Brno, 11. září 2015 - Pochází z muzikantské rodiny a odmalička se věnovala hře na housle a baletu. Vystudovala brněnskou konzervatoř a už jako studentka působila v Huse na provázku, kde vytvořila množství nezapomenutelných rolí. Z nich snad nejslavnější byla Eržika v Baladě pro banditu.

S Provázkem projela jako mladá herečka a zpěvačka snad celý svět. Točila v televizi i v rozhlase a občas se vrátila i k nějaké filmové roli, třeba ve filmu Želary nebo Tajnosti, za niž získala i několik cen za ženský herecký výkon. Po předčasné tatínkově smrti se ale rozhodla převzít rodinnou štafetu a naplno se věnovat hudbě.

Housle a Iva Bittová tvoří nerozlučný pár. Sama říká, že housle ji provázejí a usměrňují celý život a jsou zrcadlem jejích vnitřních pocitů a představ, které nesnesou povrchnost. Že její komunikace je založena na vibraci a rezonanci zvuku houslí a hlasu a jejich souznění že vede k dokonalosti, i když cesta k ní je nekonečná. Iva Bittová na této cestě už prošla mnoha hudebními žánry od alternativní hudby přes jazz, klasickou hudbu, hostování v opeře až po hudbu etnickou. Sama dodnes hledá pojmenování svého hudebního jazyka, který je naprosto originální. Její skladby a kompozice vznikají z impulzů všedního života, ticha a nerušené pozitivní atmosféry, které se do její hudby vtisknou.

Iva Bittová za svou hudbu získala několik ocenění České hudební akademie a různých hudebních nakladatelství, účinkovala v Bruselu, Amsterdamu, Barceloně, Tokiu, Londýně, v New Yorku v Carnegie Hall nebo v Paříži v La Cigale. Po téměř dvaceti letech prožitých v rodinném domě v Lelekovicích u Brna se rozhodla dočasně pro život v USA, kde v údolí Hudson Valley uprostřed přírody hledá novou hudební inspiraci. Má dva syny, z nichž s mladším už vytvořila společné koncertní duo.

• Narodila jste se v Bruntále a do Brna jste přišla, když váš tatínek začal působit v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů. Jak na vás tehdy Brno zapůsobilo a jak tatínkovo muzikantství ovlivnilo vaše dětství?

Bylo mi necelých čtrnáct let a já přestoupila z opavské ZDŠ na brněnskou v Komíně. Vlastně jsem na této základce absolvovala pouze devátou třídu. Opava se stala dodnes mým největším poutem, to město navštěvuji stále velmi ráda a váže se k němu asi nejvíce vzpomínek z dětství. Náš tatínek Koloman coby muzikant občas měnil pracovní úvazky, takže jsme ho celá rodina následovali. Poprvé to pro mě byla dlouhá cesta ze severní Moravy na východní Slovensko do Prešova.

Takže Brno byla jedna z našich rodinných destinací. Maminka Lidmila se pro rodinu obětovala a z pedagogických míst nastoupila jako jeřábnice do pozemních staveb, abychom získali byt. Měli jsme určitě štěstí, protože během dvou měsíců jsme se mohli nastěhovat do nového domova a čtvrt Komín je jedním z těch nejhezčích míst i dnes. Vzpomínám na něj velmi ráda.

Tatínek zažíval chvíle radosti, ale i nespokojenosti v novém působišti. Folklór mu byl vždy blízký a vlastně v něm i vyrůstal od svého mládí. Měl vytříbený vkus a jakýsi smysl pro autenticitu a opravdovost v projevu. To bohužel ovlivnilo často jeho názory a jakousi pohodu při nahrávání a koncertech s BROLNem. Neuznával špatnou komerci i protekci a některé rozhlasové pořady ho vyloženě coby citlivého introvertního člověka téměř umlčely. Ale to je zřejmě do jiného povídání...

