Brno, 10. února 2021 – Školy jsou zavřené a většina dětí se už několik měsíců opět učí distančně z domova. Co to znamená pro žáky a jejich rodiče? Co dětem bere a co jim dává distanční výuka, a jak by měli rodiče postupovat při učení s dítětem? Od kolika let jsou děti schopné samostudia, a roste nám v době koronavirové „hloupá generace“? Na tyto otázky odpovídal ředitel Tvořivé školy Čeněk Rosecký.
Co znamená pro děti, směrem k výuce, být kvůli koronavirovým opatřením tak dlouho doma?
Pro většinu dětí u nás je to velká ztráta. Ztráta příležitostí rozvíjet se, ztráta sociálních kontaktů, ztráta motivace. Je to škoda tak velkého rozsahu, že nahradit ji bude velmi náročné, možná dokonce nemožné. Ovlivní to celou generaci zejména dnešních prvostupňových dětí. A to velmi zásadně. Děti jsou zavřené doma a ztrácejí motivaci něco se učit. Přicházejí o schopnost fungovat v kolektivu, ztrácí zkušenosti s přímým kontaktem, neumí ho navázat ani řešit konflikty. Obsah učiva se dá sešněrovat, ale absence sociálních kontaktů se projeví nárůstem počtu asociálních lidí, kteří nebudou schopní fungovat nekonfliktně jinak než přes obrazovku.
Co dává dětem distanční výuka?
Distanční výuka není pro děti na ZŠ vhodná. V 1.–3. ročníku už vůbec. Později, jako doplněk za účelem rozvoje IT, budiž. Ale jako základ vzdělávání je to katastrofa. Na vysoké škole si dovedu představit model max. 1/3 distanční a 2/3 prezenční výuky. Dítě potřebuje osobní kontakt. Mentální, emoční a fyzické propojení. Nekomunikujeme pouze slovy, ale také tělem, a jak se ukazuje, tak také skrze pocity. Navíc zkuste si sedět 5 hodin u webináře. Je to velmi náročné i pro dospělého.
Distanční výuka je možnost, jak předat informace, ale ve škole jde především o rozvoj životních kompetencí. Vědomosti jsou také důležité, ale učivo je především prostředek k rozvoji lidských kvalit. Je to jako rozdíl mezi matkou nebo macechou. Postarají se obě, ale mateřskou lásku Vám může dát jenom matka. Jaký to má dopad na dítě, je snad jasné všem.
Jsou nějaké klady?
Ano, rozvoj IT dovedností. A také to, že děti měli možnost trávit více času se svými rodiči a sourozenci. Otázka je do jaké míry se rodičům podařilo využít toho ke vzájemnému obohacení. Rodiče byli a stále jsou pod obrovským tlakem - strach z nákazy, diskutabilní opatření, existenční nejistota spojená se zavřením 1/3 provozů, tlak na partnerské vztahy,...
To je pak těžké naplňovat emoční potřeby dítěte, když je člověk sám na dně. Řešením je narovnat se a být laskavý, jak jen to jde. A když to nejde, tak hlavně nezatěžovat děti svými problémy. Děti ať si pěkně řeší věci přiměřené svému věku a starají se o své úkoly.
Proč se spousta rodičů neumí zapojit do učení se s dítětem, jaký je podle vás největší problém? Trpělivost či neznalost?
Neumí, protože je to nikdo nenaučil. Víte, děti hrají s rodiči takové „tajné“ emoční hry. Testují je a tím jim zrcadlí jejich vlastní nevědomé vzorce. A rodič se rozčílí, ani neví jak. Obvykle je to z pocitu bezmoci, který si neseme z původní rodiny. Ten příběh zná snad každý, kdo učil své dítě lyžovat: Po dni marného boje to rodič, zcela vyčerpán, vzdává. A učitel lyžování to pak děcko naučí v klidu během hodiny.
Takže příčin je víc. Ano, je to o neznalosti vhodných postupů. Ano, a také o nedostatku sebejistoty, síly a trpělivosti – schopnosti být v klidu emočně přítomen pro své dítě. Pomůže uvědomit si, že primárně jde o to ukázat mu, jak se žije, ne ho naučit násobilku. Uvědomit si, že nemá moc zachránit své dítě před jeho soudem, ale že mám moc naučit ho nést si ho důstojně. A pak z něj může vyrůst silný, zdravý a spokojený člověk.
Jak by měli rodiče při učení s dítětem postupovat?
Vše se odvíjí od postoje rodiče k dítěti. Dobré je dát dítěti najevo, že já jsem doma ten velký – ten kdo má odpovědnost, a že na něm nejsme emočně závislí. Takový postoj vyjadřuje např. věta: „Nepotřebuji, abys mě měl rád, potřebuji, abys fungoval. Běž a ukliď si stůl, budeme se učit.“ Někomu to může znít málo empatické. Ale kdo potřebuje, aby ho děti měly rády, ten nemůže být přísný. A kdo nemůže být přísný, ten nemůže být autoritou. Zdravá autorita je totiž laskavá, přísná a spravedlivá. Krom toho všechny děti své rodiče milují a nemůžou jinak. Ale většina jich také umí s rodiči pěkně emočně manipulovat.
