Brno, 28. května 2013 - Nejvýznamnějším brněnským sportovištěm v centru města je areál Sokola na Kounicově ulici. I když historie Sokola sahá do poloviny 19. století, potýkali se brněnští sokolové léta s problémem cvičebních ploch. Družstvu pro zřízení tělocvičny Sokola Brno I se podařilo zakoupit vhodný pozemek až v roce 1919. Paradoxně to byl bývalý hřbitov, zčásti upravený na městský park.

Cílem bylo vybudování sokolovny i letního cvičiště. Protože finanční možnosti Sokola nestačily na oba objekty, začali členové z velké části svépomocí v roce 1921 se stavbou hřiště. Po roce byl letní stadión podle návrhu architekta Miloslava Kopřivy v Kounicově slavnostně otevřen.

Protože se stavba brněnského výstaviště stále odkládala, vznikl v blízkosti hřiště na Kounicově o rok později i pavilón využívaný pro brněnské výstavní trhy. Po rozhodnutí o stavbě výstaviště v Pisárkách věnovalo město tento pavilón Sokolu, jehož valná hromada se rozhodla postavit v jeho blízkosti novou tělocvičnu a společenské místnosti se zázemím. K vypracování stavebních plánů byl vybrán Jindřich Kumpošt, který navrhl tělocvičnu a pavilón jako dva samostatné objekty.

Pohled na východní tribunu s hudebním pavilónem, 1922

Architekt však nebyl schopen projekt dokončit včas. Dohodl se proto s Milošem Lamlem, že zakázku převezme. Laml propojil tělocvičný a společenský provoz jednopodlažní vstupní halou, jejíž monumentální portál s klenákem tvořil slavnostní bránu s vyhlídkou na navazující plochu venkovního hřiště. V levé části se nacházela tělocvična žen orientovaná velkými okny do ulice, na ni navazovala budova s tělocvičnou mužů. V pravé části areálu byly do dvou podlaží rozmístěny prostory společenského sálu, kina a restaurace s rozsáhlou venkovní terasou. Celkové vyznění stavby z roku 1929 odpovídá funkčně koncipovaným jednoduchým stavbám funkcionalismu. Budova je od doby svého vzniku až dosud důležitým místem setkávání a konání kulturních událostí. Areál byl značně poškozen na sklonku války, kdy na něj dopadlo 18 bomb, z toho 13 na plochu hřiště. Zejména svépomocí se jej podařilo obnovit, z opravených prostorů se ale sokolové dlouho netěšili. Po likvidaci Sokola počátkem 50. let připadla sportoviště TJ Zbrojovka. Areál začal chátrat. Od 60. let dominovalo na hřišti letní kino a došlo i k řadě nekoncepčních úprav interiérů a do vnitřního dvora byla vestavěna podle návrhu prof. Rullera hala pro míčové hry.

Boční pohled na stadión ze Sokolské ulice, 1930

Po roce 1989 získal Sokol stadión na Kounicově zpět do svého vlastnictví. Jestliže architektonické dělení zůstalo stejné, funkční náplň se změnila. Neplatí již rozdělení na mužskou a ženskou tělocvičnu. Původně mužskou dnes využívá nejlepší oddíl Sokola Brno I – sportovní gymnasté a galerie slouží šermířům. V původně ženské se hraje florbal, cvičí zde oddíl všestrannosti a lezeckou stěnu využívají horolezci. Na galerii mají své místo stolního tenisté. Halu využívají zejména volejbalisté, ale i další kolektivní sporty. Ve společenské části v prostorách původního kina působí divadlo Buranteatr.

Po získání osmnáctimiliónového příspěvku z Evropské unie byl v loňském roce rekonstruován otevřený stadión s atletickou dráhou. Vznikla i hřiště na volejbal, beach volejbal a futsal.

Výhodou Sokola Brno I je mladé vedení, pod nímž, jak se zdá, nehrozí tělovýchovné jednotě zánik, který postihl některé sokolské jednoty, jejichž funkcionáři se nedokázali přizpůsobit změněným podmínkám pro činnost. Za všechny jmenujme starostu ing. Martina Vlka a vzdělavatele Bc. Michala Doležala. Ti spolu s ostatními připravují zřízení dětského centra, které začne vznikat v tomto roce v prostorách, které opustí nahrávací studio Brněnského rozhlasu. Pro úplnost bychom měli uvést, že Sokol Brno I působí také na Sokolském koupališti na Brněnské přehradě a v letních měsících pořádá tábory v Pozďatíně na Třebíčsku. Konečně nesmíme zapomenout ani na to, že průčelí Stadionu na Kounicově je národní kulturní památkou, která je současně největší sokolovnou na světě.

Jiří Povolný