Janáčkova akademie múzických umění v Brně má dlouholetou tradici. Založení školy, ke kterému došlo 12. září 1947,  bylo inspirováno osobností Leoše Janáčka – skladatele, který většinu svého plodného období prožil v Brně. Dnes studuje na dvou fakultách Janáčkovy akademie na sedm stovek posluchačů, kteří se připravují na svou budoucí uměleckou profesi.

Škola má od počátku února ve svém čele nového rektora. Stal se jím prof. Ivo Medek, který vystřídal prof. Václava Cejpka, jenž pozici rektora zastával po dvě funkční období. Prof. Ing. MgA. Ivo Medek, Ph.D., v letech 2002 až 2008 vedl jako děkan Hudební fakultu JAMU v Brně, pak působil jako proděkan pro vědu a výzkum. Je autorem více než padesáti skladeb z oblasti orchestrální, komorní a elektroakustické hudby, věnuje se také multimediálním projektům, úspěch slaví se skladbami pro bicí nástroje.

Prozradí nám, s jakými plány a cíli vstoupil do své funkce. A nejen to.

Začněme tedy otázkou, jak vysoké máte ideály a cíle?

Jsem realista a v současné vnější situaci českých vysokých škol počítám spíše s omezeným, leč kontinuálním rozvojem JAMU. Doba, kdy se mohly otvírat nové obory s tím, že je „uživí“ s nimi spojený nárůst studentů, je pryč, a chceme-li nyní nový obor, musíme si dopředu říci, kde si na něj vyděláme nebo ušetříme na úkor těch stávajících.

Na druhé straně se nám na JAMU podařilo nastartovat řadu zásadních projektů, které je nutno zdárně dotáhnout. Rozhodně tím nejvýznamnějším z hlediska dislokací je výstavba Divadla na Orlí, hudebně-dramatické laboratoře, která by se letos už konečně měla začít stavět a která přinese našim studentům možnost pracovat se současnými technologiemi a ve vlastních prostorách divadla i nahrávacího studia. Plánujeme i výstavbu podzemních prostor a rekonstrukci nádherných sklepů v budově na Komenského náměstí.

V oblasti výzkumu bylo s podporou evropského projektu založeno Výzkumné centrum JAMU, kde bychom rádi realizovali projekty výzkumu základního i aplikovaného ve spolupráci s firmami působícími zejména v oblasti vývoje audio technologií a light designu. Podobně, jak je pro neumělecké vysoké školy zásadní výzkum a vývoj, je pro nás analogickou umělecká činnost. Ve spolupráci s ostatními VŠ, které tuto činnost provozují, proto usilujeme o jisté zrovnoprávnění obou těchto aktivit tak, aby i umělecká činnost mohla být zohledňována v procesu financování. Rádi bychom pomohli našim studentům s nastartováním jejich profesionální kariéry založením umělecké agentury při JAMU, široce se diskutuje i o možnosti nějaké formy celoživotního vzdělávání, která by mohla poskytnout profesionální základnu pro celou širokou obec amatérského divadelního a hudebního umění, a dalších plánů je celá řada…

A na co se na JAMU zaměřuje věda a výzkum?

Výzkumná a vývojová činnost má na JAMU svoji tradici i specifika. Tím nejvýraznějším je pro mne možnost vědeckého zkoumání skrze umění, k čemuž mají právě umělecké VŠ – díky již zmíněné dominantní umělecké činnosti – ideální podmínky. Tím, že umění prakticky děláte, získáte nutný vhled pro teoretické uchopení. Z tohoto pohledu je přirozený zájem o základní výzkum, ale jak jsem již avizoval, v souvislosti s výzkumným centrem chceme rozvíjet i výzkum aplikovaný. Rozhodně chceme i výrazně podpořit publikační činnost pedagogů, v neposlední řadě v metodické oblasti, protože řada z nich jsou unikátní osobnosti, jejichž pedagogický přínos by měl být uchován pro další generace.

