Brno, 2. července 2013 - Rudolfa Potsche nemusíme hokejovým pamětníkům představovat. Konstruktivní obránce s tvrdou a přesnou střelou a vyhlášeným bodyčekem zažil nejslavnější léta brněnského hokeje. Z rodného Králova Pole se rodina přestěhovala na Střední, odkud to bylo na zimní stadión pár kroků. Bruslení tak patřilo k náplni volného času kluků po celou zimu. Tam si Rudy všiml trenér Antonín Haukvic. Přivedl ho do hokejového oddílu Královopolské a v továrně stejného jména zařídil jemu a dalším mladým místo v učení.

„Bylo to pro nás výhodné. Mládež tehdy trénovala od pěti do sedmi ráno, ale my jsme měli možnost trénovat v dopoledních hodinách," vzpomíná Rudolf Potsch na léta, kdy byl v letech 1952 až 1955 členem mužstva, které třikrát vyhrálo dorosteneckou ligu.

V roli kapitána Komety v letech její největší slávy (dolní řada uprostřed)

Povolávací rozkaz ho přivedl do Rudé hvězdy Brno. S družstvem, vedeným trenérem Vladimírem Bouzkem, kde se to zvučnými jmény jen hemžilo, se stal hned v prvním roce mistrem republiky. Tento úspěch zopakoval ještě osmkrát s jedinou přetržkou v sezóně 1958/1959. To přišel do Rudé hvězdy trenér Eduard Farda. „Dřeli jsme jako nikdy před tím, ale mistrem se stalo Kladno. Z toho, co jsme ale natrénovali pod Fardou, který bohužel tragicky zahynul v lednu 1961, jsme žili ještě několik let," říká Rudolf Potsch. V roce 1965 se z Rudé hvězdy stalo ZKL a později Zetor Brno. Potsch v týmu vydržel do roku 1969. „Ve 32 letech jsem se jim zdál starý," poznamenává. Měl ale štěstí. Patřil mezi prvních pět hokejistů, jimž byl povolen odchod do zahraničí. Zamířil do nejbohatšího německého klubu Düsseldorfu, v jehož dresu získal dva tituly mistra Německa. Do Brna se vracel po třech sezónách. Jeho kroky však nemířily do Zetoru, ale do Ingstavu, kde trénoval jeho bývalý spoluhráč Slavomír Bartoň. Rudolf Potsch zaujal místo hrajícího asistenta a Ingstav po dvou sezónách postoupil do první ligy. I když v ní vydržel jen rok, považuje to Rudolf Potsch za jeden ze svých úspěchů, spolu s postupem Olomouce do první ligy a titulem mistra Slovenska s Duklou Trenčín, které jsou však již úspěchy trenérskými.

Hokejisté hráli i fotbalové zápasy (Potsch stojící uprostřed)

Rudolf Potsch si vyzkoušel i roli sportovního komentátora

V reprezentačním dresu se představil na mistrovství světa poprvé v roce 1959. Hrálo se u nás doma a československé národní mužstvo na něm získalo bronzové medaile. O rok později to bylo čtvrté místo na olympiádě v americkém Squaw Valley. Bronzovou olympijskou medaili získal také o čtyři roky později v rakouském Innsbrucku a do skončení reprezentační kariéry si přivezl z mistrovství světa ještě tři stříbrné a jednu bronzovou medaili. Díky tomu nyní dostává od Nadace olympioniků Českého olympijského výboru měsíční příspěvek k nikterak závratnému důchodu.

Když srovnává hokej dnes a v minulosti, říká: „Hokej se nám hrozně zkomercionalizoval. Dřív jsme byli hrdí, že jsme mohli hrát za Rudou hvězdu. Dnes podepíší hráči roční smlouvu, a když se nedaří, jdou za rok do jiného klubu. Pokud jim něco závidím, tak výzbroj a výstroj a také tréninkové možnosti. My jsme běhali, mnohdy se zátěží, a klouby dostávaly zabrat. Dnešní vybavení posiloven tyto problémy značně omezuje. Sport je ale dnes docela drahou záležitostí. Tak přibývá těch, kteří si ho nemohou dovolit. A samozřejmě tím ubývá zejména sportující mládeže."

Dodejme ještě, že hokeji se věnuje i syn Rudolf, který jako rozhodčí dlouhá léta pískal extraligu. Na krajském svazu organizuje soutěže, přednáší na Fakultě sportovních studií v Brně a při zápasech stále působí ve funkci videorozhodčího.

Jindřich Svoboda - psal se 2. srpen 1980. V pravé poledne nastoupila před 70 tisíci diváky družstva Československa a Německé demokratické republiky k finálovému zápasu na olympiádě v Moskvě. I když šance byly na obou stranách, branka dlouho nepadla. Za stavu 0:0 nastoupil v 73. minutě na hřiště hráč brněnské Zbrojovky Jindřich Svoboda. O čtyři minuty později vstřelil jedinou branku utkání a rozhodl tak o olympijském vítězství československých fotbalistů.