Základem je tedy vytvoření bezpečných hranic – pravidel, ve kterých se dítě cítí bezpečně. To znamená kdo, kde, kdy, co a jak. Nejdůležitější je vědět, co nedělat, tj.: nezlobit se, nelitovat se, nekritizovat, nehodnotit a hlavně nesoudit. A místo toho být emočně přítomný – cítit to, co cítí dítě ale zůstat tam jako ten velký, laskavý, který to saturuje. A motivovat dítě a chválit ho za vše, co se mu podaří. Ať má zpětnou vazbu, co už umí.
A jak to vypadá konkrétně?
Konkrétně je dobré začít s učivem, které už dítě umí. Dítě tak může zažít pocit úspěchu. To je ta nejlepší motivace. A zároveň to přispívá k sebejistotě dítěte. Moc důležité je vést dítě k samostatnosti, aby se staralo o své věci. Rodič by neměl dělat nic, co může dítě udělat samo. A když je třeba něco nadrilovat, tak ideálně s pomocí vhodné pomůcky. Pracovat jen dokud to dítě baví, tj. raději kratší čas a vícekrát. Ukázat, že vzdělání je důležité a má pro mě hodnotu, ale nebrat to smrtelně vážně.
Krásné je, když si rodič všimne, na co má dítě talent, co ho baví a to pak rozvíjí. Někdy je to těžké, protože některé děti mají mnoho talentů a některé zdánlivě žádný (z nich pak rostou filosofové a psychologové :). Talent na něco má ale každý. Nabízejte dětem možnosti a pozorujte je. A hlavně si do dětí neprojektujte své ambice typu: Když já nebyl, tak ty budeš. Anebo když já byl, tak ty budeš taky.
Jak nyní probíhá spolupráce Tvořivé školy s rodiči a pedagogy?
Normálně pořádáme cca 200 kurzů pro učitele za rok. To nás živí. V roce 2020 jsme jich stihnuli asi 10. Rodičům nyní nabízíme poradenství a pro učitele pořádáme webináře, ale pro praktické postupy nejsou webináře moc vhodné. Stojí to všechny spoustu sil a výsledek není nikdy takový jako na prezenčním kurzu. Optimisticky připravujeme letní školy.
Dá se učit distančně pomocí činnostního učení Tvořivé školy?
Dá, je to sice náročné, ale i přes to se to pořád vyplatí. Činnostní učení je o práci všech dětí s konkrétní pomůckou v rukách. Ve škole si to učitel pohlídá, a když se někdo ztratí, tak mu pomůže, ale přes monitor to nejde. Stačí jeden nebo dva žáci, kteří nemají pomůcku nebo neudrží koncentraci a jde to do kopru.
Jaký je rozdíl mezi učením pomocí Tvořivé školy přímo ve škole, a naopak při distanční výuce?
Ve škole je to koncert. Jedna postup navazuje na druhý. Děti střídají pomůcky a činnosti, vyvolávají se navzájem, kladou si otázky, společně objevují a učení spoluprožívají. Učitel je pouze navede a pak ustoupí do pozadí. Situaci pouze navozuje a pak saturuje. Je to proces, který když se podaří, tak je to moc hezký a velmi efektivní. Distanční výuka je proti tomu jako vztah přes internet. Jde to. Nějak. Ale chybí tam osobní kontakt. A to nejde nahradit ničím.
Od kolika let jsou podle Vás děti schopné samostudia?
Děti se učí od narození. Učí se nápodobou. Jsme vlastně takové inteligentní opičky. Schopnost samostatně studovat se utváří postupně, např. formou domácích úkolů. Ale o skutečném vědomém samostudiu můžeme začít hovořit nejdříve tak v 7. ročníku. A jedná se vždy pouze o nějakou menší část učiva. Následovat musí společná práce s tím, co si žáci sami nastudovali. Za první skutečné samostudium považuji až přípravu na maturitu.
Bez motivace a bez zpětné vazby nefungují ani dospělí. To ví každý manager. I většina dospělých potřebuje v práci nejdříve vědět, co mají dělat. A potom zpětnou vazbu, jestli to jak to udělali, je ok.
Myslíte si, že kvůli koronaviru roste „hloupá generace“? Budou děti v učení „pozadu“?
Řekl bych spíše líná a nejistá, než hloupá. Ale ono to souvisí. Hodně záleží na tom, jak dlouho budou ještě zavřené školy. Zachraňovat lidské životy tím způsobem, že devastujeme tisíckrát více jiných lidských životů je velmi krátkozraké. A nevěřím tomu, že si starší generace skutečně přeje, aby z jejich vnuků vyrostli líní, asociální hlupáci. Všichni byli pouze hodně vyděšení. Teď, když už je jasné, že všichni neumřeme a život půjde dál, bychom mohli zase pomalu začít používat selský rozum a vrátit minimálně děti do škol. Dřív než bude pozdě, protože hranice, za kterou už nebude cesty zpět, se blíží. Čím déle bude tento stav trvat, tím větší škody na dětech vzniknou a mohou to být škody nevratné, které se jednoho dne šeredně vymstí nám všem.