Působil jste na mnoha vysokých uměleckých školách ve světě. Jaké jsou Vaše zkušenosti se zahraničními školami či studenty – lze srovnávat s českým uměleckým školstvím?

Generálně srovnávat nejde, ale myslím si, že se české umělecké školství rozhodně nemusí krčit v koutě. Úspěchy našich studentů v nejprestižnějších zahraničních soutěžích to jen dokazují. Jediným rozhodujícím kritériem – již pro přijetí – je kvalita studenta a ten ji musí každoročně na pódiu obhájit. Umělecké školy jsou tak jediné, které jsou takto průběžně veřejně evaluovány. Je skvělé, že funguje spolupráce s profesionální sférou, např. symfonickými orchestry, a jsou prostředky na tuto spolupráci, která je pro dirigenty, skladatele i interprety nezastupitelná a kterou nám v cizině velmi závidí. Tam si zaplatit profesionální orchestr může opravdu jen pár nejšpičkovějších škol. Ale jsou školy, které mají i jinou politiku – např. v USA, kde řada škol vychovává vedle úzké špičky srovnatelné s Evropou i spoustu studentů, kteří nemají ani konzervatorní úroveň, ale to své umění milují, zaplatí si školné a dostanou se o nějakou tu cihličku výše, což nepochybně přispívá k celkové kulturnosti národa v zemi, kde nefunguje systém uměleckého školství od ZUŠ až po akademie, jak je tomu u nás.

Kromě skladby na Hudební fakultě JAMU jste vystudoval VUT v Brně. Jste tedy něco jako „skládající inženýr“… Jaká byla Vaše cesta k umění a proč jste se rozhodl nejprve vystudovat technický obor?

Na VUT jsem nastupoval v polovině 70. let, v době, která tomu umění, které mne zajímalo, výrazně nepřála, a zdálo se mi dobré mít nějaké „seriózní“ povolání. Ale když se podívám zpátky, tak toho nikterak nelituji. Na VUT jsem učil až do poloviny 90. let, měl vzácnou možnost spolupracovat s takovými odborníky, jako byli profesoři Majzlík a Mencl, a bylo mi to docela líto, když jsem se musel definitivně rozhodnout, protože dělat dvě věci napůl se mi příčilo. Ale určitý racionální přístup jak v umění, tak i při výkonu akademických funkcí se mi moc hodí…

Jako skladatel se věnujete zejména tvorbě a realizaci multimediálních projektů a hudební improvizaci. Co Vás na těchto formách tvůrčího projevu fascinuje?

Neřekl bych, že zejména. Ono je to vlastně pořád to samé, a to je komponování. Jednou je to „now and here“ v improvizaci, podruhé ve skladbě hudební napsané v notách a potřetí třeba v díle, v němž se střetává více uměleckých druhů. Ale stále je to podobný tvůrčí proces, který si užíváte pokaždé trošku jinak. Jednou v živé komunikaci při improvizování, podruhé naopak hodně privátně s tužkou a papírem, potřetí třeba v komunikaci s týmem.

Účastníte se jako lektor programu Slyšet jinak, který klade důraz právě na improvizaci a na zážitek z tvorby a práci se zvukem. V čem se liší tato hudební výuka od klasické?

Liší se především v tom, že pracuje se všemi dětmi, nejen s těmi hudebně nadanými v tom tradičním smyslu, tj. umí zpívat, dobře slyší, mají předpoklad hrát na nástroj. Ale ve spoustě dětí je kreativita, která nebyla objevena, ať již z rodinných či jiných důvodů, nebo ten tradiční pohled na talent nesplňují. Já sám s tím mám osobní zkušenost, když mě někdy v osmi letech nepřijali na tehdejší „lidušku“, protože jsem nezazpíval Holka modrooká… V projektu pracujeme s dětmi jinak, používáme principy improvizace, děti si vyrábějí nástroje samy nebo používají k tvorbě zvukových světů to, co najdou doma nebo na ulici. Jde nám o koncentraci, komunikaci i prvky sociálního chování. Je pro nás důležité, že principy projektu úspěšně fungují v širokém spektru, od dětí handicapovaných až po studenty uměleckých oborů vysokých škol.