• Vaše studium na konzervatoři se už prolínalo s působením v Huse na provázku. Kdo vás do divadla přivedl a jak jste v něm začínala?

K přijímacím zkouškám na konzervatoř mne připravila skvělá Ema Staleva, která vedla dramatický kroužek na LŠU na Charbulově.
Na Provázek jsme jako studenti chodili houfně a byl to magnet, kultovní záležitost, úžasná atmosféra... Natáčela jsem v rozhlase u tatínka a občas hrála i televizní postavy a již v prvním ročníku mne oslovil režisér Dušan Hanák s nabídkou na filmovou práci v Růžových snech. Divadlo Na provázku hledalo mladou herečku původně do obsazení role sestry hlavní postavy Eržiky do Balady pro banditu. Po jednom představení Profesionální ženy mě oslovil Miroslav Donutil, že by mne chtěli jen tak vyzkoušet, jestli umím zpívat...

No a pak to šlo ráz na ráz. Moji rodiče se znali v té době s Bobem Frídlem, Marthou a Tenou Elefteriadu a s Tenou se Mirek Donutil v tom čase často scházel, tak to nějak zřejmě vzešlo...

• Na kterou inscenaci vzpomínáte nejraději? Vaši kolegové vzpomínají na provázkovská léta jako na úžasné období života. Vidíte to také tak?

Bylo to opravdu silné tvůrčí období, obrovská zkušenost, navíc pod tlakem komunistického aparátu. Schvalovačky nových představení byly obrovským otazníkem a dramatickým prožitkem nás všech. Tvrdá zkouška dospělosti v těch letech mě přece jen nasměrovala na samostatnou dráhu a po tatínkově smrti už jsem dospěla k rozhodnutí uposlechnout svůj vnitřní hlas.

• Balada pro banditu, snad i díky filmovému zpracování, je už dnes generační výpovědí a provázkovskou legendou. Za roli Eržiky jste dostala několik ocenění. Je pro vás stejně významná i po téměř čtyřiceti letech?

Role byla úžasná a vzpomínám si, že jsem tu nabídku přijala hlavně proto, že Eržika zpívá. Písně Miloše Štědroně a texty Milana Uhdeho jsou opravdu věčně živé a při svých koncertech píseň Zabili, zabili zpíváme společně s publikem. Mému srdci je dodnes bližší divadelní ztvárnění, mělo to hlubší poetiku, spoustu skvělé invence.

• V roce 2006 jste si po delší době zahrála hlavní roli Julie ve filmu Alice Nellis Tajnosti. A opět skvěle. Máte v plánu si čas od času zopakovat návrat k filmu nebo do televize?

Hudba mne zaměstnává maximálně. Filmové role přicházejí velmi sporadicky, nedávno mě ale oslovil Jan Budař, který napsal hezký scénář... Tak uvidíme. Natáčet se má příští léto. Při filmování je pro mne náročné čekání na záběr, nemůžete vlastně vůbec nic dělat, protože vám to maskér ani kostymér nedovolí. A často v improvizovaných podmínkách nemohu vzít nástroj a cvičit nebo nějak užitečně naplnit ten čas. S tím mám dodnes problém.

• Pěknou řádku let už se ale věnujete téměř výhradně hudbě, která se vždy vyznačuje velkou dávkou originality. Jak byste popsala své milníky na této cestě?

Cesta je to velmi dlouhá a vyžaduje hodně trpělivosti a hlavně práce. Ty malé krůčky, které ujdu za dlouhý čas, jsou málo viditelné, jako by spíš hudba vsakovala přes nitro hluboko do starých časů.

Těžko se mi o tom vypravuje, je to velmi zvláštní proces, řekla bych – nehmatatelný, mimo naši realitu. Každé období našeho života má jinou náplň, záleží na zkušenostech, zážitcích, překonávání překážek, zrání i stárnutí. Vše má svou kontinuitu a posiluje to naše vědomí. Originalita, o které mluvíte, je pouze o tom, že se snažím poslouchat svůj vnitřní hlas, instinkt a vytvářet hudbu, která se mnou rezonuje.