V čem se Tvořivá škola liší od jiných metod výuky? Jaký je její princip?
Tvořivá škola předává postupy z praxe, které umožňují zapojení dětí do výuky všemi smysly. Všechny děti. Ty s poruchami učení i ty nadané. Je to efektivní a smysluplný model vedení žáků k samostatnosti, logickému myšlení a emoční inteligenci. Vše je ověřeno desítkami let praxe. Žádné experimenty na dětech.
Vhodně seřazené, důmyslné postupy umožňují, že jsou aktivována všechna základní centra dítěte – mentální, emoční i fyzické. A tak si žáci vědomosti a dovednosti osvojují komplexně a umí je pak používat v životě. Velký důraz klademe také na systemicky čistý postoj učitele k žákům a jejich rodičům. Tj. aby tam byla vzájemná úcta a spolupráce.
Když někdo svoji práci miluje, přemýšlí nad ní a věnuje se jí přes 50 let, pak je šance, že dosáhne určitého stupně mistrovství a ví, co dělá. Tvořivou školu založily tři ženy, o kterých vše výše uvedené platí.
Jaké pomůcky při učení využíváte?
Ve výuce je nezbytné, aby měl každý žák v ruce vlastní pomůcku. Proto jsme vytvořili soubor pomůcek z papíru, které učitel snadno nakopíruje pro každého.
Jsou to velmi důmyslné a promyšlené pomůcky, které se dají využívat opakovaně v různých variantách. Jde nám o to, aby pomůcka byla na více použití, a také aby se dala měnit obtížnost práce s ní. Práce učitele je pak efektivní, smysluplná a přináší radost jemu i dětem.
Když máte vhodnou pomůcku, můžete látku, jejíž osvojení může trvat i měsíce naučit všechny děti za 14 dní. Třeba počítání do 20 s přechodem přes desítku v 2. ročníku. S pomůckou „Dvě desítky koleček“ to ve škole zvládne učitel se všemi žáky za 14 dní. Rodič doma za týden i s automatizací. Bez ní se to nemusí pořádně podařit taky vůbec.
Mají je děti k dispozici doma i při distanční výuce?
Ano, učitelé, kteří učí podle Tvořivé školy, se o to snaží. A vím, že částečně se jim to daří. Je to ale dost náročné. Zejména na uložení pomůcek. Ve škole mají děti pomůcky na svém místě v krabici nebo košíčku. Učí se tak zároveň kompetenci pracovní. Doma je to pro děti ale náročnější, mají tam mnoho jiných věcí, pokud to rodiče nezvládnou pohlídat, děti jsou bez pomůcek. Stačí jeden takový žák a vyučování je rozbité. Ve škole si to učitel pohlídá. Domů k dětem nedosáhne.
Na kolika školách v Česku se již touto metodou vyučuje?
Tvořivá škola je otevřený program – soubor postupů, které navazují a postupně se rozvíjejí. Je možné je použít tak jak „leží a běží“. A je možné si je přizpůsobit. Tvořivka je založená na tom, že každý učitel i žák je jedinečný a každý si vytváří svůj jedinečný vyučovací a vzdělávací styl.
Kurzy pro učitele pořádáme od roku 1995. Proškolili jsme řádově desítky tisíc učitelů, a každý z nich si z Tvořivé školy něco vzal. Někdo vše. Takže Tvořivou školu najdete ve větší či menší míře skoro na každé škole. Někde je to celý sbor a jinde třeba jenom jeden učitel.
Má dítě díky činnostnímu učení Tvořivé školy předpoklad, že se spíše dostane na výběrovou školu?
Děti učené činnostně mají přirozeně rozvinutou schopnost samostatného logického myšlení a dobré vědomosti, na což jsou přijímací testy zaměřené. Takže rozhodně ano. Emoční inteligence je bonusem, který sice přijímací řízení nezohlední, ale v praktickém životě, jak když najdeš.
Co znamená učení pravou mozkovou hemisférou?
Je to vlastně, moderní výraz pro činnostní učení. Pokud drilujete, aktivuje se levá hemisféra = učení nazpět. A to nikoho nebaví. Druhá možnost je vytvořit, ideálně s pomocí vhodné pomůcky – názoru, příběh. Příběh, který má začátek, děj a někam směřuje, a to aktivuje pravou hemisféru. Člověk je emočně vtažen do děje. Je zvědavý, jak to dopadne. Ve Tvořivé škole umožňujeme každému žákovi stát se všude, kde je to jen možné, tvůrcem vlastního příběhu a laskavým spolutvůrcem příběhu společného. A to je podle nás nejvíc.
