Olympiáda je největším sportovním svátkem světa. Ta letošní bude zahájena 5. srpna v brazilském Rio de Janeiru a představí se na ní i sportovci z brněnských oddílů.

„Od malička jsem hrála tenis, věnovala se gymnastice, hře na klavír. V osmi přibyly akvabely. Zabíraly čím dál víc času. Vše ostatní tak skončilo,“ zahájila náš rozhovor Soňa Bernardová, která se chystá na páté hry. V Sydney startovala s Janou Rybářovou, v Athénách s Ivou Bursovou. V Pekingu se objevila s Alžbětou Dufkovou. Spolu soutěžily i v Londýně. Nyní se kvalifikovaly do Ria devátým místem. To podle Soni dává šanci na finále, což je přáním obou. Od roku 2009, kdy byly ve finále mistrovství světa, věří, že na to mají.

Ať už Rio dopadne, jak chce, nemá se za co stydět. Soupeřky trénují i deset hodin denně. Soně zaměstnání umožňuje trénovat pět hodin. Rio bude její poslední olympiádou. „Chci poděkovat Tesle, jejíž členkou jsem od počátku, trenérům, rodičům i všem kamarádům, kteří mně po léta drželi palce,“ uzavírá.

Alžbětě Dufkové byly čtyři roky, když přišla k akvabelám, aby se naučila plavat. Netušila, že u nich zůstane přes dvacet let. „Nikdy jsem ale nelitovala,“ říká. Od jedenácti vyhrávala vše, na čem startovala. Se Soňou Bernardovou vytvořily pár, když bylo Bětce 16 let. „Bylo to jasné. Na republice jsme byly první a druhá,“ vysvětluje. V roce 2008 v Pekingu skončily na 18. místě. Londýn znamenal posun na 14. místo.

Před kvalifikací pro Rio mnozí věřili v jistý postup. Nebylo to tak snadné. Měly zdravotní potíže. Kvůli nim chyběly ve Francii. Odjížděly se sestavami, které si naostro nevyzkoušely. Generálkou tak bylo mistrovství Evropy v Londýně v květnu. Skončily zde sedmé.

V portugalském Setubalu vybojovala účast na trati 10 kilometrů Jana Pechanová. Pro rodačku ze Staré Huti u Dobříše je počátkem sportovní kariéry účast na prvních závodech. Bylo jí deset a čekalo ji denně 20 kilometrů do sportovní školy v Příbrami. Po maturitě odešla do Brna, ale ještě dva roky střídala Brno a Příbram. Do Komety přešla v roce 2001. Na OH se poprvé podívala do Athén 2004, kde ještě plavala v bazénu. Na volné vodě startovala za čtyři roky v Pekingu. Osmé místo bylo úspěchem. Účast v Londýně měla jistou dík umístění na mistrovství světa. V Hyde Parku skončila devátá.

Jana Pechanová

Již před Londýnem uvažovala o účasti v Riu. Tu chtěla skloubit s mateřskými povinnostmi. Následovala dvouletá pauza a otázka, zda se kvalifikuje. Jedinou možností byl start v Setubalu. O patnáct míst bojovalo 48 závodnic. Jana Pechanová dohmátla třináctá, čímž si zajistila účast v Riu.

Roman Ječmínek byl v Atlantě 1996 naším posledním šermířem. Do Ria se chystají šermíři hned dva. Ve fleretu to bude Alexander Choupenitch. V mládí se věnoval řadě sportů. K šermu ho přivedla náhoda. Zpočátku se mu nevedlo, ale podržela ho matka i trenér. „Bez nich bych nebyl tam, kde jsem,“ říká. Poprvé zvítězil na žákovském turnaji ve Vratislavi. Od té doby už se dařilo. V sedmnácti vyhrál všechny evropské turnaje kadetů a byl třetí na mistrovství světa. V kvalifikaci před Londýnem prohrál ve čtvrtfinále 15:14 a nepostoupil. „Nelituji toho. Každý neúspěch je základem dalšího úspěchu. Už tehdy jsem si řekl, že do Ria určitě pojedu,“ vzpomíná člen Sokola Brno I. V kvalifikaci byla jen tři místa. Podařilo se. A v Riu? Nebude to lehké. Soutěž probíhá KO systémem. Každá chyba se může vymstít. A jeho ambice? „O konkrétním umístění neuvažuji. Chci předvést vše, co umím. Pokud podám maximální výkon, budu spokojený,“ hodnotí Alexander své šance. Doufá, že fakt, že jsou v Riu hned dva šermíři, zvýší popularitu šermu. „Protože je to úžasný sport,“ uzavírá.

Alexander Choupenitch

Sportovní gymnastika patří k nejúspěšnějším. Zlato vybojovali Bedřich Šupčík, Ladislav Vácha, Alois Hudec, Eva Bosáková, Věra Čáslavská a v Londýně 1948 družstvo žen. Dnes jsme šťastní za každého, kdo se na hry probojuje. Letos se to podařilo Davidu Jessenovi. Američan s českým pasem měl jasno již od narození. Matka Hana, za svobodna Říčná, startovala v gymnastice v Soulu v roce 1988. A protože si vzala amerického trenéra gymnastiky, věnoval se David tomuto sportu. Oba rodiče ho výrazně ovlivnili. Matka účastí na olympiádě. Otec ho pak naučil, že má za všech okolností bojovat a nikdy se nevzdávat. Hodně pomohlo, že od prvních závodů v šesti letech byl úspěšný. Na kvalifikaci odjížděl se šancí na účast v Riu. „Trému jsem ale měl,“ přiznává. A vlastní hry? Pokud předvede vše, co natrénoval, rád by postoupil do finále ve víceboji. „Bude to těžké. Chce to neudělat žádnou chybu,“ říká. Bude se opírat o hrazdu a koně na šíř.

