Brno, 29. dubna 2013 - Josef Černý - narodil se v Rožmitále pod Třemšínem. V nejvyšší hokejové soutěži odehrál dvacet sezón, z toho devatenáct za brněnskou Kometu, s níž získal sedmkrát mistrovský titul. Stal se prvním naším hokejistou, který v lize překročil hranici 400 branek.

Reprezentoval Československo na dvanácti mistrovstvích světa a pomohl na nich vybojovat pět stříbrných a pět bronzových medailí. Zúčastnil se také čtyř olympijských turnajů, z nichž si přivezl dvě bronzové a jednu stříbrnou medaili. Tak by mohla vypadat stručná vizitka jednoho z vynikajících brněnských hokejistů Josefa Černého.

Na mládí, které položilo základ jeho pozdějších úspěchů, vzpomíná rád, i když jedním dechem dodává, že to neměl nikterak lehké. Byl sedmý z devíti dětí a současně jediný kluk, takže na něho doma připadaly některé typicky mužské práce. Od třinácti let také s otcem chystal dřevo na celou zimu, což představovalo pokácení vybraných stromů, jejich rozřezání a naštípání na polínka. A zima byla v Rožmitále opravdu tuhá. Sněhu tam napadlo vždy o něco víc než v okolí a také se držel déle. A tak další kondici získával jeho odhrabáváním. A to i na některém ze sedmi rybníků, na nichž s ostatními kluky hrál hokej.

Josef Černý v reprezentačním dresu

Tvrdilo se ale, že ještě větší talent měl jako fotbalista. Dostal se dokonce do výběru dorostenců Západočeského kraje. Jeho fyzický fond byl tak vynikající, že již v patnácti letech byl „ostaršen" a hrál za první družstva dospělých ve fotbalu i v hokeji. V něm skončil jako dorostenec na rok v Plzni, odkud vedla cesta do Brna. Narukoval do sportovní roty a kromě hokeje vynikal ve všech doplňkových činnostech, které sportovci dělali. A když trénink skončil, dal si desetikilometrový výběh se svým vlčákem. Měl v Brně byt, ale nebyl v něm šťastný. Byl zvyklý na chalupu a také na přírodu, a tak do bytu chodíval jen přespat. Problém vyřešil tím, že si postavil vlastní dům. „Skoro všechno jsem dělal sám, ani zedníka jsem nepotřeboval, protože jsem všechno uměl už z domu," vzpomíná Josef Černý, jehož píle se projevila i ve studiu. Postupně vystudoval strojní a elektrotechnickou průmyslovku a na Pedagogické fakultě získal aprobaci tělesná výchova – biologie. Úspěšně zakončil v Praze studium trenéra I. třídy a další během trenérského působení v Itálii, která naše diplomy neuznávala.

V Brně později tvořil sehranou dvojici s Richardem Fardou (vlevo)

Zcela překvapivě skončil s reprezentací po olympijských hrách v japonském Sapporu v roce 1972. „Ani dnes se nedá říct všechno, proč jsem tehdy jako kapitán družstva odcházel. Z dnešního pohledu to byla možná i trochu chyba. Dnes bychom bronz slavili jako obrovský úspěch. Tehdy se na nás snesla vlna kritiky. Říkalo se dokonce, že jsme zápas s Rusy prohráli schválně. Ty řeči mě otrávily, a tak jsem šel," říká Josef Černý. Ten na ruské hokejisty vzpomíná jako na vynikající hráče, s nimiž byl každý zápas nesmírně těžký a porazit je byl opravdu úspěch. Mimo led se hráči samozřejmě zdravili, ale na ledě si nedarovali nic. Přesto s nimi hrál raději než s Kanaďany. „Hráli totiž férově, a když si to s někým rozdali, bylo to opět na férovku. Kanaďani byli zákeřní a uměli faulovat tak, že to rozhodčí nepostřehl," srovnává.

Tak jako odešel sám z národního mužstva, odešel i z Komety, v níž hrál do čtyřiceti let, což bylo v té době něco mimořádného. Na led nastupoval i v prvních třech letech svého pětiletého rakouského angažmá. „Kromě toho, že jsem měl dobré základy z mládí, mně pomáhalo, že jsem nikdy nepil ani nekouřil," vysvětluje.

Po návratu z dalšího pětiletého působení v Itálii se věnoval trenérské práci v Kometě. Dnes sleduje svého vnuka, který se v hokeji zhlédl při první návštěvě hokejové haly, a to přesto, že se to Josefu Černému zpočátku moc nelíbilo. Ten, když srovnává hokej v dobách svého mládí a dnes, říká: „Měli jsme to jednodušší v tom, že mně táta, svářeč a kromě toho výborný muzikant, udělal brusle a za pár korun se koupila hokejka. Teď přijde sport mnohem dráž." Obává se také, že právě sport dnes není doceněn. „Sportovci dělají po světě vynikající reklamu zemi, o níž drtivá většina lidí v životě neslyšela. Měli bychom si jich vážit, stejně jako bychom si měli vážit také navzájem jeden druhého," uzavírá Josef Černý, který část svého volného času věnuje pěstování holubů.