Začněme ale od počátku. Dočetli jsme se, že se narodil v Brně, ale celé mládí strávil v Adamově. „To je pravda. Bydleli jsme celou dobu v Adamově, ale porodnice byla v Brně," vysvětluje s úsměvem Jindřich Svoboda. Ten začínal v adamovském žactvu, odkud přešel v patnácti letech do dorostu. V něm se však dlouho neohřál. Již od šestnácti nastupoval v divizním družstvu mužů. Tuto soutěž hrála i Dukla Brno, s níž se rok dopředu domluvil na vojně v Brně, což v době, kdy vrstevníci rukovali daleko od domova, byla nesporná výhoda. Ještě na vojně podepsal přestupní lístky do Zbrojovky Brno. Kvůli přestupnímu termínu odehrál ještě v Adamově tři utkání, po nichž nastoupil v B mužstvu Zbrojovky. Již v zimě jel ale na soustředění s áčkem a od jara oblékal dres prvoligového týmu. „Bylo tam 18 výborných fotbalistů. Pod trenérem Františkem Havránkem jsme tvrdě pracovali na kondici. Hráli jsme i s drobnými zraněními. Vypadnout ze sestavy mohlo znamenat pauzu i pět šest zápasů," vzpomíná Jindřich Svoboda.

V dresu legendárního týmu Zbrojovky z 2. pol. 70. let (v prostřední řadě čtvrtý zprava)

V reprezentační třiadvacítce sehrál kvalifikaci na mistrovství Evropy v Londýně s Anglií a doma s Portugalskem. Tam ale neodcestoval, protože se stal mezitím hráčem československého A mužstva. S ním hrál i v kvalifikaci na ME 1976 v Bělehradě. Zlato však nedovezl. Utržený meniskus ho vyřadil z nominace. Daleko vážnější bylo ale zranění při letní přípravě v Německu v roce 1977 – přetržené vazy a prasklé kloubní pouzdro. Hovořilo se dokonce o skončení fotbalové kariéry. „Za to, že jsem mohl pokračovat, a dokonce jsem ještě stihl být při mistrovském titulu Zbrojovky v roce 1978, vděčím dr. Pokornému," říká Jindřich Svoboda. Připomeňme, že v té době trénoval Zbrojovku Josef Masopust, bývalý vynikající fotbalista, který vyznával útočný fotbal. Známé je jeho rčení: „Můžete dostat tři góly, ale musíte jich dát pět." Dokázal výborně ovlivnit pohodu v kabině i na trávníku.

Jindřich Svoboda byl i při vítězné kvalifikaci na OH. K finále v Moskvě dodává: „Měli jsme dobře poskládané mužstvo. Pravá strana byla z Brna, střed z Ostravy a levá strana z Dukly. Byli jsme tedy sehraní už z naší ligy. Zápas s Němci byl nesmírně vyhecovaný. Hrálo se mimořádně tvrdě. Oba celky dohrávaly o desíti hráčích. I když jsem hrál ve Zbrojovce v obraně, ve finále jsem nastoupil jako útočník." Právě univerzálnost byla jeho největší předností. Hrál na všech postech. Dokonce si i zachytal, když byl v Interpoháru s AIK Stockholm vyloučen brankář Hron a Zbrojovka už nemohla poslat na hřiště dalšího hráče.

Svoboda hrál na všech postech – zde útočník

V Brně skončil v roce 1984. Rok a půl hrál za TJ Svit Gottwaldov, kde si připsal na své konto 20 branek. Poté na dalších osm let skončil v Rakousku. Dvě sezóny v EPSV Gmünd znamenaly dvakrát postup do vyšší soutěže. Totéž se podařilo v prvním roce v FC Allensteig, kde působil čtyři roky. Na závěr odehrál dva roky jako hrající trenér FC Gastern.

Už jako kustod prvního mužstva Zbrojovky hrál za Praci a také pár zápasů za tehdejší Zeman Brno.

Dnes ho potkáte na kurtech Veterinární a farmaceutické univerzity, kde dělá správce. Potatili se i oba synové. Staršího Jindřicha (36 let) vyhnala z fotbalových trávníků pylová alergie a mladší Martin (15 let) je hráčem Zbrojovky. Je sice ještě žák, ale již hostuje v dorostu Sparty Brno. „Jsme sportovní rodina. Oba synové jsou dobří tenisté. Mladší hraje soutěž za TTK ESO. Všichni včetně manželky Romany taky velmi dobře lyžujeme," uzavírá Jindřich Svoboda, který v loňském roce načal sedmou desítku let.

Dvoustranu připravil Jiří Povolný