Brno, 2. června 2014 - Veslování má v Brně stopadesátiletou tradici. Počátky v šedesátých letech 19. století jsou svázány se jmény německých klubů Buderverein a Bruna. Ty působily na Svratce v Pisárkách. Je možné, že v těchto klubech byli i čeští veslaři, Český veslařský klub ale vznikl až roku 1912, a to na Svitavě v Obřanech.

Ta však nebyla pro veslování vhodná, a tak se klub hned v dalším roce přesunul na Svratku do Jundrova, kde postavil klubovnu, loděnici a také zakoupil první loď. Významným byl rok 1919, kdy ČVK uspořádal v Brně první veslařské závody. Současně přesídlil na Svratku do Pisárek. Úspěchy zaznamenal klub ve 30. letech. Za zmínku stojí především start čtyřky na olympiádě v Berlíně v roce 1936 a vítězství osmy na mistrovství republiky v roce 1939. Po něm byla nominována na mistrovství Evropy. To se ale v důsledku války neuskutečnilo.

I přes problémy, které přinesla druhá světová válka, byla první polovina čtyřicátých let úspěšná. K úspěchům patřilo vítězství mužů v pražských Primátorkách v roce 1940 a žen o rok později.

V letech 1946–1948 byla postavena loděnice na Brněnské přehradě, kde klub, který v té době nesl název Sokol Brno, uspořádal mistrovství republiky, na němž se sešlo 10 000 diváků. Padesátá léta znamenala sedm mistrovských titulů, ale především účast čtyřky žen na mistrovství světa v Amsterodamu v roce 1954.

Šedesátá léta ženám zaslíbená

V šedesátých letech hrály prim především ženy. Pod vedením R. Beinhauerové se podařilo vytvořit vynikající posádky, které tvořily základ reprezentace. V době nemocnění a posléze i po předčasném úmrtí R. Beinhauerové se stal jejím pokračovatelem Milan Loukota, který však později přešel do Lodních sportů. Muži stagnovali a výrazných úspěchů nedosahovali. Proto byl získán bývalý vynikající veslař J. Mysliveček. Trénink zintenzívnil a zavedl nové tréninkové metody. Dvojice Miluška–Kolesa pak řadu let úspěšně reprezentovala a ve dvojce s kormidelníkem dosáhla i na start na olympiádě v Mexiku 1968. Klub v té době působil pod názvem Zbrojovka Brno.

V sedmdesátých letech ale dominovaly především ženy a junioři. V roce 1973 přešli nejlepší členové ČVK do nově vzniklého Střediska vrcholových sportů. Významný byl rok 1977, kdy byly zbourány staré loděnice a začala výstavba nových, která byla dokončena v roce 1981. Práce na loděnici se však projevily v poklesu sportovní výkonnosti. Po jejím dokončení – otevření 27. května – začala jít výkonnost v klubu nahoru. Týkalo se to zejména mužských složek. V letech 1982–1987 se veslaři ČVK zúčastňovali mistrovství světa juniorů, které vedl trenér Miloš Doubek. Pouze ve fázi projektu zůstalo rozšíření loděnice o další budovu.

K výrazným změnám došlo po roce 1989. Skončilo SVS i Tréninkové středisko mládeže. V klubu naštěstí zůstaly lodě, na nichž jezdili veslaři zařazení do střediska. Zbrojovka se nakrátko přejmenovala na Sokol Brno I, aby se v roce 1991 vrátila k původnímu názvu ČVK. Za zmínku stojí vítězství dorostenců na pražských Primátorkách v roce 1990. Na MS juniorů se v letech 1993, 1994 a 1996 představili Lepier, Hejátko a Červinka. Dvojka bez kormidelníka Červinka–Obadal získala v roce 1999 titul mistrů republiky a reprezentovala na mistrovství Evropy do 23 let v Linci. Po deseti letech se dorostenci ČVK stali opět vítězi Primátorek.

V roce 2005 se podařilo díky dotaci zrekonstruovat loděnici. Sportovních úspěchů dosahovali zejména junioři, kteří se opět prosazovali mezi reprezentanty na mistrovstvích světa juniorů.

Moravská Slávia z Pisárek

Druhý významný brněnský veslařský klub začínal po druhé světové válce pod názvem Moravská Slávia. Veslaři a kanoisté sídlili na Veslařské v Pisárkách, a to hned vedle ČVK. Je to dodnes majetek LS Brno a není to místo a prostředí vůbec špatné, ale na Svratku se moc veslařských lodí nevejde a pro trenink je ideální přehrada. V roce 1948 byl klub přejmenován na GZ Královopolská. Působil i na přehradě, kde byly ale podmínky docela špatné. K dispozici byla jediná bouda bez vody a elektřiny, k níž později přibyl přístřešek na lodě.

