě udivovat, že to přesně takto vyšlo.

• Výtvarné umění a literatura. Co z toho je pro vás víc profese a co koníček?

Vlastně to neodděluji. Oba obory jsou pro mě prací i zábavou... a vlastně nakonec nejvíc zábavou. I ty instalace, kdy se tahám s těžkými uměleckými díly, jsou taková prima rozcvička.

• Město Brno vyhlásilo rok 2015 Rokem smíření. Má u příležitosti 70. výročí konce války připomenout události této doby a uctít památku brněnských obětí. Toto výročí znovu zvedlo vlnu zájmu o váš román Vyhnání Gerty Schnirch. Je zajímavé, že vás prý k tomuto tématu přivedl váš brněnský byt. Jak to tedy bylo?

Ano, skutečně jsem ten příběh „našla“ v ulicích, kde v Brně bydlím. Pořád na Bratislavské chodím kolem nápisu na staré fasádě: Mährische Spiegelindustrie, a i když je tam nyní hodně domů opravených, na některých pořád zůstávají i díry po kulkách, stopy války. Třeba na našem domě. To byl impuls, proč jsem se o minulost této čtvrti začala zajímat a našla tak i smutné příběhy tamních rodin – těch, které odtud byly odvlečeny do koncentračních táborů, nebo těch, které byly odsunuty. Přičemž druhá kauza mě zaskočila víc, protože jsem o ní do té doby vůbec nevěděla. Brněnský pochod smrti mě zaujal natolik, že jsem se s ním pak musela vypořádat pomocí psaní románu. A jinak jsem moc ráda, že v rámci „Roku smíření“ dochází vedle připomenutí židovských a romských sousedů konečně ke vzpomínce i na tyto, dlouho přehlížené obyvatele Brna.

• Četla jsem, že i vaše spolužití s dalšími obyvateli brněnského Bronxu by mohlo být příspěvkem k tématu smíření. Je to tak?

Jestli myslíte mé romské sousedy, tak s těmi mám dobré vztahy. Ostatně přijďte se podívat, že spousta historek o Bronxu jsou jen fámy zveličené předsudky – v prvním červnovém víkendu proběhne na Bratislavské Ghettofest, moc milý a přátelský festival plný hudby i akcí pro děti.

• Řekla jste, že Brno je vaše srdeční záležitost. Ale i na svých láskách sem tam najdeme chyby, které bychom chtěli opravit. Co by se podle vás v Brně mělo a dalo zlepšit?

Řeka a její okolí pro rekreační využití. Brno ji stále dostatečně nevnímá, pořád zůstává utajená a opomenutá v industriálním prostoru a to je škoda. No a pak máme rezervy ve využití brownfieldů, naopak mám pocit, že ve městě zbytečně roste nevyužitelný počet nových kancelářských budov na nesmyslných parcelách. A uměleckých děl ve veřejném prostoru by mohlo být také více, ale to už bych toho asi chtěla moc.

• Vaším velkým loňským projektem byla výstava a publikace o historii brněnského textiláctví. Co vás k němu přivedlo?

K výstavě jsem byla přizvána v roce 2013 ředitelem Moravské galerie Janem Pressem, který věděl, že se zajímám o brněnskou historii. Hned mě to zaujalo, protože v podstatě bydlím v samém srdci textilního Brna – mezi bývalými fabrikami, pavlačovými domy dělníků i sídly textilních magnátů. Sama jsem si tuhle část brněnské historie chtěla nějak přiblížit, takže jsem se pustila do studia a výsledkem byla kniha o několika generacích rodiny textilních podnikatelů Offermannových s názvem Fabrika, vydaná k výstavě Brno – moravský Manchester. Na výstavě pracovali kurátoři Andrea Březinová a Tomáš Zapletal, a kromě mé knihy k ní vyšla ještě výborná odborná publikace. Celkově to byl moc zajímavý projekt i milá spolupráce.

• Od vydání Gerty Schnirch do vydání Žítkovských bohyní uplynuly tři roky. Od Bohyní další tři a to je právě doba na uveřejnění nové knihy. Na co se můžeme těšit?

Ano, zhruba tak to vychází. Ale minulý rok jsem musela ještě dokončit disertaci, čili teprve teď mám za sebou dva roky pátrání po novém příběhu a nyní dobu psaní. Ale zatím bych o nové knize ještě nemluvila, budu si ta slova s dovolením šetřit do ní.

Alena Štěpánková, foto: Vojtěch Vlk