V kráteru sopky se nachází nejkyselejší jezero světa. Jeho tyrkysová barva se vám zaryje do očí v prvním okamžiku, kdy je spatříte. Dešťová voda a kombinace sopečných plynů vytvořily nevídaný smrtící koktejl obsahující koncentrát kyseliny sírové a chlorovodíku. Během měření kyselosti vody byla naměřena hodnota pH 0,5. To už je v podstatě žíravina schopná rozežrat třeba hliníkovou plechovku.

Začátek pěší stezky je příjemný a uteče rychle. Cesta na vrchol Kawah Ijen je dlouhá asi 5 kilometrů a člověk má pocit, že to bude pohodový výšlap. Ovšem po zdolání prvního kilometru máte pocit, že jdete do Mordoru, kdy se úhel stoupání neuvěřitelně zvětšuje a vy si nohy musíte tu a tam strkat pomalu až za hlavu. Jako úplné trosky se však cítíte až v momentě, kdy si to kolem vás profrčí vzezřením devadesátiletý indonéský děda s osmdesátikilovým nákladem síry na zádech a ještě se na vás s lišáckým mrknutím usměje. Pak se dozvíte, že je mu 40 let. Lidé se tu moc vysokého věku nedožijí díky jedovatému prostředí.

 

Dva koše vrchovatě naložené sírou, zavěšené na dlouhé bambusové tyči, táhnou místní nosiči až z útrob kráteru. Tuto otrockou stezku stihnou projít maximálně dvakrát za den. A co za to? Dva dolary… Vydáváme se s uvázaným šátkem přes nos a ústa po krkolomné cestě plné kamenů a sirných výparů do nitra kráteru. V protisměru potkáváme dělníky obuté většinou jen v žabkách, v lepším případě v holínkách. I když dýcháme přes naše plátěné filtry, v plicích nepříjemně pálící síra nás nutí ke kašli. Když k nám vítr přivane sirný mrak, zastavujeme. Sami nosiči nás upozorňují na sílu síry. Asi by se jim nechtělo vedle svého nákladu vynášet z kráteru ještě přiotrávené turisty. 

 

Pokud se vám podaří dorazit na dno kráteru, ocitnete se mezi funícími „solfatary“ a budete si připadat jako u brány pekelné. Pozorujeme, jak se síra na vzduchu z 200 stupňů ochlazuje a před očima se mění z kapalné do pevné formy. Každý den tady vzniká 10 tun čisté síry. Pět až sedm tun denně vytěží třicet nosičů. Síra je sváděna potrubím do jednoho místa, kde čekají dělníci, kteří kovovými tyčemi ulamují ještě teplé kusy. Ty nakládají do bambusových košů a cestu z kráteru absolvují s 60–100 kilogramy na ramenou.

 

Pekelná zkouška na vlastní kůži: Nechápu, jak rachitičtí mužíci dokážou na svých bedrech tahat až metrákovou zátěž, když já měl problém s 80 kily váhy. Autor ing. Michal Franta absolvoval Ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně a dvouletý studijní program v oborech psychologie, sociologie, marketing, ekonomika na Univerzitě v Minnesotě v USA. Pracuje jako kouč a trenér v oblasti komunikace (www.vzdelavani-provas.cz). Cestování a fotografování se věnuje více než 15 let.

 

Kawah Ijen je spolu s několika dalšími vulkanickými kužely součástí náhorní plošiny Ijen. Kousek od něj se nachází i Gunung Merapi, jedna z nejvyšších hor regionu.

 

Pojízdná „Benzina“ na korbě náklaďáku… Stačí si přijít s plastovou dvoulitrovkou.

 

Většina turistů přijíždí k sopce v džípech. Pokud zvolíte méně pohodlný autobus, zastaví vám v blízké vesnici a zájem místních, hlavně dětí, bude veliký. Rády se nechávají fotit a odměnou vám mohou být jejich národní písničky. Pokud na oplátku zazpíváte naše, zaručeně se sejde celá vesnice.

Okolo kráteru mnoho míst na koupání není, zaručeně můžete vyzkoušet místní „škopkovou vanu“.

Planina Ijen je taktéž populární díky pěstování kávy. Okolí sopek je protknuto množstvím kávových plantáží a místní znalci tvrdí, že se zde pěstuje ta nejlepší káva – arabica i robusta.

Místní továrna na kávu neoplývá zřejmě tou nejlepší technologií na výrobu kávy, ale zato vás zde pustí zadarmo do celého výrobního procesu a budou se vám věnovat, jako byste byl sám prezident společnosti.