O oživení se zasloužili reprezentanti Rudolf Hamr a František Kříž, kteří spolu s Petrem Herzogem přišli z ČVK. Společně vytvořili funkcionářský a trenérský základ. Stav oddílu je pochopitelně neuspokojoval. V roce 1966 se podařilo především zásluhou Petra Herzoga získat pozemek na břehu Rakovecké zátoky, na němž se začala stavět v tzv. akci Z loděnice. Současně vznikla tělovýchovná jednota, která se zaměřila na vodní sporty: veslování, kanoistiku a jachting, vedený Dušanem Vaculkou. Dostala název TJ Lodní sporty Brno, pod nímž působí dodnes. I když oficiálně nebyly peníze na nic, dík kontaktům Herzoga a Vaculky se podařilo udělat řadu věcí. „Ve dvě jsme skončili v práci, do pěti se trénovalo a potom se stavělo," vzpomíná Milan Loukota. Nejprve bylo třeba upravit břehy. Na základě projektu architekta Zajíce vznikla z vyřazené haly loděnice, která je dodnes pro Lodní sporty typická. V sousední přízemní budově vznikl zimní veslařský bazén, který byl v té době raritou a dodnes se využívá k výcviku talentů. Uvolnění v letech 1967–1968 neslo s sebou i určité nadšení. Dík tzv. přidružené výrobě se klub stal finančně nezávislým a mohl si troufnout i na další rozšíření svého areálu nad silnici směrem k hradu Veveří. Vznikly buňky využívané pro ubytování veslařů při závodech a začala stavba hotelu Rakovec. Současně se ale zlepšovala výkonnostní úroveň klubu. Bohužel v letech 1970–1971 musela jednota přidruženou výrobu zrušit. Poté získala patrona v Dopravním podniku města Brna, kde se později stal Petr Herzog ředitelem.

Klub sdružoval zejména muže. Ženy přešly do Lodních sportů spolu s Milanem Loukotou z ČVK. Lodní sporty se pak dostaly během pěti let od dorostenek až po ženy do čela českého veslování. Spolu s muži patřily od sedmdesátých až do devadesátých let mezi tři nejvýznamnější oddíly v tehdejším Československu. Lodní sporty se také staly vícenásobným vítězem veslařské ligy.

V roce 1973 začala u nás vznikat po vzoru NDR střediska vrcholového sportu. Veslaři patřili mezi první, v jejichž rámci středisko vzniklo. Spolu s dalšími sporty sídlili na dnešní Kounicově. Výhodou bylo, že svoje problémy řešili společně.

Mistři světa i úspěchy na olympiádě

Největším úspěchem byl v roce 1973 titul mistrů světa v juniorské kategorii ve čtyřce, na níž s Jaroslavem Fejfarem a Františkem Mikšem veslovali brněnští Mirek Knapek a Vojtěch Caska. Oba zasedli i o tři roky později do lodě, která startovala na olympijských hrách v Montrealu. Snadno se dostala do finále, když porazila i tehdejší mistry světa z NDR. Samotné finále se však nevydařilo a výsledkem bylo až šesté místo. V Montrealu startovaly i další dvě brněnské veslařky Jarmila Pátková a Marie Bartáková, jejichž párová čtyřka skončila ve finále pátá.

Střediska se začala rozrůstat. Bohužel i po stránce funkcionářské. Zejména v Praze vznikl velký aparát, který spolkl hodně peněz dřív, než se stačily dostat k samotným sportovcům. Nevýhodou bylo, že sportovec, který nesplňoval určité tělesné parametry, se do střediska nedostal bez ohledu na výkonnost. Na druhé straně středisko dostávalo každoročně několik lodí, což je nyní zcela mimo možnosti klubu.

Olympiádu 1980 v Moskvě poznamenala neúčast některých zemí. Na ní se Blanka Straková umístila čtvrtá ve skifu a další dva členové Lodních sportů byli součástí čtyřky, která dojela pátá.

OH v Los Angeles 1984 se uskutečnily bez české účasti.

O čtyři roky později v Soulu byly Blanka Straková a Lubica Novotníková v posádce čtyřky, která skončila pátá.

Rok 1989 znamenal zvrat v mnoha oblastech. Ve sportu se najednou začalo nedostávat finančních prostředků. Byla zrušena střediska. Z jejich práce se však žilo ještě několik dalších let.
V roce 1991 se osmiveslice stala juniorskými mistryněmi světa.

O rok později na olympiádě v Barceloně byly Lodní sporty zastoupeny čtyřmi veslaři. Z nich Michaela Burešová a Lubica Novotníková v párově čtyřce vybojovaly 6. místo.

Po Barceloně se Lodní sporty zaměřily zejména na mládež. Výhodou juniorských mistrovství světa je každoroční periodicita, což je pro mladé velkou motivací. Dá se říct, že na každém mistrovství mají Lodní sporty alespoň tři veslaře.

V roce 2008 se začala zakládat Sportovní centra mládeže. Dvacetiletá přestávka je však znát. Špičky přicházejí nejednou z jiných sportů. To je i případ Mirky Knapkové, jejíž oba dva rodiče byli veslaři, dceru však k veslování nenutili. Ta se věnovala původně atletice. Na Rakovec přišla v sedmnácti letech. Záhy se projevil její talent. Již v devatenácti patřila k české špičce, když se stala mistryní republiky do 23 let. I když vesluje za pražskou Slávii, na brněnské začátky nezapomíná.

Pokud jsme u začátků, je podle Milana Loukoty nejlepší začít v deseti až jedenácti letech. Každého zájemce čeká na Rakovci ve všední dny od 16 hodin a v sobotu dopoledne trenérský kvintet Michaela Burešová, Michaela Jurčová, Josef Novák, Libuše Loukotová a Mirek Možný.

Ve stejné době se mohou zájemci o veslování přihlásit i na levém břehu přehrady v ČVK Brno.

Aby byl náš článek o brněnském veslování kompletní, nesmíme opomenout studentský kroužek, který vznikl po válce v rámci výuky na Vysoké škole zemědělské. Neměl však dlouhého trvání.

Jiří Povolný