David Jessen

A dál? „Po Riu nastupují na univerzitu do Stanfordu a budu dál soutěžit za Českou republiku a Sokol Brno I. Doufám, že mně zdraví bude sloužit a zúčastním se i olympiády v Tokiu 2020,“ uzavírá David Jessen.

Dráhoví cyklisté mají dva olympijské vítěze, dvě stříbra a jeden bronz. Ani v Riu nebudou chybět. Je otázkou, zda je vhodné množné číslo. Po jednom místě ve sprintu a v keirinu totiž vybojoval jediný závodník – Pavel Kelemen. Pro rodáka od Domažlic bylo kolo od počátku jedničkou. Podporovali ho rodiče, což zůstalo dodnes. Do devatenácti se věnoval bikrosu. Startoval v něm i na juniorském mistrovství světa. Trénoval s plzeňskými dráhaři. To ho chytlo natolik, že u dráhy zůstal. A protože sprinteři jsou jen v Dukle Brno, šel do Brna. O účast na hrách se v cyklistice začíná bojovat dva roky dopředu. Je nutné na světovém poháru získávat body, které rozhodují o místě na OH. „Sprint jsem vědět dost dopředu. I tak je třeba dát si pozor, aby někdo nezískal hodně bodů nečekaným výsledkem,“ říká Pavel Kelemen. Další zajistil loni titulem mistra Evropy v keirinu. Úmyslně nepíšeme „si zajistil“. V cyklistice se místo získává pro stát. Zdá se to nespravedlivé. Pavel Kelemen namítá: „Může dojít ke zranění. Pak je dobré, že nám místo zůstane.“ Mluví se o vyslání dvou cyklistů. Pavel soudí, že by měl startovat v obou disciplínách. Jak dopadne, je těžké říct. Samozřejmě chce podat co nejlepší výkon. Proto absolvuje soustředění v Německu a v USA. Proč? V zemi, kde není jediný slušný velodrom, je to nutné.

Pavel Kelemen

Triatlon je v programu od Sydney 2000, kde získal bronz Jan Řehula. V Riu nastoupí mezi 55 ženami také Vendula Frintová. Rodačka z Náchoda říká: „Děkuji rodičům, že mi v dětství předali základy všech letních i zimních sportů.“ Závodně začala plavat. K triatlonu se dostala náhodou, ale od začátku se jí dařilo, a tak se stal sportem číslo 1. Do Ecol Elite Triathlon Team přišla v roce 2003 a ihned začala sbírat úspěchy mezi juniorkami. Stala se juniorskou mistryní Evropy. O rok později byla mezi juniorkami druhá na mistrovství světa. Nerada by však vyzdvihovala jeden úspěch. Cení si každé umístění v první desítce v závodu World Triathlon Series, jejichž výsledky se sčítají do hodnocení mistrovství světa. Úspěchy v těchto závodech jí přinesly kvalifikaci do Ria. Budou to její třetí hry. Poprvé startovala v Pekingu, kde skončila 23. O čtyři roky později v Londýně se posunula na patnáctou příčku. Bude spokojená, když podá maximální výkon a zúročí veškerou tréninkovou dřinu. A co rozhoduje? „Známé úsloví praví: Plavání vám závod nevyhraje, ale může vám ho prohrát. Je klíčové, protože je první, a pokud ztratí člověk kontakt na začátku, je těžké to dohnat. Pravda, na kole může dojít k nečekaným pádům, jako v Londýně, i v Pekingu. Snad se nám vyhnou,“ uzavírá Vendula Frintová.

Vendula Frintová

Atleti mají na splnění limitů ještě čas. Týká se to i Jana Marcella. A protože šanci mají hned tři koulaři, musí splnit limit A. „Bude to moje poslední olympiáda. Chci se rozloučit kvalitním výkonem. Nesplnit A limit, do Brazílie bych nejel,“ představuje své ambice. Již od osmé třídy byla pro něj jedničkou atletika. Zde se dlouho nerozmýšlel. Dík postavě se od počátku věnoval kouli. Posléze k ní přidal disk, v němž získal stříbro na mistrovství Evropy do 23 let. V disku startoval také na své první olympiádě v Pekingu, kde byl 16. V kouli i v disku startoval v roce 2011 na mistrovství světa. To už se blížil Londýn. Měl potvrzený limit A. Měsíc před hrami mu však zranění start znemožnilo.

Jan Marcell, foto Miroslav Vančura

V Riu chce startovat ve vrhu koulí. To znamená hodit dvacet a půl metru – skoro o půl metru méně, než je jeho osobní rekord. Do nové sezóny vstoupil s hendikepem. Naposledy závodil v září. Dík pauze věří, že limit splní na červencovém mistrovství Evropy v Amsterdamu. Fakt, že máme tři koulaře, kteří se mohou kvalifikovat, považuje za výhodu. „Nemusíte za soupeři jezdit nikam daleko,“ uzavírá Jan Marcell, člen Univerzity Brno.

Jiří Povolný

Úvodní foto: Soňa Bernardová (vlevo) a Alžběta Dufková,
uprostřed Stephen Miermont, se kterým spolupracují na choreografii