Brno, 6. března 2013 - Po dlouhých 64 letech se v loňském létě vrátila opět na olympiádu do Londýna slavná brněnská gymnastka Věra Růžičková. Na dvanáct let tehdy přerušila druhá světová válka konání olympijských her. Po Berlínu 1936 následoval až Londýn 1948. Zajištěním gymnastické reprezentace pro Londýn byla pověřena Československá obec sokolská.

Na prvních kvalifikačních závodech se sešlo neuvěřitelných 126 závodnic. Byl to zároveň začátek dvouletého přípravného cyklu. Následovaly přípravné tábory, soustředění a další vyřazovací závody. Jednou z těch, které prošly sítem kvalifikací, byla právě Věra Růžičková. Jako nejmladší v roli náhradnice.Považovala to za křivdu. Věřila, že je lepší než některé, které měly start v osmičlenném družstvu jistý. „Byl to pro nás velký zážitek. Poprvé v životě jsme letěly letadlem. Londýn nesl ještě zřetelné stopy po německém bombardování. Bydlely jsme na vysokoškolských kolejích.

Zlatá olympijská medaile Věry Růžičkové z Londýna 1948

Olympijská vesnice tehdy neexistovala. Měly jsme volné jízdenky na autobusy a metro," vypráví Věra Růžičková. Družstvo gymnastek bylo pod silným tlakem. Po stříbru z Berlína se medaile považovala za samozřejmost. Stres byl ještě zvýšen, když po týdnu onemocněla jedna z členek družstva Eliška Misáková. Lékaři se zpočátku domnívali, že jde o chřipku. Když se stav nelepšil, odvezli Elišku do nemocnice. Diagnóza zněla dětská obrna, velice nebezpečná infekční nemoc. Nikdo nemohl říct, zda neonemocní ještě další gymnastky. Strach měli i samotní pořadatelé. Pro Věru byl tlak o to větší, že chtěla dokázat, že do družstva patřila již od počátku.Nakonec skončila šestá, třetí z československého družstva. Tehdy se však výsledky jednotlivců nevyhlašovaly.

Gymnastika byla jakousi směsicí gymnastiky sportovní a moderní, když dvě ze soutěží byly cvičením družstva. Právě sestava s kužely rozhodla o zlaté medaili pro Československo. „Závodily jsme i za Elišku," vzpomíná Věra Růžičková. Hned po vítězství odjela do nemocnice za Eliškou její sestra, která byla také ve vítězném družstvu. Ta ani neví, zda Eliška zprávu o zlaté medaili vnímala. Ještě tu noc totiž zemřela. Olympijský výbor se rozhodl udělit jí zlatou olympijskou medaili in memoriam, jako jedinému sportovci v celé historii olympijských her.

Do Anglie se Věra Růžičková opět dostala v roce 1965 na žádost tamního svazu. Jako trenérka strávila tři měsíce cestováním po klubech, které o ni požádaly. Získala si tam řadu přátel, s nimiž udržovala styky i v dalších letech. Na olympiádu do Londýna se vrátila loni v létě. Byla mezi dvacítkou zasloužilých olympioniků, které Český olympijský výbor poslal na hry na pět dní. „Bydleli jsme v hotelu Hilton hned vedle českého olympijského domu, který byl ze všech domů nejlepší. Pořád se tam něco dělo, a kdo se nedostal na sportoviště, mohl program sledovat na obrazovkách. Dostali jsme vstupenky na čtyři soutěže a také část vybavení, které měli i naši sportovci," vzpomíná Věra Růžičková, která byla fascinována přístupem Britů ke hrám. Zájem byl obrovský a všechna sportoviště byla plná. Zůstala v Anglii ještě o pět dní déle. Využila čas k návštěvám svých přátel.

I když se Věra Růžičková poměrně brzo po olympiádě vdala, gymnastice zůstala věrná celý život. Jako trenérka, rozhodčí i jako funkcionářka. Aktivní je i dnes. Ani nevíme přesně, v kolika letech. U člověka tak vitálního a duševně i tělesně svěžího by byla otázka na věk více než netaktní.

Jiří Povolný
Foto z archívu Věry Růžičkové