Slyšet jinak … znamená to i znít jinak? A žít jinak?

Určitě. Zkuste někdy poslouchat se zavřenýma očima zvukové světy kolem vás… Kromě toho je známo, že děti věnující se uměleckým kreativním činnostem jsou nejméně ohroženou skupinou.

Jste ředitelem mezinárodního festivalu Meetings of New Music Brno. O jaký festival jde a jaký význam má pro naše město? A jaké vlastně zaujímá Brno postavení ve světové hudbě?

Mezinárodní hudební festival Setkávání nové hudby Plus se zaměřuje – jak už plyne z názvu – na současnou hudbu v jejích nejrůznějších podobách. Společně s Expozicí nové hudby je jedním ze dvou takto orientovaných festivalů v Brně a donedávna i v celé ČR, což bylo dosti unikátní. Jinak Brno považuji za velmi muzikální a konkurenceschopné. Máme zde výbornou filharmonii, řadu sólistů včetně takových osobností jako Magdaléna Kožená nebo Iva Bittová.

Rozhodně ale plánujeme společně s městem, krajem i Masarykovou univerzitou udělat ještě víc pro využití Janáčkova věhlasu podobně, jak činí jiná evropská města.

A vůbec, jak jeden člověk zvládne pedagogické, publikační a organizační aktivity všeho druhu a zůstane mu ještě dost invence pro tvůrčí činnost?

Na každou z těch činností se musí nějaký ten čas najít, nechce-li člověk být jen zaštiťující figurou. Invence se (bohužel) těžko hledá, ale zase (naštěstí) jen tak neztrácí. Horší je to s tím časem…

Co je pro Vás největší inspirací?

Nemám vyhraněné inspirační zdroje, je jich celá řada. Trošku paradoxní je, že jsem i v tvůrčí práci tím výkonnější, čím větší cítím tlak, zejména s blížícím se termínem premiéry. Právě se do podobné situace začínám dostávat…

Během své inaugurační řeči jste hovořil o nebezpečí virtuálního světa, do kterého uniká zejména mladá generace. Je právě umění východiskem z pasti virtuálního světa? Není ale také jakýmsi únikem od reality?

Lidé vždy milovali umění, milovali hry. I proto, aby přišli na jiné myšlenky. Ale byli to skuteční herci, hudebníci, básníci. I ti gladiátoři byli (často k jejich smůle) velmi skuteční. A byly zde dva zásadní rozdíly – jednak neexistovalo žádné undo a cancel, jednak lidé v tom virtuálním světě pobývali jen zlomek svého reálného života plného drobných, běžných kreativních aktivit všedního dne. Virtuální svět může být krásným doplňkem, ale nesmí se stát náhražkou světa reálného ani vytvářet u lidí závislost na něm. A právě o to se snaží média i tvůrci počítačových her. Zejména u dětí a s masívním nástupem počítačů a sítí toto riziko silně vnímám. I v našich projektech dáváme dětem možnost vytvářet si virtuální světy a příběhy, ale jejich vlastní fantazií a realizovat je jejich vlastními prostředky. Jde o to, něco vytvářet, ne konzumovat. Umět se vyhnout manipulaci, udržet si svébytnost.

Máte rád poezii?

Mám, ale – bohužel – stále více těžím z toho, co jsem přečetl někdy kdysi, a tak nemám moc přehled o současném dění. Prostě není čas a jsem rád, že se jakžtakž orientuji ve vlastním oboru. Ale naštěstí některá díla nestárnou – Skácel, Tuwim, Prévert, Halas, Nezval a strašně moc dalších.

Má něco společného hudba a žena?

Obě jsou nenahraditelné…

Jste brněnským rodákem. K jakému hudebnímu nástroji byste Brno přirovnal?

Je jako každý nástroj s historií svého vývoje – století po století viditelný pokrok, ale zároveň v každém tom období obdivuhodná osobitá krása, kterou je nutno uchovat pro další pokolení.

Petra Knotková