Brno, 25. března 2013 - Karel Kroupa, střelec 118 ligových branek, dvojnásobný král ligových střelců, nejlepší československý fotbalista roku 1977, člen týmu Zbrojovky, která získala v sezóně 1977/1978 mistrovský titul. Každý, kdo se jenom trochu zajímá o brněnský fotbal, ihned odpoví – Karel Kroupa.

Legenda nejen brněnského fotbalu začínala v rodných Bosonohách. Jako valná část jeho vrstevníků hrál Karel v létě fotbal, v zimě hokej a dvakrát týdně se věnoval gymnastice v místní tělocvičně. Rodiče sice nesportovali, ale synovi v jeho aktivitách nijak nebránili.

Z Bosonoh vedla jeho cesta do Královopolské Brno, která hrála třetí nejvyšší soutěž. I když jeho talent byl zřejmý, cesta vzhůru nebyla přímá. „V té době hráči neodcházeli do zahraničí. Ligové kádry byly stabilní, a tak prosadit se ještě před vojnou bylo téměř vyloučené," vzpomíná Karel Kroupa. Vojnu absolvoval v Dukle Tábor, která hrála druhou nejvyšší soutěž v tehdejším Československu. S koncem vojny přišly nabídky hned ze tří ligových klubů. První se ohlásila Ostrava. Karel ale podepsal přestupní lístky do Sparty. Ta se však dohodla s brněnskou Zbrojovkou, která tehdy postoupila z druhé ligy, a tak se stal na dlouhá léta členem brněnského týmu. Ten hrál v prvních letech v dolní polovině tabulky.

Karel Kroupa v týmu Zbrojovky (sedící druhý zprava)

Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se Karel stane vyhlášeným ligovým střelcem. Trenér František Havránek dával přednost defenzívnímu způsobu hry, ale změna přišla s trenérem Josefem Masopustem, který preferoval útočnou kopanou. Spolu s hrotovým Karlem Kroupou hrála rychlá křídla Petr Janečka a Jan Kopenec. Zálohu tvořili s původně útočníkem Karlem Jarůškem Vítězslav Kotásek a Josef Pešice. Výraznou postavou obrany byl reprezentant Karel Dvořák, který přišel do Brna z Dukly Praha. Nemělo by se zapomínat ani na další špičkové fotbalisty, kteří tvořili kádr tehdejší Zbrojovky, Rostislava Václavíčka, Jana Klimeše, Josefa Mazuru, Jindřicha Svobodu nebo Jiřího Hajského. „Moje branky byly výsledkem síly celého týmu. I když jsem jich dal 118, mám na kontě také 102 gólové přihrávky, což svědčí o tom, že jsem byl kolektivním hráčem," říká Karel Kroupa.

Nejraději vzpomíná na první zápas po postupu Zbrojovky do I. ligy s pražskou Slavií na doslova přecpaném stadiónu za Lužánkami a potom na utkání na legendárním brazilském stadiónu Maracaná, kde byl vyhlášen nejlepším hráčem mezistátního utkání spolu v domácím Zikem. S tím si vyměnili i dres, který později daroval současnému kustodovi Zbrojovky Maršálkovi.

Karel Kroupa uprostřed mezi Liborem Doškem a Karlem Jarůškem

První reprezentační start si Kroupa odbyl v roce 1974 v přátelském utkání se Švédskem. V reprezentaci hrál sedm let a dal v ní čtyři branky. Nejraději by zapomenul na kvalifikaci se Sovětským svazem, kde spálil jasnou tutovku. I když to neovlivnilo postup našich fotbalistů na mistrovství Evropy v Bělehradu, Karel Kroupa, který v kvalifikaci odehrál šest z osmi zápasů, v sestavě později zlaté reprezentace chyběl. To ovlivnilo jeho pozdější kariéru. Měl sice podepsané přestupní lístky do AEK Athény, ale přestup mu nebyl povolen. Do ciziny se dostal až v roce 1985, když do roku 1991 hrál v nižších rakouských soutěžích.

Po návratu domů se stal na 14 let manažerem brněnských fotbalistů. Od té doby sleduje fotbal jako divák na utkáních Zbrojovky nebo v televizi. Potatil se i jeho syn Karel, který hrál ve Zbrojovce, Teplicích, Mladé Boleslavi, Zlíně, ale také ve slovenské nebo v turecké lize. Střeleckých kvalit svého otce však nedosáhl.

Za svoji sportovní kariérou se může Karel Kroupa ohlédnout s uspokojením. Jestli ho něco mrzí, pak skutečnost, že se s ním ve Zbrojovce nedokázali důstojně rozloučit, stejně jako konec jeho funkcionářského působení v tomto klubu.

