Brno, 14. února 2022 – Nezvyklou látku si pro inscenaci Hrad v nitru zvolil její scénárista a režisér Dodo Gombár. Nový titul, který připravil se šesti studenty muzikálového herectví Divadelní fakulty JAMU, je inspirován stejnojmenným dílem španělské řeholnice Terezie z Ávily (1515-1582). Odložená premiéra se uskuteční 14. února v 19 hodin v Divadle na Orlí. První reprízy jsou plánovány hned na dva nadcházející večery.

„Pro absolventy muzikálového herectví jsme hledali téma, které by nějak odráželo jejich momentální nálady, strachy, nejistoty. Po různých peripetiích jsme se nakonec začali přibližovat k čemusi, co vznešeně nazvu duchovnem. Zdálo se nám, že má smysl obrátit v době, kterou žijeme, zrak dovnitř,“ poznamenal Gombár. Španělská mystička, reformátorka karmelitánského řádu a neobyčejná žena ve své knize Hrad v nitru uvažuje o lidské duši jako o pevnosti se sedmi komnatami, kterými člověk musí projít, pokud se chce setkat s Bohem i sám se sebou. Podle inscenátorů je pozoruhodné, že ani pět set let neubralo tomuto duchovnímu spisu na aktuálnosti. A všichni zúčastnění se shodují že proslulé dílo Terezie z Ávily představuje zejména možnosti dívat se vnitřním zrakem, pozorovat sebe i svět introspektivně.

Gombár zdůrazňuje, že ve svém scénáři čerpal z mnoha zdrojů a jeho inscenace je svým způsobem skládačka. Volně se v ní přelévá Terezin život a dílo. Velikou inspirací mu byly texty Emanuela Míška a hudba Josefa Fojty, kteří se s tématem setkali na hudebním poli už dříve. „Terezie nabízí introspekci. A také jisté směrovky na této vnitřní cestě a k tomu svoji zkušenost. Totéž dnes dělá tu lépe, tu mnohem hůře nespočet mentálních koučů, psychoterapeutů, kartářů, léčitelů. Terezie na rozdíl od nich tak činí zadarmo,“ říká autor námětu Emanuel Míšek. V něčem je podle něj přístup světice možná dokonce modernější a realističtější. „Zatímco člověk současnosti má potřebu ovládat, manipulovat a těžit, Terezie se v posledku nechává oslovit. Je v tom nejlepším slova smyslu pasivní. Očekává. Je otevřená,“ komentuje Míšek.

Výsledný život a duchovní pouť sv. Terezie z Ávily v této devadesátiminutové scénické kompozici pro 21. století bude hudebním divadlem. Z hlediska hudební formy se jedná o suitu, která má sedm (programních) částí. Autor hudby Josef Fojta poznamenává, že výsledkem je mu vlastně hudební meditace inspirovaná fenomenálním dílem, které člověka zve do vlastního nitra a je mu průvodcem na cestě meditace, modlitby. Hlavním motivem se autorovi hudby paradoxně stalo ticho, ve kterém nacházíme a slyšíme hudbu našeho bytí – života: „Instrumentaci jsem svěřil primárně smyčcovým nástrojům a kytaře. V samotné inscenaci kombinuji nahrávku komorního orchestru s živým smyčcovým kvartetem v kontrastu s hudebními smyčkami beatů, podporujících pocit přítomnosti; že se vše odehrává teď, v každém z nás.“

Scénograficky je podle autorky výpravy Elišky Drastíkové inscenace koncipovaná jako duchovní prostor a zároveň i prazvláštní “tělocvična”. Komnaty hradu jsou zastoupeny pouze symbolicky. „Nacházíme se v prostoru duše, kde uprostřed sídlí Bůh. Na scéně jsou symbolicky a eklekticky vybrané objekty, které někdy budou situačně nasvíceny a s dějem nabývají svého symbolického významu,“ poznamenala Drastíková. Základními rekvizitami a kulisami bude sportovní a pracovní náčiní, které reprezentuje možnost zocelovat mysl, tělo i ducha. Nejde však, jak Drastíková zdůrazňuje, pouze o urputné dodržování symboliky jako spíš o předání atmosféry a pocitu z duchovní poutě. I proto, že tuto cestu pojali inscenátoři v optice současnosti, se výtvarnice kostýmů drží v uctivé náznakovosti dneška. Na jevišti nevyužívá hábitů řeholnic či doslovných oděvních citací řádu karmelitánek. Drastíková ve výsledném titulu vidí jako hlavní témata dospívání, lehký náznak otázky sexuality, duchovní a životní pouť, sebeobětování a hledání víry.

Návštěvník Divadla na Orlí uvidí Terezií v pěti podobách, právě tolik je totiž v absolvujícím muzikálovém ročníku hereček. „Setkáme se také s různými postavami ze života světice, které si hrají děvčata sama, organicky se střídají v několika různých charakterech, ale hlavně jsou pořád Terezií. Pětihlasem. V inscenaci je dále přítomný jediný muž a spolužák vzpomínaných, možná hybatel, možná zdroj, možná jen nevědomí či zároveň epicentrum,“ vysvětlil Gombár. Živé osazenstvo ansámblu doplňují také čtyři hudebnice na smyčcové nástroje. „Obsadit výhradně muzikantky byl zcela vědomý záměr, takže inscenace je kromě jiného poctou ženskému, mariánskému elementu a kultu,“ dodal Gombár.

A v čem dále vidí scénárista a pedagog spojitost duchovní odkazu mimořádné řeholnice a svaté ženy s dneškem? Dnešní strašidelně hlučná doba si podle Gombára hýčká cynismus, ironii, jízlivost, vše je podle něj hodně v kurzu. Terezie však mluví pořád dokola o lidské duši. Zkoumá ji ze všech stran, nutí být v tichu, prochází množstvím peripetií, které ji přivedou k absolutní odevzdanosti Bohu. „A já si každý den kladu otázku, jestli jsme ještě vůbec na Boha zvědaví, protože jsem přesvědčen, že on na nás je zvědav pořád víc,“ uzavřel Gombár.

Zdroj a foto: JAMU