František Jursa - Přestože je v poslední době v Brně nejsilněji podporován hokej a fotbal, nejvíce úspěchů na významných soutěžích získali brněnští cyklisté. Na množství z nich má zásluhu František Jursa. Když jsme ale v našem rozhovoru použili výraz nejlepší československý trenér cyklistiky všech dob, začal se tomuto označení vehementně bránit a hned jmenoval několik dalších, kteří také zaznamenali v cyklistice vynikající trenérské výsledky.

Mládí Františka Jursy poznamenala tragická smrt jeho matky. V šesti letech tak odcházel z rodného Brna na Vysočinu, kde se o něho v Meziboří starala babička. „Žil jsem životem normálního venkovského kluka. Štípal jsem dříví a nosil kravám vodu," vzpomíná. Vysočinu si zamiloval a od těch dob se tam vždycky rád vrací. Ve dvanácti letech se vrátil zpět do Brna a hned si řekl, že začne sportovat. Od otce dostal polozávodní kolo Diamant a zapsal se do Jundrova, jehož předsedou byl Láďa Šmíd, legendární postava brněnské cyklistiky, pozdější ředitel cyklistické dráhy na velodromu v Pisárkách a sjednotitel brněnských cyklistických oddílů do legendárního Favoritu.

„Měl jsem velkou sílu. Za večer jsem dokázal udělat i tisícovku dřepů. Byl jsem ale současně hrozně nešikovný. Kolo se mně podařilo rozbít hned na prvním závodu. V roce 1949 jsem startoval šestkrát a šestkrát jsem spadl. Nedokončil jsem ani jeden závod. Doma mysleli, že bych toho měl nechat," říká Jursa ke svým závodnickým začátkům. V dalším roce však vyhrál svůj první závod a to rodinu obměkčilo. Pro Jundrovské pak získal po dvou druhých místech na mistrovství ČR na silnici a na dráze první titul mistra republiky.

F. Jursa (vlevo) při dojezdu etapy Závodu míru na přeplněný stadión za Lužánkami

Na vojnu narukoval do ATK Praha. Čtveřice stíhačů zde vytvořila silné družstvo, které začalo plnit limity na olympijské hry, kam přes nejistotu související s maďarskými událostmi v roce 1956 odjelo. V australském Melbourne bylo výsledkem páté místo. Po skončení her absolvoval několikatýdenní anabázi lodí do Vladivostoku, po transsibiřské magistrále vlakem do Moskvy a odtud letecky zpět domů. Když se vrátil, byl nezaměstnaný, protože ATK bylo mezitím rozpuštěno. Lyžování a volejbal šly do Liberce, hokejisté do Jihlavy a František Jursa nakonec dostal nabídku vést cyklisty, kteří byli přesunuti do Brna. V roce 1957 se tak stal zakládajícím členem Dukly Brno. Hned v prvním roce jeho družstvo vyhrálo mistrovský závod na 100 kilometrů, a to značně zlepšilo jeho pozici, kterou významně posílilo i vítězství Jana Smolíka v Závodu míru v roce 1960. František Jursa v té době závodil se svými svěřenci a v roce 1961 se dokonce stal kapitánem družstva v Závodu míru, který se v té době těšil u nás mimořádné pozornosti. Současně se věnoval i cyklokrosu, v němž se stal v roce 1957 mistrem republiky a poté získal ještě třikrát stříbrnou medaili.

Vzpomínka na jeho svěřence je dlouhým seznamem legend československé cyklistiky. Uvedli jsme již Jana Smolíka, Jiří Škoda a Michal Klasa přivezli bronz z moskevské olympiády a dalšími vítězi Závodu míru se stali Vlastimil Moravec a Pavel Padrnos. Ján Svorada má kromě vítězství na tomto závodu na svém kontě řadu etapových vítězství na nejvýznamnějších světových závodech Tour de France, Giro d'Italia nebo naVueltě. Jozef Regec v roce 2001 vyhrál na Tour de France závěrečnou etapu na Champs Élysées a dalo by se pokračovat.

F. Jursa s manželkou po převzetí Ceny Jihomoravského kraje 2012

Rok 2012 byl však pro něho tragický. Prvního února ho postihl infarkt, poté mu zemřel bratr a koncem roku i manželka. Přesto neztrácí optimismus a dokáže se těšit ze života. V něm mu dělá radost pravnučka, která jde v jeho šlépějích. Rád také vzpomíná na cestu do USA v loňském roce, jejíž patronkou byla olympijská vítězka z Melbourne Olga Fikotová. Naopak ho mrzí nízká podpora cyklistiky, přestože si tento sport získává stále větší oblibu i z řad rekreačních cyklistů. „Dokud nebudeme mít u nás krytou dráhu, bude cyklistika stagnovat," říká. František Jursa, mimo jiné držitel Záslužného kříže z roku 2007 a Ceny Jihomoravského kraje za loňský rok, žije v domě v Husovicích se svým psem a kočkou. Prvního května oslaví osmdesáté narozeniny.

Dvoustranu připravil Jiří Povolný