Foto Jiří Povolný a archív Karla Kroupy

Petr Hrdlička - Olympijské hry jsou událostí, která často poutá pozornost i těch, kteří se běžně o sport moc nezajímají. A sportovní fanoušci sledují i sporty, které by jindy nechali bez povšimnutí. Před hrami se tipují možné úspěchy, zejména pak medailové naděje, a očekávání bývají spojena i se sportovní střelbou. Není divu, v bývalém Československu byli střelci s devíti olympijskými medailemi šestým nejúspěšnějším sportem. V České republice se stejným počtem cenných kovů dokonce třetím a ani na jedné olympiádě nevyšli na prázdno. V Pekingu dokonce získali střelci polovinu všech českých medailí.

Jednou ze střeleckých disciplín je olympijský trap. Odehrává se na otevřené střelnici. Jeho pravidla se mění po každé olympiádě, zůstává však pět stanovišť, před nimiž je v okopu vrhací zařízení, které rychlostí 30 metrů za vteřinu na povel střelce vypouští terče vlevo, vpravo nebo přímo před závodníka. V základní části má na každý terč, jemuž se říká holub, střelec dvě rány.

První stříbrnou olympijskou medaili v trapu získal v roce 1988 v Soulu Miloslav Bednařík. Zlaté se střelci dočkali o čtyři roky později v Barceloně a získal ji Brňák Petr Hrdlička. Jeho vztah ke střelbě je dán rodinnou tradicí, jeho dědeček i otec byli a jsou myslivci. Když byla v roce 1982 v Brně založena pod Svazarmem základna výběru talentů, vybrali i Petra Hrdličku a usoudili, že bude lepší, když se bude věnovat trapu. Za tři roky postupoval dál do tehdejší Rudé hvězdy Brno, která se věnovala střelbě na vrcholové úrovni. Dostal se do juniorské reprezentace a s ní získal v roce 1987 na juniorském mistrovství Evropy ve Finsku stříbrnou medaili v družstvech. V soutěži jednotlivců skončil na nepopulárním čtvrtém místě.

Významné v jeho kariéře bylo mistrovství Evropy v roce 1991 v Bologni. Tam totiž vystřílel pro tehdejší Československo jedno místo na olympijské hry. O jeho obsazení se mělo rozhodnout na stejné soutěži o rok později. Soutěž se Petrovi nevyvedla, když jeho reprezentační kolega Jiří Gach nastřílel o 15 bodů víc. Při konečném rozhodování o nominaci se ale za Hrdličku postavil reprezentační i osobní trenér s tím, že když místo vystřílel on, měl by také jet. Olympijská soutěž byla dramatická. Střílelo se na 200 terčů a se 195 zásahy postupoval Petr Hrdlička do finále ze čtvrtého místa. Pouze jeden netrefený terč ve finále pro něj znamenal 219 bodů. Stejně tehdy nastřílel i Japonec Watanabe. „Bylo jasné, že mám nejméně stříbrnou medaili. O zlatu rozhodoval rozstřel. Šel jsem první a holuba jsem zasáhl. Japonec minul. Bylo rozhodnuto. V první chvíli jsem vítězství nevnímal a chtěl jsem střílet dál," vzpomíná Petr Hrdlička a dodává, že to chápal jako dík trenérovi, kterému se tak odvděčil za jeho důvěru.

Následovaly úspěchy na světových pohárech a velkých cenách. Medaile z mistrovství světa a Evropy už ale byly vždy za družstvo, individuální žádná. Na rozdíl od některých sportů nemá ve střelbě olympijský vítěz automaticky zajištěnou účast na dalších hrách, musí si ji opět vystřílet. A to se Petrovi už nikdy nepodařilo.

Když se v roce 2005 v Brně zakládalo Regionální střelecké centrum při Českém střeleckém svazu, dostal Petr Hrdlička nabídku stát se trenérem. Od té doby se snaží mládež od 13 let naučit základy střeleckého sportu. „V minulosti jsme ve Svazarmu neměli materiální problémy. Dnes to není levná záležitost. Už nejmladší adepti by měli nastřílet pět a šest tisíc ran ročně. Jeden náboj přijde v průměru na pět korun, holub na čtyři koruny. K tomu je nutno připočítat zbraň, vestu, sluchátka a brýle. Něco se podaří sehnat od sponzorů, něco od svazu, zbytek musejí dát rodiče. Dětí tak bohužel ubývá," říká Petr Hrdlička o své práci, kterou připravuje nové naděje pro vrcholový sport.

Petr Hrdlička získal titul PhDr. na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně a absolvoval studium trenéra I. třídy na Karlově univerzitě v Praze. Od prvního ledna tohoto roku se stal státním trenérem v disciplíně trap v brokových střelbách.

Jiří Povolný
Fotografie z archívu Petra Hrdličky