• Kterým hudebním obdobím procházíte právě teď a jaké hudební obzory se vám rýsují na horizontu?

Rozšířila se mi škála hudebních žánrů a stylů a díky studiu na Masarykově univerzitě v Brně jsem absolvovala i studium na Akademii staré hudby a seznámila se s teorií a historií 16.–18. století. Hraji na housle, které mají střevové struny a jsou níž laděné, a zpívám repertoár barokní éry, čtu z původních notových zápisů. Je to opravdu dobrodružství a důležité doplnění znalostí. Vedle toho připravuji nový program v duu s Hanou Kotkovou: Fragmenty od Kurtaga pro italské pořadatele, dále chystám novou nahrávku s kvartetem Cikori u Pavian Records. Slovenský skladatel Vladimir Godar mi připravil transkripci Bartókových písní pro smyčcové kvarteto, konkrétně Muchovo kvarteto z Bratislavy, se kterým budeme koncem léta zkoušet a nahrávat zřejmě všech 50 písní. V americkém Bostonu chystáme společný program s dechovým ansámblem a v LA se synem Antonínem budeme pracovat s mladými muzikanty.
Vedle toho všeho mne čeká další studium na katedře hudební vědy v Brně.

• Projela jste s hudbou vlastně celý svět a koncertovala jste na nejslavnějších hudebních scénách. Kde jste se cítila nejlépe?

Cítím se dobře všude tam, kde je příroda, otevření lidé, zdravý vzduch a harmonie.

• Po mnoha letech jste vyměnila život v Lelekovicích za pobyt v USA. Malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro člověka. Co vás motivovalo k takové změně?

Nové zkušenosti, poznání sebe sama, další příležitosti ve své profesi. Vyrůstala jsem v rodině, která provozovala hudbu naplno a také jsme hodně odmala cestovali. Divadlo Na provázku mi také otevřelo cestu za hranice a tak jsem si již dříve pohrávala s myšlenkou zkusit žít třeba pár let i jinde. Pak přišlo pozvání k větší spolupráci v NY a využila jsem toho. Vůbec to nebylo jednoduché, ale je třeba překonávat i větší překážky, které vás posouvají dál. Velmi důležité je vnímat svůj instinkt.

• Váš mladší syn Antonín je nadaným hudebníkem a již spolu koncertně vystupujete. Jak vám to klape a jak se navzájem ovlivňujete?

Antonín je už vystudovaný mladý hudební skladatel a muzikant – pianista tělem i duší. Jde si již svou cestou a mám z něho velikou radost. Jeho znalosti a zkušenosti z americké školy jsou určitě velmi obohacující a umožní mu i konfrontaci s evropským a českým vzděláním.

Toník se snaží již razit svou vlastní cestu, má svoji jazzovou kapelu, hraje i v různých etnických konstelacích a věnuje se i vážné hudbě. Na podzim nás čeká společný koncert v NY a v Saranac Lake, kde po dva měsíce žil Bela Bartók a jeho domek, ve kterém bydlel, je dnes muzeem a spravuje ho nadace.

• A na závěr prosím o jednu obligátní odpověď – co pro vás znamená Brno?

Brno je pro mne důležitým místem na této planetě. V letech 1980–1990 jsme zažívali obrovskou uměleckou novou vlnu, příliv nových směrů, úžasné kulturní i politické kroky a jsem moc ráda, že vedle dalších umělců i filozofů jsme také společně s kapelou Dunaj tu obrovskou vlnu mohli rozbouřit. Brno má nádherné okolí a moc bych si přála, aby se ta příroda nezadupala betonovými základy a mohli bychom mít stále možnost absolvování skvělých výletů, dýchat zdravý vzduch a tím si udržet zdravou mysl.

Alena Štěpánková, foto: archív