Brno, 22. listopadu 2018 – Postapokalyptický obraz dožívání čtyř posledních existujících lidí zdevastované civilizace vyvstane před diváky nové inscenace Konec hry, jejíž premiéru 22. listopadu v 19 hodin nabídne brněnské Studio Marta.

Na této scéně Divadelní fakulty JAMUpřipravil známou, ale v tuzemsku spoře uváděnou hru irsko-francouzského dramatika Samuela Becketta student režie Adam Steinbauer. První reprízy inscenace o lidské civilizaci na pokraji zániku se uskuteční 23. a 27. listopadu.

Drama vzniklo v roce 1957, tedy o pět let později než proslulé Čekání na Godota. Zatímco ve slavném Godotovi autor ještě nechal své hrdiny (i když marně) čekat na cosi, co by jim mohlo změnit život, v Konci hry se čeká už pouze na zmar a zánik - ať už čtyř postav hry nebo civilizace jako takové. Beckett napsal Konec hry jako vizi světa po atomové válce, což ale nebude pohled mladých divadelníků.

„V centru naší inscenace nestojí ani atomová válka, ani zánik civilizace, ale zánik člověka jako takového. Je to hra o konci dějin, hra o konci slova, hra o konci dramatu,“ uvedl režisér Steinbauer. Dodává, že scénář nevypovídá o konci světa, ale o tom, co by k němu mohlo vést. Atomová válka je podle Steinbauera pouze metaforou toho, co stojí v centru Beckettovy hry: a to je hra jako taková. „Hra člověka proti člověku, hra se smrtí, hra na život.“ A právě v tom je podle mladých divadelníků Beckettův nesnadno inscenovatelný text stále jedinečný.

„Vycházíme z překladu Jiřího Kaušitze z roku 1994. Konec hry není jeno nukleární válce, o zániku civilizace, není jen metafyzickém světě. To jsou všechno slova. Slovo je klíč, vytváří však hranice. Tím, že se slova opakují a vyprazdňují, rozpadá se jejich význam. Je to o světě, který běžně žijeme,“ poznamenala dramaturgyně inscenace Tereza Agelová.

Otázky, které si pokládají postavy ve hře, si podle ní denně pokládáme i my všichni: Kolik je hodin? Co se to děje? Nemáš toho už dost? K čemu tahle komedie každý den? „Tyhle hry hrajeme každý den. Je to o hře, kterou mezi sebou hrajeme všichni. Mezi sebou a uvnitř sebe. A o tom, že v té hře neexistuje rozhodčí. Protože neexistují hranice,“ míní Agelová.

Dvě hlavní postavy, Hamm a jeho sluha Clov, tráví poslední zbytky svého života v prázdné místnosti, odtrženi od všech vazeb s okolním světem. Oba hlavní hrdinové jsou nemocní, krvácejí, rány jim mokvají, vypadávají jim vlasy, nevidí. Mluví jen o sobě.Naturalistické výpravy ovšem netřeba. Scénografie Magdalény Paráčkové pracuje s metaforou, a to jak ve scéně, tak v řešení kostýmů a líčení. Konec hry je totiž, jak upozorňuje Steinbauer, tragigroteska, v jejímž těžišti stojí umírání – jak v rovině fyzické tak metafyzické. „Umírání jako dlouhodobý proces. Všechny postavy zastupují určitý archetyp a z toho vycházejí i kostýmy,“ dodal režisér.

Steinbauer zdůrazňuje, že nejsložitějším úkolem bylo vybudovat postavy a vzájemný propletenec jejich vztahů:„Určit si, kde se vlastně nacházíme a co jednotlivé postavy do jejich současné situace přivedlo.“ Následovala práce na stylizaci, která je pro Beckettův text klíčová. „Žánrově se pohybujeme na pomezí tragikomedie a absurdního dramatu. Konec hry, stejně jako jiné Beckettovy texty, vyžaduje až puntičkářsky přesnou práci s temporytmem a textu a akcí.“

Beckettův text je dle nařízení dědiců autorských práv striktně zakázáno prokládat hudbou. „My tuto okolnost řešíme sound-designem, na kterém s námi pracuje David Baránek,“ doplnil Steibauer ke své zhruba devadesátiminutové inscenaci. Beckett toho moc okolí neřekl, nerad poskytoval rozhovory.Když se ho ptali, proč psal romány, odpověděl: "Nemám tušení. Nejsem intelektuál. Mám jen pocity." Podobě to cítí také mladí inscenátoři. „My nevíme, proč tu hru hrajeme, jen zřetelně víme a cítíme, že bychom ji hrát měli,“ uzavřela dramaturgyně Agelová.

Irsko-francouzský dramatik Samuel Beckett je vedle Jeana Geneta a Eugena Ionesca považován za jednoho z nejvýznamnějších průkopníků (francouzského) absurdního dramatu. Ve své tvorbě tento žánr výrazně propojoval s filozofií existencialismu. Roku 1969 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Mezi jeho nejproslulejší hry patří vedle Konce hry také Čekání na Godota, Krappova poslední páska a Šťastné dny.