Brno, 11. ledna 2013 - Naposledy se zúčastnil cyklistických závodů v roce 1989 a byly to závody veteránů v Bulharsku. „Zjistil jsem, že závodit v pokročilejším věku není zdravé, zejména když se člověk snaží za každou cenu stačit mladším soupeřům," říká Jiří Daler, náš první cyklista, který přivezl zlatou medaili z olympijských her. Kolo však neodložil dodnes. Můžete ho na něm vidět v brněnských ulicích přesto, že ho přátelé varují, že díky zvyšujícímu se provozu aut je to čím dál nebezpečnější.

Vraťme se ale o nějakých šedesát let zpátky. Jiří Daler o svých začátcích říká: „Závod míru, to byl ve své době pojem. Cyklisté jako Jan Veselý nebo Vlastimil Růžička byli pro nás vzory. Když jsme přišli ze školy, hodili jsme kabelu do kouta a jezdili jsme, kde to šlo. Kopanou jsme nehráli, zato v zimě hokej." V šestnácti se připletl k závodu Brno–Znojmo–Brno, ale do družstva ho tehdy nevzali. Rozhodující roli nakonec sehrál otcův spolupracovník, který si Jirky všiml a pozval ho do tehdejší Slávie Žabovřesky. Do konce sezóny Daler stihl pět dorosteneckých závodů, v nichž třikrát vyhrál a dvakrát byl druhý. V dalším roce už nastupoval v dresu nově založeného Favoritu. Věnoval se jak silnici, tak dráze, jen cyklokros ho nelákal. Nejvíc ho bavily závody, kde se nejezdilo na čas – bodovačky jednotlivců nebo dvojic. Ty se však na mistrovství světa ani na olympiádě tehdy nejezdily, a tak se dal na stíhací závod na čtyři kilometry. „Bylo to vlastně jediné, kde jsem mohl reprezentovat," poznamenává.

Daler dostává trikot olympijského vítěze – Tokio 1964.

Za mimořádné štěstí považuje vojnu v Dukle Pardubice, kam rukovali vždy maximálně tři cyklisté. „Vojna nám tu rozhodně chybí," soudí Jiří Daler, „z dorostu přicházeli neznámí kluci a za ty dva roky se vypracovali na reprezentanty nebo alespoň velmi dobré cyklisty." On sám nebyl v očích trenéra Machka tak dobrý, aby mu nabídl místo po skončení vojny. Později toho ovšem Machek hořce litoval. Následoval Dalerův návrat do Favoritu, kde se mu funkcionáři snažili vytvořit co nejlepší podmínky. „S nominací jsem si nikdy nedělal starosti. Vždyť nikdo jiný u nás nebyl," říká. Jen v roce 1963 byla jeho účast na mistrovství světa ohrožena, když si šest týdnů před startem po pádu při silničním závodu obrazil ledvinu. Nakonec ale vše dobře dopadlo.

Do Tokia v roce 1964 odjížděl jako bronzový medailista z nedávného mistrovství světa. „Byl to pro mě svátek. Dostat se tak daleko do ciziny bylo něco mimořádného. Olympiádu jsem si opravdu užil, zejména když jsem ještě navíc zvítězil," vzpomíná Jiří Daler. Olympijské zlato znamenalo čtyřikrát nastoupit na ovál. Nejprve se při jízdě na čas dostat mezi osm nejlepších a potom zvítězit třikrát ve vzájemném souboji. Dalerova taktika byla jednoduchá – jet sice rychle, ale rovnoměrně, a také si nechat trochu sil na závěrečný spurt. „Nikdy jsem nevyhrával o příliš mnoho, na to jsem byl příliš líný," dodává.

Rok po olympiádě odešel do Dukly Brno, kde byly přece jenom lepší podmínky a také trenér František Jursa. O něm Jiří Daler říká, že u cyklistiky vydržel tak dlouho jenom kvůli němu. Z Dukly zamířil v roce 1969 do Francie a bylo mu povoleno startovat za profesionály. Byl zde především kvůli silnici, absolvoval například závody Paříž–Nice nebo Bordeaux–Paříž, ale jezdil i na dráze. Bohužel vízové povinnosti mu zabránily v účasti na některých závodech mimo Francii. Po sezóně se vrátil domů a bylo mu slíbeno, že mu bude opět povolen výjezd. Tento slib ale bohužel nebyl nikdy splněn.

Po skončení závodní kariéry trénoval v Dukle až do reorganizace armády v roce 1996. Když v Dukle Brno skončil, byl ještě šest let vedoucím trenérem sportovního centra mládeže ve Favoritu Brno. Dnes působí jako rozhodčí a cyklistika ho stále baví. „Když se ohlédnu zpět, určitě bych nic neudělal jinak," uzavírá Jiří Daler, mimo jiné dvojnásobný král československé cyklistiky.

Jiří Povolný

Vyšlo v Brno Business & Style